Pohřeb Jaroslava Klemeše se uskuteční v pondělí 14. 8. ve strašnickém krematoriu v Praze. Poslední rozloučení s vojenskými poctami začne ve velké síni v 15 hodin. 

Ačkoli žil Jaroslav Klemeš v Ústí nad Labem a Praze, býval hostem i na jihu Čech. Například v létě před čtyřmi lety se zúčastnil vojenské přehlídky v Jindřichově Hradci. Deníku tehdy poskytl rozhovor. 

Vzpřímený postoj, rovný pohled, jasná mysl, bystré, pohotové i zábavné odpovědi. Jeden z nejlepších a nejvýkonnějších telegrafistů výsadkových operací a člen skupiny Platinum – Pewter byl v pátek čestným hostem vojenské přehlídky v Jindřichově Hradci. Ochotně zavzpomínal na události, které ho jako sotva osmnáctiletého přiměly k dobrodružnému útěku přes Balkán, Turecko a Sýrii do Francie a Velké Británie a vedly k úspěšnému vysazení na Chrudimsku v únoru 1945 a následnému zapojení se do odboje na Vysočině i pražského povstání. S hrdostí v hlase říká, že pokud by to bylo jen trochu možné, šel by za vlast v případě jejího ohrožení znovu bojovat.

„Narodili jsme se po první světové válce. Bylo to poprvé, kdy byla ustanovena Československá republika, za kterou nasazovali životy naši tátové a měli ji tak rádi. Říkali: buďte rádi, že republiku máte, a když bude třeba, něco pro ni udělejte. Po příchodu Němců mě hrozně štvalo, že jsme ve své zemi druhořadými občany. Tak jsme se domluvili s kamarády a odešli," vysvětluje generál Klemeš, rodák ze slovenské obce Čadca. Na náročnou cestu plnou nástrah a nebezpečí se vydává v lednu 1940, pár dní před svými 18. narozeninami. Do Maďarska  utíká po zamrzlé řece Nitře, další ilegální přesun přes Balkán do Sýrie trvá dlouhé tři měsíce. V březnu se konečně dostává lodí do Francie. Radost však záhy střídá rozčarování.

Zlatá Anglie!

Naprostá nepřipravenost, diletantský přístup i povýšené chování Francouzů ho nepříjemně překvapily a zklamaly. „Nepřijali nás, mnozí nechápali, proč by vůbec měli bojovat. Měli jsme tam ubohou výzbroj a výstroj z první světové války, která byla ostatním akorát k smíchu. K tomu malý žold, který stačil jen na pastu na boty nebo zuby," vzpomíná Jaroslav Klemeš.

Z přístavu Marseille přijíždí vlakem na frontu u řeky Marny asi 60 kilometrů východně od Paříže. Boje netrvají dlouho. Německá armáda je v té době na vrcholu sil a má převahu tanků i letadel.  Navíc je odhodlaná a na rozdíl od Francie si nepřipouští porážku. „Silnice byly obsazené a zahlcené, všichni utíkali, zavládl naprostý chaos. Do toho nalítávali Němci se stíhačkami a stříleli do lidí z kulometů," popisuje tehdejší neúnosnou atmosféru generál Klemeš. Po krátké zastávce a bojích na Seině se přes Gibraltar dostává  do  Liverpoolu.

Rázem se ocitá v úplně jiném světě. Vojáky vítají nadšené davy  ochotných, milých a přátelských Angličanů. Všude je pořádek a čistota a Čechoslováci mají zajištěnu tu nejlepší péči. Včetně nových uniforem a vybavení. Soustřeďují se v Cholmeley Parku v Londýně a po přesunu do střední Anglie někteří z nich obdrží možná nejzásadnější nabídku svého života. Ti nejlepší se mohou přihlásit k náročnému výcviku u parašutistických jednotek ve Skotsku.

Naučí se bojovat muž proti muži, dokonale ovládají zbraně i výbušniny, jsou mistry sabotáže i konspirace, umějí přežít v extrémních podmínkách. Postupně jsou pak rozděleni do dvou až pětičlenných operačních skupin (Existují výjimky. Parašutisté Otmar Riedl, František Pavelka a Oldřich Dvořák seskakovali jako sólisté, nejpočetnější desant Wolfram naopak tvořilo šest vojáků, pozn. redakce). Jejich úkolem je navázání kontaktů s domácím odbojem a plnění konkrétních bojových nebo zpravodajských úkolů. Po vysazení se musejí parašutisté spoléhat především na sebe i nutnou dávku štěstí. Protože není možné vyzvednout je a letecky dopravit zpět do Anglie, jsou často vydáni na milost i nemilost ochotě náhodných pomocníků. Jejich „životnost" v protektorátu je velmi malá, zpravidla se hovoří o třech až pěti měsících. Obzvláště po atentátu na Heydricha. Válku nepřežije více než polovina z nich.

Jaroslav Klemeš se rodné hroudy opět dotýká až po více než pěti letech od odchodu. V únoru 1945 seskakuje se skupinou Platinum – Pewter u Nasavrk na Chrudimsku. Má hodnost četaře a působí jako radiotelegrafista. Společně s ním se té noci vracejí domů velitel Jaromír Nechanský, rotný Jaroslav Pešán a radista rotný Alois Vyhňák.

My chceme chleba…

„Vysadili nás skoro přesně, což v té době nebylo úplně běžné. Ještě téže noci jsme se dostali na první záchytnou adresu. Jenže adresát nás nepřijal. Museli jsme spát v lese na sněhu," vzpomíná na první chvíle po příletu Jaroslav Klemeš. Druhého dne se parašutisté vydávají zkusit štěstí jinam. Pro potvrzení totožnosti mají připravené smluvené heslo: „My chceme chleba." Odpovědí jim má být: „S máslem?" Jenže žena, která přišla otevřít, heslo nezná. Chvíli se na vyčerpané vojáky dívá, pak se jim zhluboka podívá do očí a prohlásí: „Já vám tedy věřím, chlapci." Jaroslav Klemeš na tato slova nikdy nezapomene.

Po skončení války zůstává u armády a působí jako instruktor. V 50. letech je na základě zinscenovaného procesu s generálem Palečkem odsouzen ke dvouletému vězení za údajné neoznámení zrady. V současné době žije v Ústí nad Labem a Praze. „Ti chlapci ve dvaačtyřicátém to ve všem měli těžší než my, kteří jsme seskočili později. Měli jsme lepší vybavení, blížil se konec války, lidé se nám už nebáli pomáhat," uzavírá generál.

Jaroslav Klemeš

* 1922, Čadca

– příslušník československého zahraničního odboje a člen výsadku Platinum – Pewter. Poslední žijící parašutista, který během války seskočil do protektorátu
- v 50. letech byl komunisty internován v nechvalně známém Domečku na Hradčanech a následně je odsouzen ke dvěma letům vězení za neoznámení zrady
- v roce 1968 byl rehabilitován a byla mu vrácena hodnost i vyznamenání. 8. května 2010 ho prezident republiky jmenuje do hodnosti brigádního generála.
- žije v Ústí nad Labem a Praze