Na soutěž se připravoval od začátku června s podporou Venkovské mládeže Horních Rakous a sponzorů. Dostal k dispozici traktor a pluh a strávil hodně času s poznáním vlastností této soupravy. Orání mají v rodině, baví ho. Pokud neoře, pracuje jako mechanik u firmy v bavorském Burghausenu. Kromě toho studuje mechaniku ve Welsu.
Titul domácího mistra mu otevřel cestu na mistrovství světa 2017 v příštím roce v Keni, které má obeslat asi 35 států včetně USA, Kanady a Jihoafrické republiky. V Africe budou soutěžit v obdělání louky a strniště.
Městský výběh pro psy
První oplocenou plochu pro volný pohyb psů otevřeli v Linci v parku „Panuliwiese" u náměstí Bulgari. Zabírá 2000 m2, tedy asi desetinu zdejší klidové zóny. Je obehnána 1,2 metru vysokým mřížovým oplocením. Na ploše je zásobník sáčků na exkrementy a koš na jejich odkládání.
„Touto první ohraničenou plochou k volnému pohybu psů chceme jako město zajistit spolužití člověka a psa s co nejmenší možnou mírou konfliktů," říká místostarosta Christian Forsterleitner, a radní pro městskou zeleň Susanne Wegscheiderová dodává: „Psi si tu mohou ukojit svou potřebu pohybu, aniž by rušili nebo lekali jiné uživatele parku."
Ozbrojují se
K 1. srpnu drželo v Rakousku zbraň 283 569 lidí. Meziročně je to o 29 080 osob víc (+11,4 %). Počet registrovaných zbraní stoupl za dvanáct měsíců o 64 870 na 961 342 (+7,2 %).
V Horních Rakousích se zvýšil počet držitelů zbraní o 12,1 %. Ještě větší přírůstky byly ve Štýrsku (13,5) a ve Vorarlbersku (12,6 %). Nejmenší nárůst byl ve Vídni - „jen" devět procent. Jen v prvních sedmi měsících roku se nově ozbrojilo víc lidí než loni za celý rok.
Zvýšili kupní sílu
Kupní síla Hornorakušanů se loni zvýšila. V roce 2014 měl průměrný občan po odvodu daní a pojistného příjem 20 406 eur, loni o 1,8 procenta víc – 20 781 eur, píše linecký Volksblatt. Ze spolkových zemí vykazoval největší kupní sílu Salcburk (21 378 eur na hlavu), nejméně měli na útratu lidé v Korutanech (19 302). Nejmenší přírůstek zaznamenala Vídeň – plus 0,2 % na 20 908 eur. Příčinou bylo přistěhovávání příjmově slabších obyvatel. K polepšení si Hornorakušanů Volksblatt poznamenává, že očištěno o inflaci dělá přidání jen devět eur měsíčně.
V evropském srovnání kupní síly Rakousko loni předstihly Island a Dánsko, takže je nyní na 8. místě. Jedničkou jsou Švýcaři se 39 385 eury před Lucemburčany 33 052.
Má svůj prales
Ingo Linker (50) z Welsu vlastní 50 hektarů vzrostlého lesa, z velké části nedotčeného, v Mexiku. „Při návštěvě v rodném městě hledá podporu pro ekologický projekt ve své nové vlasti," píší OÖN.
Uvádějí, že Linker žil po maturitě v roce 1984 rok v Mexiku, a byla z toho láska na celý život – nejen k jedné Mexičance. Vždy na několik měsíců se vracel do Rakouska, ale před 23 lety se k němu definitivně otočil zády. V roce 1991 si v Mexiku pořídil onen les.
Po čase začal spolupracovat s tamními organizacemi ochrany přírody při ochraně opic ohrožených vyhubením, jako chápanů středoamerických. Opičí matky jsou opakovaně usmrcovány, mláďata unášena a prodávána, uvedl list. Další ohrožení představuje intenzivní hospodaření, mýcení nedotčených lesů. K tomu v nich těží dřevo chudnoucí obyvatelstvo. Linker dal svůj les k dispozici organizaci "Centro Mexicano de Rehabilitacion de Primates". V něm nyní mohou „ekologičtí zahradníci", jak primáty nazývá, volně žít. Organizaci a Linkerovi se nyní nabídla možnost přikoupit sousedních 85 hektarů lesa. K tomu ale potřebují kolem 480 000 eur. „Snad se najde nějaký milionář, který nás podpoří," říká Linker s úsměvem s tím, že v Mexiku je těžké očekávat peníze na takové ideje – všednímu dnu tady příliš dominují problémy nezaměstnanosti, korupce a násilí drogových kartelů.
Ochranáři to ale nevzdávají. „Chceme získat veterináře, ekology a biology, kteří by v mém areálu bádali," uvádí Linker. Žije v něm několik stovek primátů. „Můj les je nejsevernějším životním prostorem pro chápany v Latinské Americe a důležitý koridor k jižním lesům. Bráníme tak genetické izolaci," vysvětluje. Kontakt je možný přes ingolink@hotmail.com.
Dlouhé čekání na veterána
Otto Bachhuber ze Schönbergu si v roce 1936 koupil "DKW KM 200 Luxus" ze Zschoppau, rok výroby 1935, obsah 189 ccm, za 540 říšských marek, které si jako mladý učitel těžce naspořil. Pak přišla válka, jeho nasazení v Rusku, návrat a denacifikace – a v roce 1946 mu vítězné mocnosti a nové německé úřady DKW zabavily, aby policejní stanice v Oberkreuzbergu už nemusela honit eventuální zločince na bicyklech, uvedl list. Ředitelství silniční dopravy v Mnichově po dekáwce majitele, který byl „spolčen" s Hitlerem, sáhlo a dalo ji k dispozici zemské policii jako služební vozidlo.
Otto Bachhuber ale přes válečné nasazení získal u okupační správy osvědčení, které ho zařazovalo jen jako souputníka. Jeho korektní politická integrita tak nebyla zpochybněna, mohl si v Eppenschlagu podržet učitelské místo a nemusel strpět přeložení a sankce za účelem politického polepšení. Znovu získal dobrou pověst, a proto si troufl protivit se státní moci a požádat o vrácení motocyklu, pokračuje deník OÖN. Dvakrát byl odmítnut, nabídli mu narovnání, 429 říšských marek, ale chtěl na motorce jezdit. Nakonec mu to umožnil až soud v Řeznu - DKW dostal zpátky.
Zažil s ním pak věci až neskutečné. Dvojtaktní jednoválcová vzduchem chlazená motorka o šesti koních a spotřebou tří litrů na 100 kilometrů ho dovezla až na Oktoberfest i s manželkou, při čemž protankoval veškerý příděl benzínu. U Pilstingu začal stroj kašlat, musel do dílny a tam zjistili, že osádka nejspíš celou cestu z Eppenschlagu za sebou musela zanechávat benzinovou stopu… Rozhodně ale chtěli na slavnosti dojet, tak vyměnili potravinové bločky za benzín a Oktoberfest pak prožili na lačno a žízniví…
V padesátých letech vytlačila DKW ze špičky zájmu rodiny nastupující auta, prastarý Opel Kadett, v roce 1953 pak borgward značky Goliath, a motorku začala pokrývat vrstva prachu. Po dobře půlstoletí se Ottův syn Bernd Bachhuber náhodně seznámil s kutilem, znalcem a restaurátorem veteránů. Ten byl původností stroje nadšen a pustil se do obnovy. Rozebral jej do šroubku a zase složil. Jel dokonce až do Lince, protože tam žila nejspíš poslední odbornice, která uměla jistou a cvičenou rukou vytáhnout štětečkem jemnou zlatou linku na tanku…
Ironií osudu dnes Bernd Bachhuber s DKW nesmí jezdit – odpovídající řidičák má jen jeden z jeho synů Armin. Ten s motorkou jezdí na srazy veteránů…