Pod Neklidnou hladinou zemřel kameraman

Když si pětice mladých veslařů z Třeboně odvezla v roce 1952 z olympiády v Helsinkách naprosto nečekanou zlatou medaili, nemohl nikdo tušit, že o jejich vítězné cestě natočí šumavský rodák Václav Gajer za deset let film. Na počátku stála reportáž Karla Štorkána a Miroslava Hladkého Druhá zlatá. Pak vznikl scénář Oty Hofmana a Václava Gajera, který děj mj. umístil do Třeboně, do jejího okolí, samozřejmě k rybníku Svět, zdejší loděnice a také na hlavní náměstí. Podle odhadů film vznikl z devadesáti procent na jihočeských lokacích.

Natáčení se zúčastnil jeden z helsinských hrdinů Jan Jindra, kterému je dnes 81,5 roků. Spolu s Karlem Mejtou je jedním ze dvou veslařů, kteří žijí. Za skutečné sportovce ve filmu „zaskakují" herci. Právě je měl Jan Jindra naučit alespoň trochu veslovat.  „Něco museli na vodě projet. Na to, jak to měli zahrát, to stačilo. Ze začátku je ale vesla moc neposlouchala," vzpomíná Jan Jindra.

Když se film natáčel, místní veslaři prakticky jednu sezonu odepsali, rybník byl totiž neustále obsazen filmovým štábem a technikou. Nešlo trénovat či závodit. Jan Jindra si ve filmu zahrál malou epizodní roli. Svěřili mu úlohu účetního veslařského klubu.

„Ve filmu jsem se pak poznal. Je tam záběr ze schůze a něco tam povídám. Už je to hromadu let," řekl Jan Jindra, který si dodnes vybavuje režiséra Václava Gajera. Vnímal ho jako statného muže.

Filmařům pomáhal, jak se dalo, například připravoval lodě na vodu nebo stavěl dráhu, aby vše vypadalo jako při skutečném závodu.
S natáčením oslavného snímku je však spojena jedna tragická událost. Jeden ze záběrů vznikl pod hladinou a zřejmě po zásahu elektrickým proudem zemřel kameraman. V titulcích je mu film věnován jako vzpomínka.

Snímek Neklidnou hladinou měl umělecké ambice. Pamětník Karel Mejta (85 let), který byl rovněž přítomen natáčení, si vybavuje, že mnohé záběry byly hodně poetické. „Byly tam mraky, jak plují po obloze, žánrové obrázky na rybník, odlesky hladiny. Mě se to celkem líbilo, ale žádný velký divácký zájem film nevzbudil," míní Karel Mejta. Film má doma nahraný.

Snímek dobře zná jiný, o generaci mladší třeboňský veslař Václav Vochoska (*1955), který ho viděl asi dvakrát či třikrát. „Film je trochu zvláštní, černobílý. Zase tolik mě svým dějem neuchvátil, ale ocenil bych, že vůbec vznikl  a že je spojen s významnou sportovní událostí," míní Václav Vochoska. Třeboň je podle něho ve filmu krásně poznat.

Filmaři potřebovali pro jednu scénu spoustu komparzistů na třeboňském náměstí. Marie Kleinová z Týna nad Vltavou, která tehdy žila ve Staré Hlíně, si pamatuje, že se žáci základní školy dvakrát zúčastnili natáčení právě na náměstí. „Šlo o to, aby tam bylo co nejvíce lidí. Kamera nás zabírala z věže. Jsou to moc hezké záběry. My dole jsme chodili mezi stánky a poslouchali hudbu. U stánků jsme se měli zastavovat," řekla Marie  Kleinová, které tehdy bylo dvanáct, třináct let a chodila do sedmé třídy.

Vybavuje si také příhodu, která filmařům docela vadila. Spolužáci  si koupili v hračkářství v té době tolik populární plechové žabky, se kterými cvakali, a to se nelíbilo zvukařům. „My jsme byli rádi, když jsme zahlédli známé herce, například tehdy mladého Ladislava Potměšila," zmínila Marie Kleinová.

Filmaři s kamerou zavítali také ke kamennému dvanáctiobloukovému mostu ve Staré Hlíně u Třeboně, který se klene nad Lužnicí (Starou řekou). I tam se natáčelo. „Pamatuji si, že jsme se jednou vraceli ze školy a most byl zabarikádovaný, aby na něho nikdo nemohl.  Pak mi otec říkal, že byl v hospodě na pivu Bohuš  Záhorský a další herci," uvedla Marie Kleinová. Tím šenkem, kde herci popíjeli, byla dnešní Rožmberská hospůdka u hlavní silnice.

Pamětnice a komparzistka Marie Kleinová by se ráda na film ještě někdy podívala a znovu si připomněla padesát let staré zážitky.

Kterak čtyři Třeboňáci dobyli Helsinky

Helsinská olympiáda v roce 1952 byla pro Československo nadmíru úspěšná. Celý svět tenkrát ohromil úporný běžec Emil Zátopek, který  dostal na krk tři zlaté medaile. Tu překvapivou získal na na maratonské trati. Jeho manželka Dana zvítězila 
v hodu oštěpem a hned vznikla velká olympijská story.

Další příběh  jako z pohádky, který také patří k severským hrám, má „mokré" kořeny na rybníce Svět v Třeboni. Na jeho hladině o sobotách a nedělích trénovala původně neznámá veslařská čtyřka třeboňských mladíků Karel Mejta, Jiří Havlis, Jan Jindra, Stanislav Lusk s kormidelníkem Miroslavem Korandou. Na tréninky se pětice složitě scházela, například Karel Mejta dojížděl ze školy v Hranicích na Moravě.

Zprvu se pětice obešla i bez kouče, až v závěrečné fázi přípravy se jim věnoval trenér František Barták, který posádku dal ještě více dohromady a technicky ji vyladil.

„Musím uznat, že jsme na tu dobu netrénovali špatně," uvedl Stanislav Lusk v knize Zátopek a ti druzí. „S dnešními dávkami se to srovnávat nedá, ale tenkrát jsme asi jako první začali pořádně běhat."

A třeboňští veslaři ze Světa vyrazili dobývat svět. Nejprve 
v roce 1951 porazili na mistrovství Československa v Brně všechny své soupeře a svaz je samozřejmě poslal na olympijské klání do finských Helsinek.

Na olympiádě samotné nastala pro jihočeskou posádka nejdramatičtější situace v semifinále. Opravdu jen těsně za sebou nechala favorizované Švýcary. Zpočátku nebylo vůbec  jasné, kdo proťal cíl jako první. Na  konečný verdikt rozhodčích se netrpělivě čekalo.

Z toho pohledu se pozdější finále odvíjelo jednoznačně, pět set metrů před cílem už bylo zřejmé, že zlato poputuje do Československa, do jižních Čech, do Třeboně a na rybník Svět. Vítězové zaskočili i finské pořadatele, kteří s českou hymnou nepočítali.

Na mistrovství Evropy 1953 v Kodani  pro všechny nebezpečná „třeboňská čtyřka" prvenství z bájné olympiády potvrdila.

2002: Deska z bronzu připomíná zlatý úspěch

Když od zlaté olympijské a také třeboňské medaile uplynulo půl století, což bylo v roce 2002, konal se v lázeňském městě celodenní program, který připomněl dávný a tehdy nečekaný triumf. Jedním z organizátorů byl místní veslař Václav Vochoska, který získal na olympiádě 
v Montrealu v roce 1976 bronzovou medaili v párové čtyřce a na olympiádě v Moskvě o čtyři roky později bronz ve dvojskifu.

„Organizoval jsem to, aby ta slavná medaile neupadla v zapomnění," podotkl veslař. Výsledkem bylo, že na zeď cílové budovy u rybníka Svět (dnes mezi výpustí a sochou regenta Jakuba Krčína) byla nainstalována velká bronzová deska 
s popisem medaile, pětičlenným složením posádky a několika daty.

Tehdy se navíc pořadatelům podařilo sehnat špatně dostupný film Neklidnou hladinou a veřejnosti ho pustit 
v třeboňském kině Světozor. „Lidé si  pochvalovali, že ho vůbec mohli vidět," míní Václav Vochoska.