VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dita P.: Když vařím, dám tomu úplně všechno

Jižní Čechy - Dita Pecháčková, spisovatelka a moderátorka pořadu České televize Deník Dity P., sice žije v Praze, ale miluje Humpolec, kam se stále vrací za svými prarodiči. S novopečenou maminkou syna Davida jsme si povídali o jejím vztahu k vaření, o vzpomínkách na Humpolec i o plánech do budoucna.

23.1.2015 1
SDÍLEJ:

Někdo si píše deník, Dita si zapisuje recepty. V pořadu České televize Deník Dity P. prozrazuje své oblíbené recepty, kulinářské finty i filigránské fígle, zděděné po babičce. Foto: archiv Dity Pecháčkové

Dita Pecháčková svou vášeň pro vaření a jídlo praktikuje od pěti let.

Vedle toho vystudovala gymnázium, maturovala v USA, čtyři roky si na pražské právnické fakultě myslela, že jednou bude soudkyně, než ji zlákala produkce amerických filmů. Brzy potom ji dostihla rodinná anamnéza: žurnalistika.

Krátce psala pro iDnes, než konečně vstoupila tam, kam patří: do novinářského světa 
o jídle. Krátce fungovala v měsíčníku Apetit jako food directorka, za půl roku časopis řídila; vydrželo jí to pět let, kdy byl Apetit několikrát oceněn jako Časopis roku. Nyní vede měsíčník o jídle Albert v kuchyni.

Žije v Praze, miluje Humpolec, jídlo a Adinu Mandlovou.

Televizní Deník Dity P.Seriál Davida Ondříčka. Šestnáct dílů, skoro sto receptů nejen podle stejnojmenné knihy. V každém dílu Dita P. uvaří tři recepty a zasadí je do svého skutečného životního příběhu.

Jak se nyní máte? Jak prožíváte období po narození syna Davida?
Rychle se mám. Nepřestala jsem pracovat ani v porodnici, když se narodil náš David. Tím rychle ale nechci říct, 
že špatně. Mám se prostě úžasně. Mám krásnou práci, krásnou rodinu a pochopitelně nejkrásnějšího syna 
na světě. S ním bych byla nejradši nepřetržitě, spí s námi v posteli, chovám ho, 
i když vyřizuju maily, vozím si ho do redakce, kde má svoji postýlku. Je to všechno 
pro mě nové, ztratila jsem tím jakousi absolutní svobodu, které jsem si užívala docela dost dlouho. Teď se prostě přizpůsobuju našemu malému klukovi. A on si o pozornost umí říct.

Nestýská se vám po televizní kuchyni?
Vlastně trochu ano. I když natáčení byl pro mě od první chvíle hotový horor. Styděla jsem se, bála, všechno, co si dovedete představit. Naštěstí dal režisér David Ondříček dohromady skvělý štáb, 
který mě postupně zklidňoval, a nějak jsem přežila nejen to natáčení, ale taky reakce diváků, které byly – no, prostě rozporuplné. Někdo se na moje vaření díval rád, někdo mě nesnášel. Což je nakonec dobře, protože jednohlasé přijetí by pro mě bylo nezajímavé.

Jak dlouhou plánujete pauzu od televizního vaření?
Na jaře máme v plánu začít s novou sérií. Na štáb se strašně těším, ale už teď se 
v noci budím, když si představím, že to budu absolvovat s Davidem někde vedle v kočárku, a se svým novým strachem. Nějak to dopadne. Tedy jasně, že to dopadne dobře.

Působíte na mne jako velmi aktivní žena. Přemýšlíte i nyní, když si užíváte mateřských povinností, například nad novými kulinářskými recepty, knihou nebo nad pokračováním vašeho oblíbeného televizního pořadu?
Děkuju za váš pohled, ale řekla bych o sobě spíš, že jsem pohodlná, ne-li líná, ale neustále si jak blázen vymýšlím všelijaké projekty, u kterých si tedy žádnou pohodlnost dovolit nemůžu. Recepty pro televizní Deník Dity P. už mám hotové, kromě jedné kapitoly. Bude to totiž stejně jako v předchozí sérii jakási adaptace mojí další kuchařky, a ta už jede do finále.

Přijde mi, že televizní pořad děláte vkusně a rozumně. Baví mě, že dodržujete tradiční postupy, což je asi od prvopočátku váš záměr…
Nevím, určitě to nebyl nějaký promyšlený záměr. Vycházím z toho, co znám nejvíc – tedy ze sebe. Nevařím každý den, ale když už – pak tomu dám úplně všechno: promýšlím nákup, kde co koupím, už v té chvíli myslím 
na ty, pro které budu vařit, pak se do toho pustím, vždycky jsem u toho sama, vařím pomalu a dám do toho všechnu lásku, kterou cítím k těm, pro které vařím. Věřím, že ta láska je nejdůležitější ingredience. Zní to možná pateticky, ale ono to je obyčejné. 
I moje babičky nebo rodiče mysleli na to, co mi uvaří, čím mě překvapí, když se třeba vracím z cesty.

Fotografie pochází z rodinného Štědrého večera, který Dita pořádala poprvé u sebe doma.

Dočetla jsem se, že máte prarodiče v Humpolci a milujete ho. Je vaší srdeční záležitostí. Co na něm máte ráda, jak na něj vzpomínáte?
Na Humpolci? Všechno. Jsem tam jako doma, znám každý barák, spoustu lidí, legend – starého pana Železňáka, pana Pípala, co chodil kolem nás s koníkem. V Humpolci jsem poprvé chodila 
na rande, na diskotéky a poprvé se i opila. Kousek 
od Humpolce, v Kalištích, 
děda s tátou kdysi postavili chatu – tam se taky děly věci! Ale i to, že jsme tam chodili 
a pořád chodíme na houby, borůvky a maliny. Babička 
i děda byli učitelé, děda jezdil učit do Pejru. Humpolec je fakt moje srdeční záležitost, jak říkáte.

Nyní žijete v Praze, neplánujete, že byste se třeba někdy přestěhovala do Humpolce?
To bych dost ráda, ale kvůli práci to jen tak nepůjde. Ale 
v Humpolci jsem z Prahy za tři čtvrtě hodiny, vozím tam dědovi a babičce někdy nedělní oběd, nebo buchty, které má děda rád. Humpolec mi rozhodně nezmizí ze života.

Vanilkové rohlíčky podle Dity P.„Recept je jednoduchý. Na jednu dávku proseju 300 gramů kvalitní hladké mouky, 200 gramů dobrého másla, 100 gramů mandlí, 50 gramů moučkového cukru a dva žloutky 
z domácího chovu. Mandle kupuju ve slupce, spařím je v horké vodě, oloupu, nechám oschnout a nadrobno namelu.

Pak všechno pěkně propracuju v hladké těsto. Nechám ho uležet v ledničce přes noc a pak si ukrojím vždycky kousek a vyválím rohlíčky.

Peču je do jemně růžova a horké je obaluju v moučkovém cukru promíchaném s pravým vanilkovým cukrem. Za pár dnů jsou boží."

Nebýt vaší babičky by se vaši příznivci nedozvěděli řadu zajímavých receptů – ať se jedná o koblihy, králíka na smetaně, bramboračku až třeba po koprovku s bramborami na bouchačku a zastřeným vejcem. Vařila jste s babičkami často?
To ani nešlo. U babičky mají takový malý kuchyňský kout, kam se sotva vešla babička stará a babička mladá. Pořád se dohadovaly, jestli 
už jedna ty brambory osolila nebo co? Děda jim chodil tajně přepínat sporák, protože pořád hořel na plný pecky. 
V kuchyni jsem byla s nimi 
a všechno to pozorovala. Vařit jsem ale začala až s mámou a tátou v paneláku
v Praze.

V pořadu se často objevuje, že vaříte s láskou. Patří podle vás emoce ať kladné či záporné
 k vaření?
Určitě patří. Jako sůl.

Máte mezi kuchaři nějaký vzor?
Kdybych si musela vybrat jednoho, řekla bych asi Jamie Oliver. Je spontánní, přirozený, vidím, jak ho to baví, jak to umí. A je k tomu navíc i vtipný.

Jak se díváte na současný počet televizních pořadů o vaření a jak hodnotíte jejich kvalitu?
Teď je trochu nestíhám, 
ale obecně si myslím, že každý takový pořad si najde své diváky – buď kvůli tomu, kdo vaří, nebo co vaří. Trochu protivné je mi Prostřeno. To s vařením podle mě moc společného nemá. Spíš s takovou hodně levnou estrádou.

Na svých webových stránkách píšete, že jste se narodila bez chuti k jídlu. Toto stigma jste ale naštěstí brzy překonala… Na čem si nyní nejvíce pochutnáte?
Ale já jsem fakt jako malá nechtěla jíst skoro nic. Dnes vím, co to muselo být pro rodiče za peklo, když jsem se 
k tomu narodila s váhou 
2,32 kila. A teď? Chutná mi absolutně všechno. Jídlo zbožňuju, a když mě nutíte říct jen jedno jídlo, pak to jsou šunkofleky. Nebo lívanečky se skořicí a máslem. Nebo… To mě už nezastavíte.

Nemyslete si, že jsem bůhvíjaká kuchařka. Nejsem. Normálně to ke mně přišlo. A strašně mě to baví. Vaření, pečení, kuchařky, řeči o vaření a pak to jídlo, píše ve své kuchařce Dita P.

Každá žena snad někdy zkusila dietu. Prozradíte, jak jste 
na tom vy?
Vy říkáte dietu v jednotném čísle? Vyzkoušela jsem jich milion! Zhubla a pěkně znovu ztloustla. Tohle dělám snad od šestnácti let a ještě jsem neskončila. Po porodu nejsem zrovna nejštíhlejší.

Co byste si přála do budoucna?
To, co mám. Skvělou rodinu a spoustu kamarádů. Dost často ráno zůstanu chvíli 
v posteli a ve stavu mezi spánkem a bděním sním. Teď nejčastěji o tom, že bychom odjeli na pár měsíců do Kalifornie, tam to mám šíleně ráda. Je to ale sen dost do budoucna. Nebo třeba malý domeček na Vysočině.

Autor: Alexandra Knapová

23.1.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Trabanty maďarských turistů v českobudějovické Krajinské ulici při výletě po Evropě. Vozy v dokonalém stavu budily velkou pozornost kolemjdoucích.
9

Bakelitová kavalerie připomněla proslulé vozidlo z NDR

Povodně 2002 - Třeboňsko.
14

Povodně 2002: Velká voda lidi sblížila. Byli na sebe hodnější

Jiří Kněžíček: Svěrák mi říkal „pane lékárníku“

Slavonice – Ve filmu Po strništi bos nehrály jen slavonické děti.

Velice slibný výkon i výsledek, hokejisté Motoru zvítězili nad Kladnem 3:1

České Budějovice – V dalším z řady přípravných zápasů vyhráli hokejisté ČEZ Motoru po slibném výkonu nad svým soupeřem z WSM ligy Kladnem 3:1. Další zápas odehrají v úterý ve Strakonicích s extraligovou Plzní (17.30).

Každý z nás se může stát nabarveným ptáčetem, říká režisér Václav

Šumava - „Vážení cestující, pravidelný příjezd vlaku směr Černá v Pošumaví ve 12 hodin 40 minut. V zájmu své bezpečnosti se nepřibližujte ke kolejím,“ zní, do důsledku vzato, poněkud absurdní hlášení nádražního rozhlasu v Polné na Šumavě

Slavnosti se zúčastní i Přemysl Otakar II.

České Budějovice – Historické městské slavnosti se blíží. Na první ročník z předloňského roku navazují 1. a 2. září stejnojmenné České Budějovice Železné a zlaté.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení