VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Po prověrkách jsem čistil kanály a byl lesním dělníkem

Třeboň - Svůj život spojil s jihočeskou Třeboní a hydrobiologií. Oldřich Lhotský (narozen 1927), odborník přes řasy (algolog) a editor odborných publikací, který přiznává, že lásku k vědě získal od svého  odvážného kantora za války.

3.8.2014
SDÍLEJ:

Oldřich Lhotský.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Jsem čistokrevný Pražák z Královských Vinohrad, Vltavou křtěný. Když mi byly dva či tři roky, otec s maminkou si jednu neděli udělali výlet do Lán, aby se podívali na zámek a na hrob manželky pana prezidenta. Šli jsme na hřbitov a rodiče okamžitě poznali, že ten starý pán, který tam chodí, je pan prezident. Pro mě to byl starý fousatý dědeček, který mi byl sympatický. Hned jsem k němu šel a pozdravil, on na mě začal mluvit a pak mě vzal na ruku. To bylo mé první a jediné osobní setkání s prezidentem republiky Tomášem Garriguem Masarykem, pak jsem viděl až jeho pohřeb v roce 1937. Většinou národa byl tehdy obdivován a milován, a tak jsme poslední rozloučení s ním prožívali.

Jako kluk jsem bydlel proti vršovickému nádraží na rozhraní Vršovic a Nuslí, kde jsem také chodil do školy. V roce 1938 jsme se přestěhovali na Vinohrady do dnešní Londýnské ulice, kde jsem prožil válku. Odtud jsem chodil do reálky v Ječné ulici. Bylo to dobrodružství, když jsem koukal z okna, jak padají bomby. Slyšel jsem rány a myslel si, že jde o střepiny z protiletadlových granátů, pak jsem viděl letět do vzduchu barák v naší ulici. Bylo to 14. února 1945.

Na reálce jsme měli vynikajícího ředitele, který se snažil udržet školu na slušné úrovni. Nikdy nezapomněl, že podle vytesaného nápisu nad vchodem jsme byli „Masarykova první česká reálka".

Nedaleko našeho domu v Londýnské ulici, za rohem, bydlela židovská rodina. Pak jsme je přestali potkávat a zmizeli z našeho obzoru. V roce 1955, když jsem již byl v Liberci a byl i dobrovolným konzervátorem ochrany přírody, jsme se setkávali i s polskými ochranáři, Zelenými Harcery.

Při jednom setkání v Polsku jsme navštívili i tábor v Osvětimi. V jednom z pavilonů jsme viděli i hračky po umučených dětech, v dalším byly cestovní kufry zabitých obětí s jejich bíle napsanými  jmény s adresami. Náhodou mi padl zrak na jeden z nich, kde  bylo jméno a adresa oné rodiny, která bydlela na Vinohradech blízko nás. V šoku jsem pavilon opustil a do dalších jsem již nešel a čekal na kolegy venku. Příliš mě to zasáhlo.

V roce 1941 jsme trávili prázdniny v rekreačním penzionu u Počátek za Jindřichovým Hradcem. Byl tam jeden mládenec, Honza Kunz, o málo starší, se kterým jsme se skamarádili a po návratu do Prahy jsme se stále stýkali. Ale brzy se to pokazilo. Jeho maminka byla Židovka, otec německý sociální demokrat. Protože se odmítli rozvést, čekal je koncentrák. První šel otec do trestného tábora u Žatce. Kamarád Honza byl odvezen do menšího tábora někde u Benešova. Nakonec byla zatčena i maminka a odvezena do Terezína, kde přečkala do konce války a prožila tam i černý tyfus.

Stýkal jsem se s nimi do poslední chvíle, pak mi ale zmizeli. Přehnala se revoluce, najednou zazvonil telefon a přestavte si, že všichni tři se vrátili do bytu na Vinohradech. Jenže asi druhý či třetí den přišla skupina tzv. Revolučních  gard, byt jako německý zabavili a je vyhodili. Naštěstí to vinohradský magistrát stačil dát rychle zase do pořádku. Dodnes  jsme s Honzou kamarádi.

Oldřich Lhotský.Po válce jsem skončil maturitou a hned se vydal na přírodovědeckou fakultu. Otci to nebylo moc po chuti,  byl zaměřený spíš komerčně a přál si, abych dělal strojařinu nebo komerci. Já se ale zakousl do přírodních věd, naštěstí mě trochu podporovala maminka. Studium jsem absolvoval celkem bez problémů, i když byly v letech 1948 a 1949 všelijaké prověrky. Skončil jsem v roce 1950, a protože jsem  měl při studiích slušný úspěch, doufal jsem, že budu moci zůstat na fakultě. Bohužel v té době nebyla vždy jen objektivní měřítka.  Jeden o rok mladší kolega byl daleko víc zapojený, a tak pro mě na fakultě místo nebylo.

Při studiu jsem absolvoval ještě čtyřsemestrový kurz na ochranu přírody a životního prostředí. V roce 1950 jsem pak sehnal práci s pomocí kolegů, kteří mezitím přešli do ústavu ochrany přírody při ministerstvu školství, a začal působit jako ochranář.

První moje služební cesta vedla do Třeboně.  Jednalo se o potíže kolem zámeckého parku, se kterými si místní konzervátor ochrany přírody nevěděl rady a já to měl  přešetřit. V Třeboni jsem zjistil, že je to odjištěná bomba a bylo mi trošku úzko. Problém spočíval v tom, že v roce 1950 si místní posádka usmyslela, že si zřídí fotbalové hřiště v zámeckém parku. To byl na začátečníka  trošku tvrdý oříšek. Učinil jsem příslušný záznam pro Prahu a rád jsem odjel.

V roce 1950 se zřizovala Akademie věd, kde bylo také hydrobiologické oddělení, kam hledali algologa, což jsem vystudoval. Přijali mě, a když se zřizovalo hydrobiologické pracoviště v Sedlici u Blatné, nastoupil jsem tam.

Na Blatensku byla tradice hydrologického výzkumu. Akademie převzala od obce uvolněnou vilu. Rozběh činností za vedení docenta Šrámka byl celkem úspěšný, přišli i další mladí pracovníci. Ale… do konce roku mi bylo naznačeno, že pokud zažádám o rozvázání pracovního poměru, nebudou mi klást  překážky. Tak jsem vypadl ze Sedlice a sháněl zase práci. Měl jsem kontakty s pražskými hydrobiologickými kruhy a dozvěděl se, že krajská vodohospodářská správa v Liberci zřizuje laboratoř pro kontrolu pitné vody.

Zažádal jsem si o místo, klaplo to a já se stěhoval na sever. Začátek byl takový, že mě přivedli do velké haly, byla to prázdná strojírna, kde sídlila  správa vodárny. Dali mi do ruky křídu a řekli: Namaluj si na podlaze, kde chceš mít místnost a jaké tam chceš vybavení. Kupodivu se mi v Liberci dařilo dobře a po půl roce začala laboratoř fungovat. V Libereckém kraji tehdy bylo 205 veřejných vodovodů a soustavná kontrola se neprováděla. Do konce roku byl každý z vodovodů aspoň jednou zkontrolován.

Jenže moje kariéra skončila dalšími prověrkami a ze šéfa krajské laboratoře jsem se stal čističem kanálů. Mistr mi přidělil ulici, kde jsem čistil chodníkové šachty kolem krajského národního výboru. Dosud jsem tam chodil dost často na různá stavební a vodoprávní řízení, teď mě tam na ulici potkávali v poněkud jiné činnosti. Otázky jako: Ale soudruhu, co vy tady děláte? bývaly běžné.

Brzy to asi nějakým zásahem shora skončilo, stejně jako podobné nasazení na kanalizační čistírně. Takže nové hledání. Jako dlouholetý dobrovolník v ochraně přírody a konzervátor ochrany přírody pro Liberec a Jizerské hory jsem našel uplatnění jako lesní dělník. Po dalším roce však bylo původní prověrkové rozhodnutí zrušeno s doporučením návratu k odborné práci. Našel jsem ji v hygienické službě, nakonec jako vedoucí komunální hygieny na OHES v Jablonci nad Nisou.

V roce 1966 jsem se rozloučil se severem Čech a na základě vypsaného konkurzu získal na pracovišti ČSAV v Třeboni jako algolog místo odborného dokumentaristy. Jeden z prvních úkolů byla příprava anglických výročních zpráv za celé pracoviště především jako informace pro zahraniční spolupracující pracoviště. Vyšlo jich ale jenom pět ročníků.

Pak přišel nápad, že takové  pracoviště, jaké se vyvinulo v Třeboni, s tak širokými zahraničními styky a mezinárodními výsledky, by si zasloužilo opravdový mezinárodní vědecký časopis. Návrh byl schválen, Nakladatelství Academia však o něj nemělo zájem. Nakonec se realizace ujalo Krajské nakladatelství Růže v Českých Budějovicích. Byla ustanovena redakční rada a mezinárodní sbor recenzentů a redakční vedení svěřili mně. První číslo vyšlo v roce 1970. Jenže Růže neměla oprávnění prodeje do zahraničí a jen v tuzemsku byl takový časopis neprodejný. Tak jsme se obrátili na jedno nakladatelství ve Stuttgartu, které už předtím vydalo několik knih o řasách a hydrobiologii od českých autorů. Ti na spolupráci kývli, ujali se tisku a mezinárodního prodeje, přičemž odborné redakční vedení, recenzní řízení a výběr příspěvků zůstaly zcela v našich rukách. Zprvu vycházel časopis dvakrát ročně, brzy nato již čtyřikrát do roka. Táhl jsem pak redaktorskou funkci čtyřicet let. Během několika let se náš časopis dostal mezi špičkové i v mezinárodním měřítku, a to i zásluhou nakladatelství, které ho po světě prodávalo.

Ptáte se, kdo mě k tomuto oboru přivedl? To byla zásluha výjimečného kantora na střední škole, který nás učil biologii, přírodopis, zeměpis. Vynikající pedagog Karel Rosa, který získal pro biologii nejen mne, ale i další studenty. Sám byl především algolog, a proto byly i pro mne na prvním místě řasy.

V Třeboni jsem pak kromě vedení časopisu redigoval i další odborné sborníky a knihy a uveřejnil i řadu vlastních odborných prací. Dlouholetá práce v biologii s mnoha novými poznatky a mezinárodními styky mě plně zaujaly, takže let trávených v tomto oboru nelituji.

Vyprávění zaznamenal Radek Gális

Autor: Redakce

3.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
1

Jihočeský kraj zatím o stávce řidičů nemá informace

Speciální jednotka nakoupila nové vystrojení (kombinézy a bundy) a technické vybavení (stativy, dalekohledy). Do maskovacího obleku pro odstřelovače zvaného "hejkal" se pro fotografii Deníku oblékl krajský policejní tiskový mluvčí Jiří Matzner.
12

OBRAZEM: „Hejkaly“ chránící Temelín není vidět

Jihočeška si vyzpívala cenu Thálie

Praha, České Velenice /OBRAZEM/ – Z rukou Jiřího Suchého převzala v Národním divadle v Praze cenu Thálie sopranistka Lenka Pavlovič za roli Hortenzie v představení Ples v opeře, které hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Extraliga je po nesmírně cenné výhře v Pardubicích zase o malý kousek blíž

Pardubice – Extraliga je zase o malý kousek blíž. Hokejisté ČEZ Motoru vstoupili do baráže o nejvyšší soutěž strašně cenným vítězstvím 2:1 na ledě favorizovaných Pardubic. V pátek se Jihočeši představí poprvé doma proti Karlovým Varům (17.30).

Řidiči ujeli od tří nehod

České Budějovice – Policisté uvítají svědectví občanů ke třem dopravním nehodám. Ve čtvrtek 23. března v 13.45 h se dosud neznámý řidič tmavého vozidla jedoucího od Hraniční ulice střetl na křižovatce ulic Vrbenská a Vodní s jedoucí cyklistkou.

Zlaté ruce Luboše Roba, z nulového úhlu trefil v Pardubicích tři body

Pardubice – Byl to neuvěřitelný moment. V úvodním barážovém duelu ČEZ Motor dlouho vedl na pardubickém ledě 1:0. Ve třetí třetině ale Dynamo tlačilo, šest minut před koncem vyrovnalo a s Jihočechy to nevypadalo vůbec dobře. Ale v poslední minutě přišel moment, který zmrazil narvanou Tipsport arénu. Hosté hráli přesilovku, Žiga Pavlin posunul kotouč Luboši Robovi (21 let), jenž ho napálil z první z takřka nulového úhlu a trefil dokonale. Gólman Růžička se nestačil přemístit a Motor slavil mimořádně cenné tři body.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies