Plukovník Jaroslav Hofrichter: Každý člověk se narodí s knihou života

Jeho i další hrdiny si připomínáme 11. listopadu při Mezinárodním dni veteránů, připadajícím na datum, kdy roku 1918 oficiálně skončila 
I. světová válka. „Musel jste mít tenkrát kliku, abyste válku přežil," říká veterán, který s manželkou Alžbětou rád jezdívá koncem srpna na setkání letců do Jindřichova Hradce.

Vojáci na palubě bombardovacích letadel měli za války sotva padesátiprocentní šanci, že své bojové nasazení přežijí. Proč si myslíte, že zrovna posádky, ve kterých jste byl i vy, se šťastně vracely na letiště?
Podívejte se, jak se říká, musíte mít i malinko štěstí.  Jednou jsme létali u španělského pobřeží a hledali německého nepřítele. Po několika hodinách jsme dostali rozkaz, abychom se vrátili domů na letiště naší skvadrony. Vystřídala nás pak ve vzduchu anglická posádka na liberátoru a ani ne za deset minut už kluci řvali, že jsou napadeni sedmi německými letadly Junkers 88. Dobře vím, že člověk musí mít kliku, aby přežil. Věřím také, že každý člověk se narodí s knihou života. Některá je silná tak, jiná takhle, další je zase tenká. To máte stejné, jako když třeba někdo spadne ze 4. poschodí a nic se mu nestane, a někdo spadne ze stoličky a zlomí si vaz. Takže jak říkám, osud nezměníte. Zažil jsem za války třeba kamaráda Vencu Blahnů, který nemusel jít na let, měl hned po svatbě, ale rval se a dral, aby mohl letět, a zůstal tam.

Někteří veteráni vzpomínali, že dodržovali určité rituály nebo 
s sebou nosívali talismany pro štěstí, věřili, že je ochrání a že se z bojových letů vrátí. Nosíval jste také nějaký talisman?
Ale to víte, že jsem ho měl také. Chodil jsem tehdy za války s jednou dívkou, která  mi dala pro štěstí svoje punčochy. Nosil jsem také ještě další  talisman. V roce 1941 jsme byli v Palestině a čekali na cestu do Anglie. Přišel jsem tenkrát na velký kopec nad přístavem Haifa, na Karmel, kde byl farářem kněz z Čech, dovedl už asi jenom čtyři česká slova. Dal mi s sebou takový medailonek, který jsem pak stále nosil. Před několika lety jsem vyhnal manželku, aby se tam při návštěvě Izraele jela kouknout. Chtěli od ní ten medailonek odkoupit. Za války jsem ho nosil na psích známkách, které jsme měli. Jedna byla červená a jedna zelená, jedna vydržela oheň a ta druhá vodu.
Ostatní kluci v letadle také měli s sebou talismany pro štěstí, jeden kamarád třeba  dámské prádlo. Když jste 
k nám do liberátoru přišel, tak jste si mohl myslet, že jste se ocitl v nějakém obchodě.

Byli jste tenkrát mladí a na smrt nemysleli. Když jste utíkal 
z Protektorátu, nebylo vám ještě ani dvacet let, že?
Odcházel jsem z okupované země v březnu 1940. Utíkal jsem přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii i Turecko, jak se tehdy lidé dostávali ven. Do Francie už jsem nemohl, protože ta mezitím kapitulovala. Protože jsme už pak nemohli plout přes Středozemní moře, čekali jsme na konvoj, kterým jsme se dostali kolem Afriky až do Kanady. Do Anglie jsem se tedy dostal po šestinedělní cestě na moři. To vám byla plavba! Říkal jsem, že jestli mi po válce někdo řekne: Moře  – pohádka má, tak že ho zabiji. V Anglii jsem vstoupil ke Královskému letectvu a bojoval u 311. bombardovací perutě. Byl jsem tam od září 1941 až do konce války. Létal jsem na wellingtonech a na liberátorech a nalétal jsem celkem 680 operačních hodin. Sloužil jsem napřed na letišti East Wretham, a když jsme měli přes 55 procent ztrát, byli jsme na půl roku 
v Irsku na dovolené. Pak jsme přišli do Talbenny v jižním Walesu a tam jsem u 311. sloužil až do konce války.

Míval jste nahoře strach, bál jste se, že vás Němci sestřelí?
Abych řekl, že jsem se bál, tak to zrovna ne. Ale měl jsem občas blbý pocity. Nahoře už pak ne, ale ještě dole, když jsme byli v operační místnosti a ukazovali nám, kudy se má letět a přes jaká nebezpečná území to bude. Když jste věděli, že to je blbý, měli jste v ústech jakési sladko. Bylo to sice blbý, ale kdyby se člověk bál, tak do letadla nikdy radši nevleze. Každý musel mít štěstí. Kdo ho neměl, tak tam zůstal. Bylo hodně kluků, kteří udělali první let, a zůstali tam. Bez štěstí do války nemůžete jít. Musíte mít štěstí a jak já říkám, načmáráno v knize života, že tady budete třeba do šedesáti, sedmdesáti nebo devadesáti let. A to nezměníte, ani kdybyste se stavěli na hlavu.

Nedovedu si dobře přestavit, že by dnešní dvacetiletí kluci bojovali za svobodu vlasti. Vy ano?
Byli jsme odmalička vychovaní k lásce k vlasti, 
a proto za ni i odešli bojovat. Jenže láska k vlasti už dneska u mladých lidí neexistuje. My jsme šli bojovat za naši svobodu a nepočítali, že by nám někdo něco dal. Jenže dnes už lidem vlastenectví skoro nic neříká. Nás od dětství vychovávali, abychom svou vlast milovali, ale dnes mladí lidé ani nevědí, co to vlast vůbec je. Když nám u české skvadrony poprvé hráli naši hymnu a vztyčovala se státní vlajka, většina z nás brečela. Dneska ale pro lidi naše vlajka a hymna nic neznamená. Jsem proto rád, když se mluví o lidech, kteří pro vlast něco udělali, a nezapomíná se na ty, kteří pro ni zahynuli. Učitelé ve školách o tom ale nemluví a studenti to nevědí.

U 311. perutě bojovaly desítky letců, třeba Richard Husmann, který pod pseudonymem Filip Jánský napsal knihu Nebeští jezdci, nebo Petr Uruba, který skončil v zajateckém táboře Sagan. Znal jste se s nimi a setkávali jste se i po válce?
Oba jsem je znal. Po válce jsem šel do Prahy k vládní letce, zatímco Petr Uruba odjel cvičit do Olomouce izraelské piloty, kteří se připravovali na válku s Araby. Všechny zápaďáky nás pak postihl nástup komunistů 
k moci. Byli jsme z armády vyhozeni a všelijak potrestáni. Ale stále jsme se pak normálně scházeli. Byli jsme taková čtyřka – Lubomír Úlehla, Petr Uruba, Alois Šiška a já. Teď jsem zbyl poslední. Richarda Husmanna jsem znal také. Po válce dělal jeden čas v továrně Tesla jako já, ale potom z ní odešel. Byl to dobrý kluk. Když jsme ho chtěli za totality potkat, tak jsme šli k Lišce Bystroušce, kam chodil na víno. Na Václavském náměstí stál obchod Rolný, nahoře byla vinárna, kde jsem se s ním vždycky setkal. Za totality jsme se scházeli většinou v zámečku v Letenských sadech, naše schůze vedl Irving. Dvakrát nás tam vybrali estébáci, kteří pak vyhrožovali. Nevěděli jsme, kde se máme scházet, tak nám poradili noční stíhači, kluci od 68. skvadrony. Udělejte to jako my, zamluvte si 
v hospodě dva stoly a oni vám je srazí. Tak jsme se potom scházeli v plzeňské restauraci Belvedere.

Dobře jste znal i generála Miroslava Štanderu, který žil v Plzni, kde letos bohužel zemřel.
Znali jsme se už za první republiky z Aeroklubu, byl na plzeňském letišti dva roky, než odešel do Prostějova. Za války byl v Anglii 
u 312. skvadrony. Snad 80 procent pilotů bylo z Plzně, jezdil jsem tam za Frantou Marešem, hlavním pilotem byl plzeňský Venca Šloufů, 
a já jim říkal: Nechte se přejmenovat na plzeňskou skvadronu!, protože v Anglii už byla i Bombay skvadrona. Když Mirek odlétal u 312. skvadrony, byl pak nočním  stíhačem v 68. skvadroně. Po válce jsem ho neviděl, sloužil v Plzni, a já v Praze 
u vládní letky. Viděli jsme se až po roce 1989, kdy se v roce 1992 nebo 1993 vrátil do republiky a najednou se objevil na naší schůzi zahraničních letců. Zašli jsme pak vždycky na vínečko nebo na pivo.

Činnost čs. vojáků připomíná 
i množství fotografií od Ladislava Sitenského, který v Anglii nastoupil k čs. letecké peruti.
Vzpomínám si na něj. Přijel mezi nás na letiště a rozdal nám fotky, na kterých jsme byli. Nechtěl je ani zaplatit.

Jste jeden z posledních žijících pamětníků, kteří za války bojovali u anglického letectva. Zaznamenáváte svoje vzpomínky pro další generace?
Žádné svoje paměti nepíšu, ale škoda to není. Vzpomínal jsem už v různých článcích 
s novináři, před pár měsíci byl za mnou redaktor z anglické BBC, kterému jsem všechno řekl. Paměť mi sice stále slouží, i se zdravím by to celkem šlo, ale špatně slyším a hlavně špatně chodím. Doktor mi říká, že za chvíli už budu na vozíku, tak uvidím, jestli se ještě k vám do Jindřichova Hradce s manželkou podíváme.
Na setkání letců do jižních Čech jezdíme oba moc rádi. Cítím velkou upřímnost od všech, kteří ho organizují, hlavně od Vladislava Buriana a dalších lidí z Klubu historie letectví. Jsme tam moc spokojeni, protože lidé, se kterými se 
v Jindřichově Hradci scházíme, mají o téma veliký zájem, ale zároveň i vědomosti.