Ovčín u Milevska našel štábu František Vláčil

Jihočeská část natáčení povídkového filmu Luk královny Dorotky se nerodila vůbec lehce. Lokace, kterou měli filmaři vyhlédnutou pro stavbu stodůlky, v níž se schovává Jana Brejchová v první povídce, našli kvůli záplavám pod vodou. 

Režisér Jan Schmidt, kameraman Jiří Macák a architekt Jindřich Goetz se tak vydali hledat jiné místo. „Stodůlku jsme si postavili v ateliéru a přivezli  na autě, že ji postavíme na místě. To bylo pod vodou. Několik hodin jsme hledali a nakonec našli místo ve směru z Třeboně před zatáčkami u Štěpánovic. Ve tři odpoledne jsme se vrátili pro stavebníky do hotelu do Třeboně a oni byli úplně opilí. Nezapomenu  na těch čtyřicet rozpitých piv na úplně politém stole," vzpomíná se smíchem Jihočech Jindřich Goetz. Stodůlka se tak nakonec stavěla až druhý den ráno.

Na lokaci, kde by natočili venkovní záběry středověké hospody v polích, nemohli filmaři dlouho přijít. Režisér Jan Schmidt vzpomíná, že jim pomohl jeho kolega František Vláčil, který měl za sebou dva snímky z podobné doby – Údolí včel a Markétu Lazarovou. „O Františku Vláčilovi bylo známé, že je to mistr přes vyhledávání lokací. Řekl jsem mu, že potřebuji najít místo, kde bychom mohli natočit středověkou hospodu, a on povídal, že to by chtělo opravdu zajímavé místo, aby navodilo tu správnou atmosféru, že ale o ničem neví. Jak jsme se potkávali, vždy jsem se ptal, ale nikdy nevěděl. Pak se na Barrandově jednoho dne rozletěly dveře, vešel Vláčil a bez pozdravu povídá 'Milevsko, šest kilometrů na sever na křižovatce odbočit doleva'. Já na to, jak se to tam jmenuje? A on jen zopakoval: 'říkám ti, Milevsko, šest kilometrů na sever a doleva'," vyprávěl režisér filmu Luk královny Dorotky Jan Schmidt.

Interiér hospody postavil architekt Jindřich Goetz v ateliéru. Dvoupatrová stavba mu málem zadělala na problémy. Aby filmaři docílili správné atmosféry středověké krčmy, potřebovali otevřený strop a patro. „To však komplikovalo svícení a nabrali jsme zpoždění. Samozřejmě se hned začalo řešit, co si to ten mladý architekt vymýšlí a proč nepostavil dvě patra na pevné podlaze. To by pak ale scénu rvačky mezi Vladimírem Menšíkem a Petrem Štěpánkem v trámoví hospody nikdo na světě nenatočil," zdůraznil architekt Jindřich Goetz.

O kvalitě dekorace svědčí i vzpomínka Jana Schmidta. „Byla to nádhera včetně prošlapaných a ošoupaných dlaždic. Požádali jsme před natáčením výtvarníka Theodora Pištěka, aby se na to podíval a řekl případné námitky. On přišel, vše si prohlédl, chvíli mlčel, a pak požádal jednoho z dělníků o nůž. Ten zabodl do stěny a kus vyřízl. S architektem jsme zkoprněli a Pištěk povídá: 'ta dekorace je tak krásná, že nemůže mít úplně všechny stěny rovné'," vyprávěl Jan Schmidt.

Začínající režisér tehdy sehnal do filmu hvězdné obsazení včetně Jany Brejchové a Vladimíra Menšíka. Druhým kandidátem na Menšíkovu roli byl Pavel Landovský. „O Vladimíru Menšíkovi se říkalo, že je to takový brepta, že jediný text nenechá tak, jak byl ve scénáři. Náš film tuhle teorii popírá. Menšík si nezměnil jediné slovo. Když jsem se ho na to pak ptal, říkal, že ho to ani nenapadlo, že tak nádherná slova od tak velkého spisovatele si nedovolil měnit," vzpomíná režisér Jan Schmidt, který zmínil i Janu Brejchovou, která má nyní zdravotní problémy. „Tehdy jí bylo třicet a byla překrásná. Přeji jí, aby se ze zdravotních trablů dostala," dodal Jan Schmidt. 

Ivan Palúch, který tahal vůz 
z rybníka, vzpomíná na rvačku

V první povídce Brusič nožů ze 17. století se na plátně objevuje jihočeská Nadějská soustava rybníků (Víra, Láska, Naděj, Blaník, Měkký, Rod, Dobrá Vůle, Skutek, Strakatý, Stehlík), která se nachází u obce Klec a asi tři kilometry na západ od Lomnice nad Lužnicí na Třeboňsku. Trojice hlavních hrdinů (Jana Brejchová, Ivan Palúch a Bohumil Vávra) je vykázána vojáky z města a mezi rybníky jede s povozem, který táhne bílý kůň. Lokace pro natáčení vyhledal architekt Jindřich Goetz.

„Pochází odsud scéna, kdy vůz spadne pravými koly do rybníka, a kůň nechce jít dál. Vůz řídí Ivan Palúch," uvedl architekt snímku Jindřich Goetz. Herec Ivan Palúch, kterého proslavila pohádka Princ Bajaja, v ději bičem pobídne koně a vůz vytáhne. „Nebylo to pro mě těžké, já jsem s koňmi uměl pracovat," řekl pro náš Deník slovenský herec, který žije v Banské Bystrici. Pochválil herecké výkony Jany Brejchové v roli Josefíny, Vladimíra Menšíka, který ztělesnil porybného, a také Bohumila Vávru v roli brusiče nožů (známý je z trilogie Na veliké řece, Osada havranů a Volání rodu). „S Bohumilem Vávrou jsem se ve filmu pral. To si moc dobře pamatuji. Natáčení bylo absolutně příjemné, protože Jan Schmidt byl skvělý režisér," svěřil se Ivan Palúch.

Nadějská rybniční soustava patří mezi nejvzácnější přírodní rezervace Třeboňska. Je populární i mezi mladými dvojicemi, které si zde občas zorganizují svatební obřad. Filmaři zdejší nevšední lokalitu využili o deset let později při vzniku snímku Božská Ema, o němž Deník v seriálu Jihočeské filmování už psal (13. ledna 2012).

Soustavu založil regent Jakub Krčín v letech 1577–1579  a dokončil ji Josef Šusta, rodák z Jankova u Votic, v poslední čtvrtině 19. stol. Všechny rybníky jsou napájeny stokou zvanou Potěšilka, která byla vedena z řeky Lužnice ještě před stavbou nedalekého gigantického rybníka Rožmberk.

Sníh z polystyrenu foukali před kameru pomocí zrnometu

Pro třetí povídku Dobrá míra, která se odehrává v hlubokém středověku, našli tvůrci exteriér v okolí Milevska, přesněji v jižním sousedství bývalé vsi Skoronín nedaleko od Dmýštic a jenšovického dvora v okrese Písek. Na návrší se tu od roku 1732 nacházel statek zaměřený především na chov ovcí. Statek míval kdysi dvě části: obytnou a hospodářskou. 
V době, kdy sem filmaři na konci 60. let 20. století přišli, byly stavby ve značně zchátralém stavu. To štábu ale vyhovovalo a hospodářské stavení postavené z kamenného zdiva využili.

Skutečnost, že se tu třetí povídka natáčela, potvrdil regionální spisovatel Karel Němeček, který v roce 2008 vydal spolu s Jiřím Peštou knihu o historii Něžovic, Jenšovic a Skoronína. „To místo, kde stával ovčín, je od roku 1975 srovnané se zemí, dnes je zarostlé plevelem. Základy staveb se tam už jen těžko hledají. Fotky původního ovčína jsem ale sehnal a použil je v naší knize," uvedl Karel Němeček.

Podle něho si na toto filmování občas vzpomenou jen ti nejstarší pamětníci. A mladí? „Ti kolikrát neznají ani autora literární předlohy Vladislava Vančuru," posteskl si Karel Němeček.

U natáčení byl přítomen Jan Kotrba, který dnes žije v Kovářově na Písecku. Tehdy pracoval v družstvu jako elektrikář. Filmaři domluvili s předsedou družstva, že potřebují fukar, který by byl schopen vhánět na místo natáčení umělý sníh. „Foukali jsme jim před kameru polystyren pomocí zrnometu. Ten se tenkrát v zemědělství používal. 
V polích stávala vodárna. Odtud jsme si přitáhli elektřinu. Ten polystyren ve filmu vůbec není poznat, filmaři to dobře uměli natočit a sestříhat. Sněžení vypadá jako skutečné," řekl Jan Kotrba.

Ten si vybavuje herce Petra Štěpánka v roli cikána, kterého vozila Tatra 603 po natáčení do Prahy. „Samozřejmě si vzpomínám na Janu Brejchovou, ale hlavně na Vladimíra Menšíka, který byl skvělý bavič. S námi si normálně povídal, a co vím, tak mu moc chutnal obyčejný chleba se sádlem. Menšík a další herci bydleli v Milevsku v hotelu Modrá hvězda," vypráví Jan Kotrba. Tomu utkvěly také scény s černobílým prasetem. Na plac hercům zvíře vodil jistý pan Havlíček z družstva v Hrejkovicích.