Jak náš list uvedl, Obvodní soud pro Prahu 1 v říjnu 2000 vyhověl žalobě stěžovatele a ČSNS nařídil vydat mu předmětné obrazy. Dospěl k závěru, že stěžovatel jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli 5. 5. 1998 smlouvu o půjčce a o zřízení zástavního práva k obrazům a kupní smlouvu k obrazům s tím, že tato nabude účinnosti nezaplacením dlužné částky z půjčky k 30. 6. 1998. K zaplacení dlužné částky v této lhůtě nedošlo, a proto se stěžovatel stal po vypršení této lhůty vlastníkem předmětných obrazů. Tento rozsudek nabyl v říjnu  2001 právní moci a obrazy byly panu B. předány.

Správce konkurzní podstaty ČSNS je ale zapsal do podstaty úpadce a Městský soud v Praze v roce 2006 zamítl žalobu stěžovatele na jejich vyloučení ze soupisu podstaty. Kupní smlouvu považoval za absolutně neplatnou, neboť jejím skutečným úmyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Vrchní soud v Praze rozhodnutí potvrdil. V červnu 2007 správce konkurzní podstaty podal na stěžovatele žalobu, ve které požadoval vydání předmětných obrazů.

V listopadu 2009 ale Nejvyšší soud ČR (NS) pražská rozhodnutí zrušil s tím, že pro nižší soudy v tomto excindačním řízení bylo závazné pravomocné rozhodnutí soudů v řízení o vydání věci mezi stěžovatelem a ČSNS, tedy že pan B. je majitelem předmětných obrazů. Vrchní soud vázán názorem NS následně smlouvu o koupi obrazů stěžovatelem od úpadce považoval za platnou. Žalobu stěžovatele však opět zamítl, protože stěžovatel není aktivně legitimován k jejímu podání, neboť vlastníkem obrazů je třetí osoba, které stěžovatel obrazy prodal v roce 2002.

Sporný převod

V lednu 2009 Okresní soud v Českých Budějovicích vyhověl žalobě konkurzního správce a rozhodl, že pan B.  musí správci obrazy vydat, neboť je jejich neoprávněným držitelem. Důkazy svědčící o tom, že obrazy v roce 2002 převedl na třetí osobu, považoval za nevěrohodné a účelové, neboť převedením obrazů argumentoval  poprvé až v tomto řízení. Neakceptoval argument stěžovatele, že tuto skutečnost neuváděl, protože nechtěl obtěžovat a do věci zatahovat třetí osobu, na kterou obrazy převedl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek potvrdil. Souhlasil s názorem, že stěžovatel nemohl v roce 2002 obrazy převést na třetí osobu, neboť nebyl jejich vlastníkem, a navíc ani neprokázal, že by obrazy skutečně převedl. Dovolání stěžovatele odmítl NS v únoru 2012. Podle něj je na žalovaném, aby prokázal, že pozbyl držbu věci, jež se dostala do jeho právní sféry a jejíhož vydání se žalobce domáhá. Otázka, zda stěžovatel je vlastníkem obrazů, je v tomto řízení zcela nevýznamná, již samotným soupisem movitých věcí nacházejících se v držení třetí osoby do konkurzní podstaty úpadce vzniká této třetí osobě po výzvě správce konkurzní podstaty povinnost je správci vydat.

V březnu 2010 požádal pan B. o obnovu řízení o vydání věci, kterou odůvodnil právě tímto rozsudkem, kde byla vyřešena otázka vlastnictví obrazů. Okresní soud v Českých Budějovicích návrh zamítl. Vlastnictví je možno řešit pouze v excindační žalobě. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. V řízení o vydání věci je podstatná jen skutečnost, že věc je v soupisu majetku konkurzní podstaty a žalovaný je držitelem věci. Nejvyší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti pan B. považuje rozhodnutí obecných soudů, které napadá a považuje je za důsledek přepjatého formalismu. Podle jeho názoru bylo na místě řízení o vydání věci obnovit, neboť není již nadále udržitelné, aby soudy vycházely z toho, že stěžovatel obrazy převedl na třetí osobu neplatně.

Rozhodne konkurzní soud?

Ústavní soud (ÚS) k namítanému porušení práva na ochranu majetku konstatuje, že toto právo ani nemohlo být napadenými rozhodnutími dotčeno. Podle svého vlastního vyjádření stěžovatel předmětné obrazy prodal v roce 2002 a není tedy jejich vlastníkem.

ÚS neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a ÚS neshledává, že by byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Právní názor, že v řízení o vydání věci podle zákona o konkursu a vyrovnání je podstatná pouze držba věci, se opírá o ustálenou judikaturu. K závěru, že stěžovatel má předmětné obrazy stále v držbě, obecné soudy v původním řízení dospěly po rozsáhlém a pečlivém dokazování, kterému z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. I pokud obrazy prodal, mohly se stále nacházet u stěžovatele. Samotný skutkový závěr, že stěžovatel soudy nepřesvědčil, že držbu obrazů pozbyl, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Soudy v napadených usneseních stěžovateli vysvětlily, že otázku vlastnictví obrazů lze řešit pouze v excindačním řízení, které však musí zahájit vlastník a nikoliv stěžovatel. V tomto ohledu lze na napadená usnesení odkázat, dodal ÚS.

Nad rámec posuzované věci ÚS podotýká, že názor Nejvyššího soudu z 30. 11. 2009, že o platnosti převodu vlastnictví obrazů stěžovateli bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení o vydání věci mezi stěžovatelem a ČSNS,  je závazný i pro probíhající insolvenční řízení a insolvenční správce by tedy měl podle něj postupovat. Ústavní stížnost pana B. ale odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. (I.ÚS 3403/13)