„Zda komunismus Alexandra Dubčeka nebo socialismus ,s lidskou tváří´ a reformními komunisty propagovaná ,třetí cesta´ byly schůdné a přinesly by skutečnou svobodu a sociální blahobyt, nemohlo být prokázáno – brutální násilí ,bratrských států´ Pražské jaro ukončilo předčasně,“ pokračuje deník.

Citujme z něj dále. „Manifestem 2000 slov zveřejněným spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem a dalšími 67 českými intelektuály 27. června 1968 sud přetekl. Konečné rozhodnutí o násilném postupu padlo 15. července při setkání pěti ,bratrských států´ SSSR, Bulharska, NDR, Polska a Maďarska ve Varšavě. Nejžhavějšími agitátory pro zásah byli partajní šéfové Bulharska a NDR, kteří se museli obávat o základy své vlastní moci. Striktně proti byly naopak Rumunsko, Jugoslávie a Albánie. Na znamení solidarity s pražskými reformami navštívil jugoslávský prezident Tito 9.-11. srpna Československo, 16. srpna přijel Nicolae Ceausescu. Albánie šla svou vlastní cestou, vystoupila z Rady vzájemné hospodářské pomoci a následovala ,komunismus pravěku´ ražený Čínou.

Politbyro ústředního výboru Komunistické strany Sověstského svazu rozhodlo 17. srpna jednomyslně o vojenské intervenci, kterou v noci na 21. srpen provedly jednotky Bulharska, Maďarska, Polska a Sověstského svazu pod krycím názvem Dunaj. Na účast NDR organizátoři rezignovali, aby neoživili zlé vzpomínky na roky 1938/39. Nasazeno bylo 750 000 mužů a 6000 tanků – za tichého strpění USA a bezmocně se stranou dívajících Francie a Británie. Invaze, která se nesetkala s žádným vojenským odporem, stála 72 lidských životů, 266 osob bylo zraněno.

Rakušané zaspali

Rakouští politici brizanci situace vyhodnotili zcela chybně a vstup doslova zaspali, říká Stefan Karner, největší rakouský znalec dějin komunistických států. Když tanky v noci na 21. srpen vyrazily na Prahu a Bratislavu, byli všichni relevantní představitelé rakouského státu a armády na dovolené, ačkoliv zpravodajská služba ministerstva obrany už dlouho předtím informovala o plánech na intervenci a o zjevných důkazech o tom. Spolkový kancléř Klaus trávil dovolenou v dolnorakouském Tullnerfeldu v domě bez telefonu Když mu chtěl generální intendant ORF Gerd Bacher jen v pyžamu a v rychlosti přes ně přehozeným pláštěm informaci předat, potkal jeho tehdejšího sekretáře Klestila, který už kancléře z jeho ,samotky´ vyzvedl…

Vůbec celá rakouská státní špička se chovala velmi zdrženlivě. Nejen nařízení tehdejšího ministra zahraničí Kurta Waldheima neposkytovat čs. občanům víza, ale také to, že spolkový kancléř Josef Klaus vstup vojsk do Československa neodsoudil a rakouské jednotky nechal stát 30 kilometrů od hranic, pobouřilo veřejné mínění, které bylo jasně na straně reforem. Způsobil tento postoj snad strach ze ,zatažení´ do konfliktu, obava o čerstvou smlouvu se SSSR o dodávkách zemního plynu, strach z masy uprchlíků? - Vzhledem k bezzubému postoji velmocí se rakouské vládě nedalo co vyčítat. ,Z řady vypadl´ pouze tehdejší rakouský vyslanec v Praze a pozdější spolkový prezident Rudolf Kirchschläger, který na vlastní zodpovědnost nařídil vydávat víza tisícovkám čs. občanů. Což nakonec tak jako tak zůstalo bez rizika, protože noví držitelé moci v ČSSR byli rádi, že mají kritiky ze země pryč…

Exodus

Od 21. srpna 1968 do podzimu 1969 uprchlo z ČSSR do Rakouska podle odhadů Institutu Ludwiga Boltzmanna pro výzkum následků války kolem 210 000 lidí, zčásti přes hranice, zčásti z dovolenkových pobytů v Maďarsku, Jugoslávii a od Černého moře. Desítky tisíc osob byly ubytovány ve stanových táborech. Ve Vídni, která s 90 procenty ubytovaných nesla hlavní tíhu prvotního zajištění, byly připraveny nouzové ubytovny v záplavových územích kolem Dunaje, v kempech, v domovech podpůrných organizací, ve skladech a v tělocvičnách. Vzhledem k přetížení byla snaha uprchlíky co nejrychleji přesvědčit k vycestování. Mnoho států se zachovalo solidárně a projevilo také zájem o čs. běžence, kteří byli mladí a vzdělaní. K hlavním přijímacím zemím patřily Kanada, Austrálie, Jižní Afrika, USA a Švýcarsko. Mnozí jako Karel Krautgartner, Zdeněk Mlynář nebo Pavel Kohout zůstali v Rakousku.

V polovině října 1969 byla emigrace zastavena, železná opona zase spadla. Dubček musel odstoupit, média byla zglajchšaltována, ti, kteří se nenechali ohnout, přišli o pracovní posty a byli degradováni na umývače oken, topiče a pomocné dělníky. Mnoho lidí ztratilo zájem o politiku, ,aranžovali se´ na systém, spokojili se s víkendovými chatkami a ladovkou či škodov.kou a odešli do vlastní emigrace.

Sovětské jednotky zůstaly v zemi 23 let. Teprve dva roky po pádu železné opony, 27. června 1991, opustil poslední sovětský voják Československo. Varšavský pakt se rozpustil. V roce 2006 připustil ruský prezident Vladimír Putin morální odpovědnost své země jako právního nástupce Sovětského svazu, ale řekl dále, že ,žádná právní odpovědnost není a nemůže být´. Má ještě co bránit dostatek jiných intervencí,“ uzavřely OÖN.