Dvaadvacetiletého Jaroslava tam poslal Okresní soud v Prachaticích za vydírání, krádeže a poškozování cizí věci.
Proti trestu se odvolal.
Chtěl dvacku
Krajský soud v pátek nejprve rekapituloval popis především onoho nejzávažnějšího skutku, vydírání.
23. ledna kolem 19.15 pan Jaroslav přistoupil poblíž nonstopu ve Zvolenské v Prachaticích k 15letému mladíkovi. Chytil ho za bundu, poté za krk, zatlačil ho do výklenku a se slovy „Dej sem prachy, nebo ti rozbiju hubu“ požadoval peníze. Částku později upřesnil na dvacet korun.
Napadený zavolal stejně mladého kamaráda. I toho pan Jaroslav chytil pod krkem a žádal po něm peníze.
Ten poté poprosil kamarádku a ta dala Jaroslavovi svou stovku, aby kluky pustil.
Věc byla žalována jako loupež. Státní zástupce však během hlavního líčení dal na zváženou, zda by čin obviněného nemohl být posouzen jako vydírání, a okresní soud měl nakonec stejný názor.
Přihlédl k tomu, že pan Jaroslav už byl opakovaně postihován pro přestupky i trestné činy (naposledy loni 400 hodin obecně prospěšných prací), a uložil mu už nepodmíněný trest.
Už je polepšen?
Před odvolacím soudem obhájce vysvětloval, že obviněný v době, kdy se žalovaných skutků dopustil, byl bez zaměstnání, bez domova, závislý na alkoholu. Prostředky na něj si obstarával právě onou trestnou činností.
Od té doby prý ale už došlo k narovnání rodinných vztahů, má zase zázemí. Od začátku je vazebně stíhán, pobyt ve věznici na něho dostatečně zapůsobil. V minulosti byl postihován za odlišnou trestnou činnost. Pro tentokrát by prý tedy stačil podmíněný trest.
Pan Jaroslav pak dodal, že vazba pro něho opravdu byla poučením. Navázal zase kontakt s rodinou, chtěl by pracovat, aby mohl poplatit dluhy, dát se dohromady . . .
Soud ale jeho odvolání zamítl.
Nešlo o banalitu
V odůvodnění předseda senátu zapolemizoval s názorem prachatického státního zástupce.
Ten shledal událost svým způsobem tragikomickou. Nahlédl ji jako setkání tří mladých lidí se zjevně opilým mladíkem, který chtěl od nich peníze zřejmě k setrvání v baru.
Násilí, kterým žádost doprovodil, prý bylo jen malé intenzity – pokus udeřit jednoho z chlapců do břicha se nevydařil a došlo jen k poškození jeho bundy.
Skupinka také věc nebrala nijak dramaticky, rozvinula se diskuse, kdo má a kdo nemá peníze. Někdo, kdo nebyl bezprostředně ohrožován, sáhl pro stovku a dal ji obžalovanému.
Při loučení si prý aktéři vyměnili zdvořilosti, podali si ruce. Obžalovaný se projevil jako opilec s agresí, ale i s humorem . . .
Proto žalobce mínil, že by mohlo jít jen o vydírání.
„Tak, jak je ale skutek popsán a prokazován, jde o typickou loupež spáchanou na nezletilém!“ oponoval závěru obžaloby a soudu předseda senátu.
„Napadený ze strachu požádá o výpomoc dalšího nezletilého, ten svou kamarádku a ta dá obviněného stovku – to je dopad alarmující,“ rekapituloval.
Závěrem se obrátil na pana Jaroslava. „Rozhodně nešlo o tragikomickou situaci. Překvalifikace vašeho činu nám svazuje ruce, my vám na trestu přidávat nesmíme. Měl byste ale pochopit, že velkorysost státního zástupce a prachatického senátu vám byla nakloněna tak příznivě, že se to málokdy vidí.“
Na samý závěr poznamenal: „Zaplať pánbů, že jste po té loupeži, pardon, vydírání, alespoň podal poškozenému tu ruku . . .“
Rozsudek je v právní moci.