Nemohu si zvyknout na vaše české zimy, říká učitel z Texasu

Když na vás promluví česky, slyšíte mírný americký akcent a občasnou nepřesnost, ale jinak mu velmi dobře rozumíte. V devadesátých letech bylo v českých školách běžné, že zaměstnávaly na výuku jazyků rodilé mluvčí. Táborské „Bolzano", které se na jazyky specializuje od svého založení v roce 1997, využívá Benjamina Lovetta na několika frontách. Vyučuje výtvarnou výchovu v angličtině, podílí se na tzv. team teachingu, to znamená výuce ve dvou učitelích. A pomáhá také 
s anglickou konverzací ve školním klubu.

Bene, jak dlouho už žijete 
v České republice?
Žiji tady zhruba osm let, ale s dvouletou přestávkou, kdy jsem se vrátil do Ameriky. Do České republiky jsem se dostal tak, že jsem v Irsku potkal svoji ženu Markétu. Já z Texasu a ona z Čech jsme přijeli do irského Camphillu. Vůbec jsme se neznali. Tam žila komunita lidí se speciálními potřebami, převážně 
s mentálním postižením společně s asistenty. To jsou dobrovolníci ze všech koutů světa – právě tak jako já a moje budoucí žena. Byla tam velká zahrada, záhony, farma, zvířata, pekárna, připravovali jsme si společně jídlo, pěstovali jsme zeleninu, pekli chléb, v dílnách se tkalo 
a vyráběly se svíčky.

Jak dlouho jste v irské komunitě vydrželi?
Rok. Já jsem se pak musel rozhodnout, jestli půjdu zpátky do Států nebo jestli půjdu do Čech, protože mezitím jsme se s Markétou dali dohromady. Rozhodl jsem se pro Českou republiku. Moje žena pochází z Písku, tak jsme nějaký čas žili tam. Pak jsme se přes kamarády dostali do dalšího chráněného bydlení Villa Vallila ve vile 
v Červeném Újezdu u Votic. Tam jsme bydleli a pracovali s postiženými lidmi tři roky. Už tenkrát jsme si ve vesnici vyhlédli jeden dům, ale neměli jsme na něj peníze. Byl to náš vysněný barák, ale nevěděli jsme, jestli nám to vyjde. Ve vile jsme se vzali 
a řekli jsme si, že chceme začít něco nového, založit rodinu, a tak jsme vyjeli na dva roky do Ameriky, abychom vydělali peníze.

Vrátili jste se, koupili jste si vysněný dům a vy jste začal učit na Základní škole Bernarda Bolzana. Jak k tomu došlo?
Jsem rodilý mluvčí, Američan, tak jsem chtěl někde vyučovat angličtinu. Nejprve jsem začal v Písku na jedné jazykovce, pak jsem učil na Základní škole Svobodná. Všechno dohromady trvalo čtyři roky, ale mezitím jsme koupili dům v Červeném Újezdu. Byl čas přemýšlet 
o přesunu, tak jsem začal hledat práci v Táboře.

Co jste o táborské škole Bernarda Bolzana věděl?
Samozřejmě, že jsem 
o škole nic nevěděl, ale brzy jsem zjistil, jak je tu milé prostředí. Musím říct, že děti, učitelský sbor jsou úžasní. Překvapila mě výborná úroveň angličtiny, kterou děti mluví.

Máte pro to nějaké vysvětlení?
Určitě je to dáno učiteli, kteří jsou tu na vysoké úrovni. Všichni ovládají angličtinu výborně. Děti jsou tu velmi šikovné. Chtějí se v angličtině zdokonalovat. Mám pocit, že vidí smysl, proč se angličtinu učit.

Vyučujete výtvarnou výchovu 
v angličtině. Jak taková hodina vypadá?
Snažím se o to, aby se hlavně děti mezi sebou bavily anglicky. Já si s nimi povídám v angličtině o tom, co právě malují, chci, aby na mě zpátky anglicky reagovaly. Ta hodina má volnější atmosféru, rozhodně je nenutím mluvit za každou cenu.

Další formou, kterou vyučujete, je takzvaný team teaching, kdy stojíte před žáky ve dvou – vy jako rodilý mluvčí a česká učitelka. Jak máte rozdělené role?
Většinou je to tak, že já nebo kolegyně přineseme nějaký nápad či aktivitu. Celý tento vyučovací projekt se odehrává prostřednictvím tabletů a pomocí výukových aplikací. Stane se, že s jednou aplikací pracujeme třeba měsíc, hodně využíváme internet. Hodinu si s kolegyní rozdělujeme podle potřeb. Když potřebuji více času já, vezmu si ho, když kolegyně, tak se role obrátí. Někdy se stane, že hodinu vede jeden a druhý mu jen pomáhá, jindy hodinu vedeme společně. Vzájemně se doplňujeme.

A jak na to reagují děti?
Doufám, že se jim to líbí. Je to pro ně zpestření. Tato forma výuka se koná v každé třídě pouze jednou týdně od třetí do deváté třídy.

Děti jste pochválil za angličtinu, ale o Češích se jinak říká, že cizím jazykům neholdují. Máte stejnou zkušenost?
Nemám v tomto smyslu špatnou zkušenost. Vždycky jsem se tu setkal s lidmi, kteří nějak uměli anglicky. Možná je to tím, že se setkávám především s mladší generací a vzdělanějšími lidmi.

Teď k vaší češtině. Když jste potkal vaši ženu Markétu, měl jste ambici naučit se česky?
Na začátku určitě ne. Nevěděl jsem totiž, že se tady ocitnu. Jakmile jsem se rozhodl, že tady chci žít, tak jsem si říkal: naučím se česky, zkusím to.

První učitelkou češtiny byla vaše manželka?
Ano i ne. Nebylo to tak, že bychom si sedli ke stolu a učili se spolu česky: všechny ty pády, osoby, rody a časy. Ale pokud jsem něco nevěděl, obrátil jsem se na svou ženu a ta mi všechno vysvětlila.

Co je pro vás v češtině největším překážkou?
Potýkám se zejména s pády, které jsou jinak v jednotném a množném čísle. To bylo fakt na hlavu, než jsem zjistil, jak na to. Postupně jsem zjišťoval, jak je to těžké. Mohu potvrdit, že čeština je velmi těžký jazyk.

Jak zvládáte psanou češtinu 
a měkká a tvrdá i/y?
Myslím si, že to celkem zvládám. Hodně jsem četl 
v češtině, začal jsem u pohádek, postupoval jsem přes noviny a časopisy až se dostal k Hrabalovi nebo Čapkovi. Líbí se mi například Hrabalova kniha Pábitelé. Nikdy jsem se ale neučil pravidla, kde se píše měkké i nebo tvrdé y. Neumím vyjmenovaná slova, psanou gramatiku jsem nějak okoukal.

Má manželka tendenci vás 
v češtině opravovat?
My spolu doma česky nemluvíme, mluvíme anglicky. Ale občas mě slyší na někoho mluvit česky a řekne mi: Takhle ne! (úsměv)

Pocházíte z Texasu, druhého největšího státu USA. Tento stát si vybavuji jako samá velkoměsta a pouště.
Máte pravdu, jsou tam velká města a také velké pouště. Já pocházím z Austinu, což je hlavní město velké asi jako Praha, kde žije milion obyvatel. Zdaleka ale není největší. Krajina kolem Austinu vypadá trochu jako v Řecku nebo Chorvatsku. Kolem jsou bílé vápencové skály, panuje tam suché podnebí, ale nejedná se o poušť.

Češi mají o Texasanech asi velmi zkreslené představy: klobouky, zbraně a džínové kalhoty…
Je to dost zkreslené, ale je na tom také něco pravdy. Je celkem normální vidět lidi 
v Texasu, jak mají ve svých pick–upech za zadním oknem zbraně. To je tam často k vidění.

Jaká je tedy povaha Texasana?
Už jsem tam dlouho nebyl (smích). Jsou hrdí na to, že jsou Texasany, jsou hrdí na svoje práva, například na právo nosit zbraň. Nechtějí, aby jim vláda do jejich svobod moc zasahovala. Chtějí být nezávislí na vládě a preferují osobní svobodu.

V Texasu se používá trest smrti.
To je pravda. Myslím si, že je to dáno historií státu, Texas to je opravdu drsný kraj, kde je drsné klima. 
V Texasu byl vždycky těžký život. V drsném kraji musejí platit drsná pravidla. Pokud jsem řekl, že je tu drsné klima, tak myslím to, že tu třeba dva roky neprší, a nic tam neroste, všechno je suché. Teploty bývají kolem pětačtyřiceti stupňů Celsia. Zima trvá zhruba měsíc, někdy prší a pak voda zmrzne. Do rána je pak všechno obalené ledem.

V Texasu farmaří prezidentská rodina Bushů. Jakou má pověst?
Já jsem z Ameriky odjel 
v době, kdy byl Bush ještě prezidentem. Tenkrát moc dobrou pověst neměl. Momentálně nevím, jak tuto rodinu lidé berou, nebo neberou. Myslím si ale, že se 
o nich moc nemluví.

Teď žijete v Česku. Je něco, na co jste si tu dosud nezvykl?
Těžko si zvykám na zimy. První tři roky jsem si říkal: ty jo! Zima, sníh, krása! 
V Texasu jsem nikdy sníh moc nezažil. Po třech letech jsem toho ale měl dost. Minulá zima mě potěšila, protože skoro žádná nebyla, ale na druhou stranu jsme zase letos nezažili ani pěkné léto. Líbilo by se mi, kdyby tady zima trvala jen měsíc nebo dva. Tady ale vládne zima půl roku. V zimě mám o starost navíc, na kterou jsem nebyl zvyklý – musíme vytápět dům.

Co naopak máte na České republice rád?
Češi jsou nesmírně kulturní lidé, mají rádi hudbu, umění, to se mi na nich líbí.

Pracujete v Táboře, což je město, které vzniklo v patnáctém století. Jak se vám líbí?
Tábor je opravdu strašně krásné město, těší mě, že pracuji v jeho samotném centru. Jsem tu teprve rok 
a ještě ho nemám zcela prochozené, ale moc se mi líbí úzké uličky za kostelem
u Žižkova náměstí.

Co říkáte na českou stravu?
České jídlo mám rád, ale jenom občas. Dám si rád svíčkovou, ale třeba jenom jednou nebo dvakrát za rok. Možná častěji. Jinak se stavuji vegetariánsky. Snažím se nekonzumovat moc masa.

Jaké jsou vaše koníčky, když neučíte angličtinu?
Pro mě je největším koníčkem, že hraji na housle. Hodně času mi zabere práce na zahradě, ale nejvíce mě baví ty housle. Vážnou hudbu moc nehraji, jen občas si vytáhnu Bacha, kterého mám rád. Dalo by se říct, že hraji všechno, záleží na náladě. Vystupuji 
s píseckým písničkářem Jiřím Smržem a jeho Dobrovodem. Jiří Smrž je držitelem hudební ceny Anděl. Hraje
s námi kytarista Jiří Kovář. Budeme hrát v sobotu třináctého září na slavnostech 
v Táboře. V půl osmé večer 
v restauraci Střelnice. Tak si nás přijďte poslechnout.