Volání rodu natočili u zaniklé německé vesnice

Trilogie, jež vznikala v polovině sedmdesátých let minulého století, měla tři hlavní natáčecí lokace: středočeský Hořín u Mělníka, rybníky 
a nivy v Lednicko-valtickém areálu na jižní Moravě a právě okolí Prachatic v podhůří Šumavy.

Autorem jednoduchých staveb na pošumavské louce byl architekt Jindřich Goetz, který je rektorem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. „Nebylo to nic náročného. Pamatuji si ohrádku z kůlů, kde se pěstovalo obilí, 
a obyčejný přístřešek. Jeden den se to postavilo a druhý den se mohlo točit. Kromě jižních Čech jsme tento díl točili také u Budyně nad Ohří na Litoměřicku," uvedl Jindřich Goetz.

Příběh dal velké herecké příležitosti Jiřímu Bartoškovi, Gábině Osvaldové či Miroslavu Moravcovi, ale hlavním hrdinou byl Havranpírko. Ztělesnil ho tehdy šestnáctiletý Ludvík Hradilek, který se učil na uměleckého truhláře. Kvůli práci na filmech školu přerušil. „Na místa filmování Volání rodu si pamatuji. Bylo to na na nějaké louce nedaleko Libína a podle mého odhadu tam vznikly tak dvě třetiny děje.

Zhruba před deseti lety jsem se na místo natáčení znovu vydal, chtěl jsem tu louku najít, ale nepodařilo se mi to. Diametrálně se to tam změnilo. Je zajímavé, že jsem tu louku neobjevil, přitom jsem kvůli natáčení v této lokalitě strávil dlouhou dobu, minimálně dva měsíce," řekl Ludvík Hradilek, který se nestal ani truhlářem, ale ani hercem. Živí se jako profesionální fotograf v médiích.

Co se týče bydlení, Ludvík Hradilek si vybavuje, že někteří herci a část štábu bydleli na prachatickém Velkém náměstí. Podle popisu, který sdělil našemu Deníku, se nejspíše jednalo o hotel U Jelena, dnes restauraci stejného jména.

V ději Volání rodu v jednu chvíli Havranpírko umírá hlady, dívka Rosnička ze sousední osady mu tajně přinese maso. „Myslím, že scéna 
s mým umíráním není z Prachaticka, ale z Orlických nebo Jizerských hor, kam jsme odjeli natáčet, protože na Šumavě roztál sníh," vypráví Ludvík Hradilek.

Právě sněhem a zimou se třetí díl lišil od předchozích dvou. „Ačkoli jsem při natáčení na Prachaticku chodil a běhal bos, na sobě jsem měl jen nakašírovaný kostým a někdy bylo i minus deset stupňů, není člověku taková zima, jako když je vlhko a teplota kolem nuly. Takové počasí jsme si užili ve druhém dílu Na veliké řece. Klasická zima není to nejhorší, horší je mokro," srovnává představitel Havranpírka.

Zatímco herci běhali po place ve falešných kožešinách, štáb byl teple oblečen do barrandovského fundusu, který ve stejné době sloužil při natáčení válečného velkofilmu Otakara Vávry Osvobození Prahy. „Nám, hercům, všude lezl sníh, ale štáb se zahříval v bílých kožešinách, které nosil Ludvík Svoboda," směje se někdejší Havranpírko.

Toho si filmaři vybrali mezi šesti sty adepty. Na konkurz si Ludvík Hradilek vzpomíná takto: „Když jsem šel před kameru, potkal jsem dalšího adepta, který řekl: Toho vezmou, koukejte, jak je vychrtlý," vypráví Ludvík Hradilek, který měl tenkrát dlouhé tmavé vlasy, uražený zub a byl skutečně velmi hubený.

Natáčení celé trilogie si truhlářský učeň užil, ale rozhodně by ho neoznačil za dobrodružství. „Byl to mimořádný zážitek zejména po společenské stránce. Byl jsem důležitou osobou, setkal jsem se se známými lidmi. Jako mladík jsem chodil do hospod na jídlo, spal jsem po hotelích, vydělal jsem si peníze," popsal dnes čtyřiapadesátiletý muž.

Za svůj největší fyzický výkon považuje to, že vydržel, lépe řečeno nevydržel úder malíkovou hranou od herce Zdeňka Srstky. „Uhodil mě silně do krku a já omdlel. Podruhé se mi scénu už natáčet nechtělo."

Herci si vůbec občas zažili dramatické chvíle. Gábina Osvaldová jako Štastná chvíle vyprávěla, že pro ni byla náročná scéna, kdy v lese zachraňuje promrzlé jehně. Když ho přináší zpátky do vesnice, za ní se ženou vlci. Ačkoliv věděla, že to byli dobře namaskovaní a cvičení psi ministerstva vnitra, dobře po těle jí nebylo.

Ve filmu si zahrál, a to hodně na koni, Karel Hlušička. Jeho rolí byl náčelník násilnického kmene Aršun, který si chce po útoku na vesnici odvléci dívku Rosničku. Součástí jeho kostýmu byla lebka ptáka, kterou měl připevněnou na čele. „Pračlověk na koni! To nejde dohromady, v době kamenné lidé chodili pěšky. Na koni jsem naštěstí uměl jezdit, všechno jsem zvládl. Pamatuji si, že mi byla hrozná zima, byl jsem skoro nahý, měl jen na sobě jen nějaké kůže a úplně jsem v sedle ztuhl, až mě museli z koně sundat. Měl jsem nohy a celé tělo promrzlé," uvedl Karel Hlušička, který loni oslavil devadesáté narozeniny.

V jižních Čechách, kde chalupaří, natáčel už dříve, a také s koňmi. Jednalo se o film Karla Kachyni z roku 1970 Už zase skáču přes kaluže, který vznikal na Písecku (Deník o něm psal v článku Mirek Dlouhý přeskočil kaluž v Novém Dvoře).

Jihočeské lokace z filmu Volání rodu si herec stále vybavuje. „Scéna, jak mi byla strašná zima, byla točena 
v kopcích u Litoměřic. Když mě Havranpírko zabije šípem, to je od Prachatic. Blízko se nacházela bývalá německá vesnice Cudrovice, vysídlená po druhé světové válce. Býval tam opuštěný německý hřbitov. Často tudy okolo jezdím," řekl Karel Hlušička.

Filmování zažil šestasedmdesátiletý malíř Václav Hraba, který má v nedalekém Plešivci chalupu a hospodářství. Místo natáčení zná od 50. let minulého století.

„V Cudrovicích stával kostel Korunování Panny Marie, kde jsem ještě jako student hrál na varhany. Farář mi radil, abych si odnesl klaviatury. Namítl jsem tenkrát, že přece nebudu v kostele krást. Když komunisté pak kostel zničili, píšťaly z varhan se válely okolo po loukách," řekl smutně.

Také hřbitov zanikl. Jistý rumunský dosídlenec si prý stěžoval, že místo navštěvují sudetští Němci. A totalitní režim na místo poslal buldozer. „U natáčení filmu Volání rodu jsem přímo byl. Mluvil jsem i s některými herci. Kolem vybrané lokality jsem jezdil na motorce, často mě štáb zastavil, abych počkal. Hluk motorky by rušil záběr," uvedl Václav Hraba. Souhlasí, že místo je dnes úplně jiné. „Meze, pahorek a vrby, co tu rostly, všechno je pryč. Změnily to tu hlavně meliorace," míní malíř.

Na natáčení si pamatují 
i někteří lidé z nedalekého Libínského Sedla. Předseda osadního výboru Jan Machala se v hospodě dozvěděl, že jeden místní řidič štábu vozil na louku dřevěné kůlky, 
z nichž se vystavěla pastevecká osada.

Přilehlý německý hřbitov byl podle Machaly definitivně zrušen někdy v letech 1978 až 1979. „Po revoluci byl hřbitov obnoven, vztyčen kříž a našly se i některé náhrobky," uvedl Jan Machala.

Filmování snímku Volání rodu má v paměti i prachatický rodák a spisovatel David Žák. „Jako malí kluci jsme věděli, že se to u Prachatic natáčí. V komparzu jsme bohužel nebyli a blízko jsme se také nedostali. Hráli jsme si pak ale na pravěké lovce," řekl vystudovaný učitel.