Za to mu soud uložil půl roku podmíněně na patnáct měsíců a povinnost zaplatit způsobenou škodu. Odvolání obžalovaného zamítl táborský krajský soud a pan J. V. podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).
Je přesvědčen, že jeho jednání není trestným činem. Poukazuje zejména na to, že s pracovníky společnosti spolupracoval a pustil je do objektu, přestože nebyl tomuto povinen, aby mohla být věc řádně prošetřena. V objektu pak nebylo nalezeno nic, z čeho by se dalo vyvozovat, že neoprávněně odebíral elektrickou energii. Rozporuje výpověď svědka, pracovníka poškozené společnosti, že v objektu byl některý spotřebič napojen „na černo". Je podle něho zřejmé, že do objektu žádný kabel nevedl. Mínil, že si nestandardního zapojení nemusel být vůbec vědom, neboť není vlastníkem objektu, ale toliko nájemcem. Soud se prý nevypořádal odpovídajícím způsobem s tím, že znalecký posudek vzhledem ke specifičnosti místa nevyloučil možnost odběru energie na jiném místě, a přešel bez povšimnutí i možnost, že elektrickou energii mohla odebírat třetí osoba. Závěrem zpochybnil soudy uváděné množství spotřebované energie.

Soudy nepochybily

NS předeslal, že není oprávněn přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů. Neshledal mezi zjištěními žádný extrémní rozpor, který by zakládal důvod k mimořádnému zásahu dovolací instance. Dovolatel prosazuje vlastní verzi skutkového stavu a své hodnotící úvahy, vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. Na tom zakládá svou námitku nenaplnění subjektivní stránky posuzovaného činu, tedy chybějícího úmyslu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., ale nemají povahu právně relevantních námitek, řekl NS.

Soud prvního stupně vycházel jak z výpovědi svědka, který kontrolu odběru elektrické energie v objektu prováděl, tak znaleckého posudku, protokolu o ohledání místa činu a dalších důkazů. Uvedl mj.: „To, že nebylo prokázáno, že zásah do rozvodu provedl J. V., nezpůsobuje, že by odběr elektrické energie obžalovaným, při vědomí existence provedení takového zásahu, byť jinou osobou, nemohl být hodnocen jako zmocňování se cizí věci." Uzavíral, že obviněný „jednal ve vztahu k neoprávněnosti odběru zcela vědomě a současně byl i přímo osobou, jež se obohacovala". Při stanovení výše způsobené škody soud vycházel v souladu s judikaturou z výpočtu znalce.

Dovolání obviněného proto NS odmítl. (3 Tdo 666/2015)