Soudce Zdeněk Žemlička se narodil na Štědrý den v roce 1908. Jako sedmiletý recitoval oslavnou básničku u příležitosti narozenin císaře pána, v paměti trénované paragrafy mu navždy zůstal i první příjezd Tomáše Garrigua Masaryka do Tábora v prosinci 1918. Později se stal soudcem a působil v jižních Čechách, třeba v Českých Budějovicích nebo Vimperku.
Po únoru 1948 ho z politických důvodů od soudu vyhodili, působil pak v Praze jako podnikový právník. Poslední roky žil v Domově sv. Karla Boromejského v Praze, kde před třemi měsíci 17. dubna zemřel. Následující vyprávění vznikalo na několik pokračování, naposledy jsme se setkali letos v březnu, kdy byl ve sto šesti letech druhým nejstarším mužem ČR.
Vinš císaři pánu
„Narodil jsem se 24. prosince 1908 v Kolíně nad Labem, kde můj otec začínal u soudu. Narodit se na Štědrý den je špatné, protože jsem k narozeninám nedostával žádné dárky. „Počkej si až na večer ke stromku," odbývali mě. Jako malí jsme dostávali cukrovíčko, žádné dary jinak neexistovaly, až pak po válce.
V roce 1915 jsem chodil do první třídy v Litomyšli. Přednášel jsem básničku u příležitosti 85. narozenin císaře pána. Konaly se tenkrát ohromné slavnosti v celém rakouskouherském mocnářství. V Litomyšli se tehdy v Národním domě sešlo celé město. Slavnost měl zahajovat nejmenší žáček z první třídy, a to jsem byl já. Stokrát jsem si doma opakoval básničku, schválně jsem křičel, aby mě pak bylo slyšet až na galerii.
Už ji bohužel celou neumím ani ji nemám napsanou, ale vzpomínám si na začátek: Let šedesát a sedm již náš císař pán dnes vládne / tak síly jaré jako květ, jenž nikdy neuvadne…
Byl samozřejmě potlesk, jenže já se ho lekl a utekl jsem okamžitě za plentu. Tam ale čekala učitelka, která mě chytila a vrátila se i se mnou na jeviště, kde jsme se ukláněli a velký potlesk pokračoval.
V těch letech byla první světová válka a panovala bída. Pamatuji si na ni, i když jsem byl malý kluk, nemohl do ničeho vidět a ani se mě moc netýkala. Tatínek tenkrát odebíral Národní listy, měly velký formát, snad ještě větší než později Rudé právo.
Na všechno byly lístky. Museli jsme hodně spořit. Maminka říkala, co všechno si nemůžeme dovolit. Tatínek byl přitom okresním soudcem, takže měl postavení, ale válečnou bídu jsme pociťovali i my. Za války bylo málo jídla, existovaly příděly podle počtu lidí v rodinách, brambory i chleba byly na lístky. Chodil jsem jako malý kluk pro chleba a stával na něj frontu. Bydleli jsme na náměstíčku vedle měšťanské školy. Maminka se dívala z okna, a když na mě došla řada, tak přišla a zaplatila.
Kočár s Masarykem
Pak se stal otec soudním radou v Táboře. Bydleli jsme nad Jordánem, před reálkou byl hotel Nový a pekař Kuldanů. Stal jsem se Táborákem tělem a duší. Rodiče mám pochované na Klokotech, a dokud jsem mohl, jezdil jsem tam za nimi.
Vzpomínám si, když v prosinci 1918 přijel do Tábora prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Byla to veliká sláva a ohromné vítání, všude plno panstva. Vítali ho jako hrdinu, který v Americe vybojoval naši svobodu.
Na táborském nádraží je dosud deska s Masarykovými slovy Tábor je náš program, která tehdy řekl na náměstí. Přijel vlakem, vystoupil a šel do kočáru před budovou. Byli jsme malí kluci, ale pamatuji si to dobře. Stáli tam větší studenti, kteří vypřáhli kobyly, zapřáhli se sami do kočáru a táhli prezidenta až na náměstí. My jsme chtěli tlačit také, ale ujeli nám. Přiběhli jsme až tedy na náměstí, kde u Žižkova pomníku byly bedny, na které prezident vylezl a měl krátký proslov. Mezi jiným také řekl: „Tábor je náš program."
Z Tábora, kde jsem chodil do školy, pak otec odešel do Písku, kde se stal šéfem soudu. Tam se také potkával s prezidentem Nejvyššího správního soudu Emilem Háchou, a já vždycky stál opodál, abych nerušil, když se spolu bavili.
Potom jsem odešel studovat práva do Prahy. Bydlel jsem na Masarykově koleji v Dejvicích, kam Masaryk občas přijel a pohovořil s námi studenty. Stěžoval si, že ho všude hlídají, jako by něco provedl, takže sám že nemůže nikam. Jenom když jezdí ráno na koni ve Stromovce.
Jídlo u Ašenbrylů
V roce 1932 jsem nastoupil k soudu v Českých Budějovicích. Na tohle město mám moc krásných vzpomínek, vždyť znamenalo mé mládí. Byl jsem tehdy mladý a svobodný, jezdil jsem za rodiči domů do Tábora a do Písku, a tyhle města jsem miloval.
Nastoupil jsem k soudu s platem 1210 korun měsíčně, a to byly tenkrát nějaké peníze. Bylo nás tam víc mladých, tak jsem mezi ně zapadl. Chodili jsme přes řeku naproti soudu do kavárny Savoy, na jídlo jsme zase zašli k Ašenbrylům do malé uličky, která vedla z náměstí. Na pivo jsme rádi chodili k nádraží. Ve městě jsme s oblibou navštěvovali několik hospod, budějovické pivo jsem měl vždycky rád. Občas jsme i flámovali, to víte, byli jsme mladí kluci. Chodili jsme tenkrát s děvčaty, měl jsem v Českých Budějovicích nějakou slečnu Koudelkovu, vidím ji jako dnes. Vodili jsme se v podloubí na náměstí, což bylo velice příjemné. Když pršelo, byl jste schovaný, a přitom na náměstí.
U krajského soudu byl tenkrát rada doktor Jan Sazyma, který měl na starosti civilní referát. V Justičním paláci má dnes desku, že zde položil za národ život. Stalo se to za německé okupace. Přišel tam gestapák, který říkal, že jsme v Budějovicích. Rada Sazyma nesouhlasil, energeticky mu řekl, že jsou to České Budějovice, a ukázal mu razítko, kde to bylo napsáno. Gestapák mu řekl, aby šel s ním. Tak vyšli na dvůr, kde gestapák vytáhl pistoli a pana radu zastřelil, jako by nic. Po válce pak Jana Sazymu jmenovali čestným prezidentem krajského soudu.
Kamarád Urválek
U soudu jsem měl hodně kamarádů. Jedním z nich byl i Budějovičák Josef Urválek, který se stal později prokurátorem. Neblaze se proslavil v soudu s Miladou Horákovou. Jako mladý kluk s námi ale normálně kamarádil a bavil se. Měl jsem ho rád, byli jsme skoro stejně staří. Vzal si pak dceru učitele z Budějovic, také jsem ji dobře znal.
Když ale přišla komunistická doba, vyšvihl se, a my to nevěděli. Urválek byl tedy napřed můj kamarád, ale pak jsem se styděl říkat, že ho vůbec znám. V procesu s Horákovou byl jako státní zástupce, a když chtěl něco prosadit a zdůraznit, tak mlátil do stolu. Choval se hrozně.
V roce 1937 jsem dělal soudcovské zkoušky a byl jmenovaný okresním soudcem do Vimperku. Byli jsme nepřesaditelní, nesesaditelní a neodvolatelní. Odvolat vás mohli, jenom kdybyste spáchal nějaký velký trestný čin. Byli jsme všichni nestraníci, já i mí kamarádi, ale ti už jsou dávno mrtví.
Jako soudce jsem pak byl už vysílaný do Netolic, do Blatné nebo do Strakonic. Ve Vimperku byli hlavně Němci, ale chovali se ke mně bezvadně. Byl tam pivovar, který měl pan Čechman. Ještě za svobodna jsem chodil s jeho dcerou. Ve městě stál hotel Hvězda, kde jsem bydlel až nahoře u půdy. V okolí byla krásná místa, Boubín, Kubova Huť nebo nahoře Kvilda, kam jsme rádi už před válkou jezdili na lyže. Byli jsme tam pomalu jako doma. Nahoru jsme se vždycky nechali vyvézt vozem, když tam jezdili z pivovaru, kde jsem měl známého šoféra. Na Kvildě byla už tenkrát spousta lyžařů, hlavně o nedělích, a všechno ubytování bylo obsazené. Byli tam samí Němci, kteří nabízeli ubytování, a to jim přinášelo peníze.
Cestovali jsme rádi, třeba do Pasova jste nemusel mít pas, jezdili jsme tam jen na potvrzení. Těšili jsme se na černé pivo, které bylo moc dobré. Před válkou jsem rád jezdil na motorce, byli jsme až v Itálii. To víte, jak to asi tenkrát na silnicích vypadalo. Jezdilo se ještě vlevo. Když jste byl opilý a způsobil jste nehodu, tak u soudu byla opice polehčující okolnost. Dnes by se tomu jeden divil, ale bylo to tak. Po zaviněné nehodě v opilosti jste mohl být i osvobozený.
Lumpárny kolem
Je toho hodně, co bych mohl vyprávět. Život vám uteče, ani nemáte představu jak. Mladý člověk nedovede pochopit, že bude jednou starý, a že také bude zapomínat.
Když jen ležíte, máte na co vzpomínat a o čem přemýšlet. Stále sleduji, co se děje kolem i v soudnictví. Chodí mě sem navštěvovat také lidé od soudu, kteří u mě třeba před čtyřiceti lety začínali, a dnes už jsou v penzi nebo mají těsně před ní.
Dobrá paměť mi někdy trochu vadí, protože srovnávám a dovedu rozeznávat lumpárny, které se kolem dějí. Vezměte si třeba prezidenta Václava Klause s jeho amnestií, která šla hluboko do minulosti. Je také něco neslýchaného, aby poslanci byli před soudem. Když tahle nová doba přišla, nešlo mně ani dalším normálně myslícím lidem na rozum, že se tady páni poslanci zamotají do podvodů a korupcí, které se musí řešit u soudu. Kolem je samá lumpárna a stále si nemůžu zvyknout na nesmírnou korupci, která tady je.
Když nemám jinou návštěvu nebo za mnou nepřijdou děti, tak tu většinu dne ležím a koukám do stropu. Je mi sto šest let a takových je nás v republice moc málo. Dcera teď našla na internetu, že jsme v celé republice už jen dva mužský, kterým bylo už 106 let, a žen je asi pět. Člověk pomalounku stárne a přitom mám stále na mysli, že je to zákonité a že už tady vlastně dávno nemám být.
Pak za mnou ale přijde do pokoje velebná sestřička a ta mi pokaždé řekne, abych si vážil každé hodiny. A mě vždycky napadne, že za každou další hodinu života mám děkovat Pánubohu.
Jediná spravedlnost
Každý si myslí, že tady bude napořád, ale najednou to přijde. A to je ta jediná spravedlnost, která na světě je.
Poněvadž jsem katolík, mám jediné přání. Víra je všechno, a souhlasím s knězem Halíkem, který říká, že náš život, pokud jsme katolíci, je neustálý zápas s nadějí. Člověk chvilku nevěří, chvilku zase věří, a když je zle, modlí se k Pánubohu.
Když je mu ale dobře, zapomíná, že by mohl zítra umřít. Chvíli máte naději, že přijdete do nebe, chvíli nemáte nic. Život bez víry je ale hrůza, protože víra vás v životě drží pohromadě…"
JUDr. Zdeněk Žemlička, soudceNarodil se 24. prosince 1908 v Kolíně v rodině soudce, pocházel ze tří sourozenců. Vystudoval v Praze práva, začal působit jako soudce v Českých Budějovicích v roce 1932. Pak byl např. ve Vimperku a Volyni. Po únoru 1948 byl od soudu vyhozen, působil jako podnikový právník v n. p. Kovomat, k soudu se směl vrátit koncem 60. let. S manželkou Miladou, se kterou se vzali v roce 1939, měli tři děti. Po odchodu do penze žil v Praze a na chatě v Pošné u Pacova. K jeho zálibám patřilo v mládí lyžování, cestování a jízda na motocyklu, věnoval se filozoficko duchovní literatuře, rád chalupařil. Poslední roky žil v Domově sv. Karla Boromejského v Praze Řepy. Zemřel letos 17. dubna, je pohřbený v Praze.