VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Za tatínkův úmrtní list jsme museli nacistům zaplatit

Jindřichův Hradec - Celý život ho provází muzika a na kytaru vyučuje dokonce už i svou pravnučku. Panu Luďku Michalovi, vyučenému soustružníkovi perleti ze Žirovnice, bude koncem letošního roku devadesát let.

12.10.2014
SDÍLEJ:

Luděk Michal žije v domě s pečovatelskou službou.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Na život si nestýskám, jsem s ním docela spokojený," říká smířlivě v jindřichohradeckém domě s pečovatelskou službou tento vitální muž, kterému za války zahynul otec v nacistické věznici a který byl totálně nasazený i ve Vídni.

„Narodil jsem se v Žirovnici 25. prosince čili na Boží Hod v rodině perleťáře. Můj tatínek František Michal byl ruský legionář, měl hodnost četaře. Od něj jsem také pochytil  azbuku, takže jsem byl v naší třídě první, kdo znal ruskou abecedu. O legiích nám nevyprávěl a už si ani nepamatuji, jestli si něco z války přivezl, ale zřejmě ano. Jenže jsme byli chudá rodina, tak to asi prodal. Doma nás totiž bylo dohromady pět dětí, což byl tehdy v rodinách takový normální počet. Měl jsem ještě dvě sestry a dva bratry, jeden bratr a sestra už mi ale zemřeli.

Můj tatínek se narodil v Humpolci, kde byli hlavně textiláci. Pak se přestěhoval do Žirovnice, kde byli zase perleťáři, knoflíkáři. Z Vídně  dostávali materiál, mušle, které se dovážely z Madagaskaru a Tahiti. Z mušlí se tady vyvrtávala kolečka. Muselo se dělat přesně, aby nebyl žádný zbytečný odpad. Táta mě dal do učení, takže jsem se stal soustružníkem perleti i já a dělal jsem pak knoflíky celá dlouhá léta.

Byla to krásná práce, ale protože se pořád musel materiál vlhčit vodou, míval jsem  dlouho potíže s klouby na rukou. Jenže tahle náročná práce je dávno pryč a žádné trvalé následky na mém zdraví naštěstí nezanechala.

Mého tatínka jsem si velice vážil, byl dobrým zpěvákem i cvičitelem v tělovýchovné jednotě. Takový veletoč, jako uměl na hrazdě on, jsem nikdy nedokázal. Byl aktivně zapojen také v politickém životě, působil v ústředním výboru KSČ. Jestli ale kvůli tomu jezdil do Prahy, to si už nevzpomínám.

Luděk Michal.Jakmile přišla nacistická okupace, tatínka zatkli. Dobře si na tu chvíli vzpomínám, zrovna jsme se koupali v neckách. To se do nich vždycky nalila teplá voda a pak jsme se v nich třeba dva nebo tři po sobě umyli. Z četnické stanice přišel tenkrát četník, na jméno si už nepamatuji, a říká tatínkovi, že ho musí odvézt. Protože byl tatínek společensky aktivní, působil i v obecní radě, tak mu četník povídá: Já vás nepovedu, protože by to bylo trapné, ale přijďte na četnickou stanici sám.  Zachoval se tenkrát velice zdvořile. Tatínek tehdy odešel a domů už se pak nikdy nevrátil.

Naposledy jsme se s tatínkem viděli v Českých Budějovicích na gestapu, kam nás gestapáci za ním pustili. Stál tam široký a dlouhý stůl, on byl na jednom konci a já na druhém. Povídali jsme si a tatínek měl radost, že se věnuji muzice a divadlu. Byli jsme tenkrát vychováváni učitelem Janžurou ke společenskému životu a hráli divadlo, vzpomínám si na svou roli Šumbala v Našich furiantech. Vyprávěl jsem mu tenkrát o tom.

Když byl tatínek zavřený, jednou za čas nám mohl tenkrát psát. Nebyl na tom zdravotně v pořádku, měl ještě z první války po zranění otevřenou nohu. Zemřel v roce 1941 v německé věznici Waldheim. O jeho smrti jsme se dozvěděli, když jsme dostali jeho úmrtní list, který jsme ještě museli zaplatit. Poslali nám tenkrát dokonce i účet za pytel, ve kterém byl tatínek pohřben. Němci i v tomhle byli důslední.

Nedalo se nic dělat, doma nás bylo pět dětí, museli jsme  nějak žít dál. Za války jsme my mladí měli být totálně nasazeni, ale mistr ve výrobně knoflíků nás dlouho držel u sebe, abychom nemuseli pryč. První odvedenci šli pracovat do Říše. Jenže pak už nás mistr nemohl udržet a musel nás  pustit.

Když tatínek v roce 1941 v německém vězení zemřel a začala válka s Ruskem, byl jsem nasazený i já . To jsem se vlastně poprvé v životě dostal do světa. Byl to pro mě zážitek. Shromáždili nás v obrovském sále, kam si nás přijeli vybírat na práci, což mi připadalo divné. Byli jsme s kamarádem dva pohromadě a přijel si pro nás funkcionář nějaké německé strany. Dostal jsem se na práci do Vídně, jednalo se o velkoprodej dříví ve 25. vídeňském okrese.

Protože jsem se učil němčinu už od čtvrté třídy, tak jsem mluvit uměl a potřebná slova, jako například dveře nebo okna, jsem znal a další  jsem rychle pochytil. Manželka majitele prodejny mě vždycky zvala k nim na kávu. Měli doma mladého kluka, kterého jsem učil zpívat nebo mu předával něco z hudebního vzdělání, co jsem sám znal.

Luděk Michal žije v domě s pečovatelskou službou.

Ve Vídni byl už přede mnou nasazený můj bratr Lumír, který ještě žije. Spolu jsme vytvořili jednu domácnost, najali si byt, kde jsme žili. Vídeňáci na nás byli velice hodní. Přišli jsme třeba do restaurace a najednou před námi přibylo vínečko nebo nějaké zákusek. Moc se k nám sice nehlásili, ale cítili jsme sounáležitost.

Doma tenkrát ale zůstala naše mladší sestra Věra, které bylo smutno. Tak jsme si s bráchou říkali, že to musíme nějak zařídit. Já jsem začal stonat na zápěstí, a protože jsem kvůli tomu nemohl už dělat ve velkoobchodě s dřívím, přeložili mě do jiné uzavřené fabriky.

Šel jsem se tam podívat.  Jsem vyučený soustružník perleti, v jedné dílně jsme pracovali tři nebo pět, a teď najednou tolik lidí, což byl pro mě hrozný šok. Říkal jsem si, že musím rychle zmizet, tak jsem sbalil kufr a odjel domů. Na hranicích povídám, že si něco doma potřebuji vyřídit, a že se hned zas vrátím. Nevím, jestli tomu tenkrát uvěřili nebo ne, ale pustili mě.  Doma v Žirovnici jsem pak ale získal zaměstnání a dostal potvrzení do pracovní knížky.

Pak jsem ale stejně nastoupil do Avie v Praze. Představte si, že já se přitom ze Žirovnice před válkou skoro nikam nedostal. V Praze nás převáželi v nákladních automobilech. Myslel jsem, že jsme na konci světa, ale dojeli jsme do Ďáblic. Bydleli jsme v dlouhém baráku s chodbou a místnostech po straně. Žil jsem tam spolu s kamarády ze Žirovnice, takže nám tam bylo docela veselo. V Avii, kde se tenkrát za války vyráběla letadla, jsem pracoval na soustruhu pod tekoucí chladicí emulzí, takže když jsem jel domů, byl jsem touhle emulzí celý nasáklý.

Koncem války, když pak hrozilo spojenecké bombardování, naši fabriku přeložili do Kutné Hory. Vzpomínám na ni jako na velmi krásné město. Dívali jsme se, když na jaře letadla bombardovala Kolín, a říkali si, že brzo už bude konec války.

Ve vlaku už tenkrát nebyly žádné kontroly. Jízdenky jsme si mohli kupovat jen na určitou vzdálenost, tak jsem jel z Kutné Hory do Havlíčkova Brodu, kde jsem si pak koupil další do Žirovnice. Pokaždé, když jste jel za války domů, jste se cítil šťastný. V Kutné Hoře to ale koncem války už bylo v pohodě, dokonce jsme tam měli hudební soubor a nacvičili i divadelní představení. Všude, kde jsem byl, jsem totiž v nějakém uměleckém souboru účinkoval nebo ho i zakládal…"

Vyprávění zaznamenal Radek Gális

Autor: Redakce

12.10.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Nabíjecí sloupky jsou na nádvoří muzea a Sladovny.

V Písku si dobijete baterku a budete online

Závada na elektoinstalaci vyřadila z provozu fontánu Samsonovy kašny. Po příčině společně pátrají vodohospodáři a energetici.

Samsonovi chybí energie

Útočník Michal Chovan opouští ČEZ Motor a vrací se domů na Slovensko

České Budějovice - Nepříjemná zpráva se potvrdila. Útočník Michal Chovan definitivně opouští České Budějovice a vrací se domů na Slovensko do Zvolena.

Víly jako učitelky. Říkají dětem, jak funguje příroda

Rudolfov, České Budějovice - Vzdělávat děti tak trochu jiným způsobem a připomenout jim tím třeba věci, na které dnešní společnost dost možná už zapomněla, chtějí manželé Alena a Josef Kučerovi z Českých Budějovic.

Solnice se opravuje, trh se stěhuje, ulice zavírá

České Budějovice – Dvakrát týdně plnily Piaristické náměstí v Českých Budějovicích trhovci nabízející tradiční zboží – od sazeniček rostlin a zeleniny, přes med a jablka až třeba po pekařské výrobky. To se ale od čtvrtka 25. května změní.

Čtyři návrhy kuchyně, která bude součástí obýváku

Manželé stojí před rozhodnutím, zda koupit byt. Bojí se totiž, že se jim do jedné místnosti nemůže vejít kuchyň, jídelní kout i obývák. Od toho je tu naše designérka Bára, která ukáže, že i na malém prostoru lze skloubit více funkcí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies