Jednu kávu, prosím...

Před tím, než se Jana Kazbundová pustila do vlastního podnikání, začala si uvědomovat, kolik své energie a času dává do pečení pro mnoho svých známých. Jejich zájem rostl, a právě toto uvědomění stálo na počátku rozhodnutí pracovat sama na sebe, podstoupit určité riziko a rozjet cukrárnu. „Měla jsem potřebu dát svému koníčku nějaký smysl a pravidla. Nabízela se zajímavá otázka, zda otevřít cukrárnu nebo kavárnu, protože v obou typech podniků se obvykle provozují podobné činnosti. V cukrárně je ale mnohem větší a širší sortiment, který si můžete nechat zabalit s sebou s právě ušlehanou čerstvou smetanou,“ říká Jana Kazbundová.

Zdroj: Deník/ Petr Škotko

Od samého začátku byla její filozofií myšlenka, že nelze jen prodávat, ale mít také pestrou nabídku, umět naslouchat přání a případně navrhnout jinou variantu jak pro mladé, tak i pro starší ročníky. „Každý zákazník je pro nás významnou osobou a chceme, aby se u nás cítil jako doma. Třeba každý čtvrtek celých 15 let nás navštěvuje parta lidiček, kteří si popovídají u kávy, vždy se na sebe těší a vždy se rádi vidí. No, řekněte, není to obdivuhodné?“ usmívá se.

Zdroj: Deník/ Petr Škotko

V současné době má tři stálé zaměstnankyně, kterým říká moje holky. „Míša a Radka pracují se mnou již celá léta. Problém nastal, když nastoupily na mateřskou. Po celou dobu se mi nepovedlo za ně vybrat tak kvalitní záskok. Dnes už jsou zpět.“ K nim přibrala ještě dvě skvělé brigádnice, které vždy rády pomohou.

Zdroj: Deník/ Petr Škotko

Aby si cukrárna stále držela svůj vysoký kredit, přemýšlí celý tým o dalších novinkách a vylepšeních. Některé dny jsou opravdu náročné, ale Jana Kazbundová jim říká šťastný stres, neboť zákazníci je vždy pozitivně naladí. „Proto všechno stojí zato překonat přirozený strach z podnikání a pokračovat dál,“ uzavírá Jana Kazbundová.

Zdroj: Deník/ Petr Škotko