Žalovaní připustili, že pán v minulosti "udržoval se žalobkyní určitý poměr", ale že jsou "vážné pochybnosti o tom, že spolu žili jako druh a družka a že šlo o společné vedení domácnosti a společné hospodaření". Mínili, že domek zůstavitele "nevykazoval známky pobytu žádné ženy". Žalobkyně objevila tělo zemřelého až pět dnů po jeho smrti, přičemž "si byla vědoma" toho, že jeho auto stále parkovalo před domem.

Okresní soud žalobu zamítl. Zjistil, že zůstavitel žil se žalobkyní ve svém domě v družském poměru pouze do doby, než si žalobkyně opravila svůj sousední domek a přestěhovala se do něj. Poté došlo "ke změně intenzity jejich vztahu" a společnou domácnost již nevedli. Soud vycházel mimo jiné z toho, že sama žalobkyně před policií v den, kdy zjistila úmrtí zůstavitele, řekla, že původně partnerský vztah mezi nimi nevydržel a poté, co se přestěhovala do svého domu, začali žít jako sousedé. Protože vztah žalobkyně a zůstavitele v době jednoho roku před jeho smrtí neměl charakter trvalého soužití osob, které společně hospodaří se svými příjmy, soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by se zemřelým žila rozhodný rok ve společné domácnosti.

Krajský soud rozsudek potvrdil. Rovněž dovodil, že žalobkyně a zůstavitel ukončili v roce 2007 partnerské soužití, že začali žít odděleně každý ve svém domě a "pouze zůstali blízkými přáteli". Rozvedl, že sama žalobkyně uvedla,  že přispívala zůstaviteli na telefon a platila mu za elektřinu - měl nainstalován měřič elektřiny, aby věděl, kolik každý z nich spotřeboval, a on jí zase platil za vaření a praní. Protože nebyla splněna podmínka společného trvalého žití, odvolací soud se již nezabýval druhou podmínkou, společným uhrazováním nákladů.

Paní K. podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Namítá, že soud pojem "společné domácnosti" vyložil "v rozporu se společenskou realitou dnešní doby". Za otázku zásadního právního významu má, zda "trvalé soužití ve smyslu ustanovení § 115 občanského zákoníku lze uskutečňovat i tak, že účastníci bydlí ve dvou vlastních domech v blízkém sousedství". S poukazem na výslechy svědků prý prokázala, že se o zůstavitele starala, vykonávala pro něho domácí práce a že "měli spolu partnerský vztah a navenek se jevili jako druh a družka".

NS připomněl, že nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Nepostačují například občasné návštěvy, příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod. ) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Vyžaduje se, aby spolužijící osoba pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku, praním, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti.

Jihočeské soudy z těchto závěrů vycházely a dospěly ke zjištění, že žalobkyně a zůstavitel od roku 2007 žili "každý zvlášť ve svém domě jako sousedi a blízcí přátelé".
Dovolatelka oproti tomu předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, zpochybňuje skutková zjištění. To ale nemůže být dovolacím důvodem. Proto NS dovolání paní K. odmítl.

(21 Cdo 4242/2010)