Za sedmimilionové podvody podmínka

Martin P. (39) a ing. Lubomír R. (56) byli uznáni vinnými, že společně jako jednatelé fy S. v úmyslu se neoprávněně obohatit odebírali od 1. července 2004 do 26 listopadu 2004 zboží a služby od firem, přestože nejpozději od 1. července 2004 vědět, že vzhledem k ekonomické situaci společnosti nebudou schopni závazkům dostát, především pak zaplatit faktury. Zboží odebírali s tímto vědomím a se záměrem je nezaplatit. Vystupovali vůči dodavatelům jako zástupci prosperující společnosti, ač byla předlužena, neinformovali je o skutečném stavu svého hospodaření.

Výrok rozsudku s výčtem jednotlivých faktur sedmdesáti poškozených dodavatelů, ale také dalším útoků, z nichž byli obvinění obžaloby zproštěni, četl předseda senátu dvě a čtvrt hodiny. Martin P. a Lubomír R. tak podle soudu společným jednáním ve spolupachatelství spáchali zločin podvodu se způsobením škody velkého rozsahu. Každému z nich soud uložil trest odnětí svobody na tři roky s výkonem podmíněně odloženým na zkušební dobu pěti let, během níž mají podle svých sil hradit způsobenou škodu. Dále jim soud uložil zákaz výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností s předmětem podnikání nákup a prodej zboží na pět let.

Obžalovaní nepopírali, že koncem 2003 jim z jednoduché účetní uzávěrky v souvislosti s odchodem dalšího společníka bylo jasné, že mají určité problémy s placením faktur v termínu. Chtěli to řešit tím, že založí S. Gastro, která by byla zisková, a s její pomocí by firmu ozdravěli. 1. dubna 2004 zahájili výrobu. Problémy nastaly, když s koncem srpna 2004 jim přestal platit největší odběratel, který ovlivňoval výši čerpaného kontokorentu. Banka je pak vyzvala ke splacení úvěru ve výši 1 323 587,26 Kč. V září, v říjnu sháněli i přes rodinné příslušníky úvěr k realizaci již rozjetých projektů, prodali pohledávky, Martin P. vložil do společnosti svých 150 000, atd. Že jsou předluženi, se dozvěděli až v červenci 2004, jejich. účetní firma jim koncem června nic alarmujícího nesdělila. Jen věděli, že mají účetní ztrátu asi milion.

Znalec řekl, že od začátku roku 2004 společnost vykazovala záporné obchodní jmění, nebyla schopna uhradit zboží zakoupené v roce 2003. K 1. lednu 2004 dlužila dodavatelům po době splatnosti 5 268 026 Kč. Od ledna do listopadu 2004 přijala závazky 56 941 814 Kč, uhradila 54 133 186. Od ledna do listopadu 2004 snížila hodnotu svého majetku o 6 496 510 Kč.

Nechtěli podvést?

Dokazování před soudem trvalo přes rok. JUDr. Bohumil Měšťánek, obhájce Martina P, v závěrečné řeči prohlásil, že jeho klientovi nebyla prokázána subjektivní podmínka trestného činu podvodu – úmysl uvést jiného v omyl a získat majetkový prospěch. Naopak uveden v omyl byl prý on, a to bývalým společníkem, který mu prodal část svého obchodního podílu za 800 000 korun, přičemž ho neseznámil s tím, že k 31. prosinci 2003 má společnost závazky za 5,2 milionu korun.

Podle obhájce nebylo prokázáno, že by ze S. vyvedli nějaké prostředky, že by firmu „tunelovali“ třeba přes zmíněnou sesterskou společnost, kterou založili dle obchodního rejstříku 5. ledna 2004 se stejnou adresou. Nezastavili platby, snažili se alespoň částečně závazky hradit. Chystali další projekty, plánovali například zřizování školních bufetů, catering pro 600 subjektů, a že jejich záměry byly reálné, prokazuje současný stav oné druhé firmy, která je uskutečňuje. Hospodaření S. prý svazovala nevýhodná smlouva s nadnárodním řetězcem E., který jim nakonec dlužil 1,3 milionu. Dr. Měšťánek vytkl českým politikům, že takové chování zahraničních firem k českým partnerům jako k nevolníkům umožňují. Nečekané prý bylo také vypovězení kontokorentu v říjnu 2004.

Obhájce posléze mínil, že z tvrzené škody představují 5 268 026 Kč závazky z roku 2003, a s tím prý jeho klient nemá nic společného, protože tehdy nebyl ani společníkem, ani jednatelem S. Argumentoval, že podle znaleckého posudku představovaly závazky společnosti od ledna do listopadu 2004 částku 56 961 814 Kč a z nich bylo uhrazeno 54 133 186 korun. „Společnost, která by směřovala k úpadku, by přece tolik neplatila. I to vyvrací, že by obžalovaní jednali vůči dodavatelům podvodně,“ řekl. Jejich činnost směrovala k ozdravění společnosti, ale vnější okolnosti tomu zabránily, shrnul.

JUDr. Jaroslava Krybusová, obhájkyně ing. R., připomněla, že její klient podnikal v této „dobře se rozvíjející společnosti“ od devadesátých let. Po dělbě úkolů neměl na starost ekonomiku, ale „nebyl natolik nesvéprávný, že by kupoval partnerův obchodní podíl za takové peníze, kdyby měl informace, že společnost směřuje k úpadku“. Podle obhájkyně měl S. běžné problémy subjektů na tomto trhu v Česku, kde nadnárodní řetězce i podle ní nutí obchodní partnery k podpisům „vazalských smluv“.

Dr. Krybusová mínila, že v posledních deseti letech jsou téměř všechny úpadky kriminalizovány, tento je prý ale naprosto atypický. „Nejde o případ, kdy by společnost byla tunelována kroky k obohacení statutárních zástupců na úkor obchodních partnerů. Obvinění netajili dodavatelům problémy firmy, ale nepřestali platit, hledali cesty z tíživé situace. Můj klient ale nemohl předpokládat, že se E. zachová, jak se zachoval, a že jim bude zastaven kontokorent. To byla rozhodnutí náhlá,“ uvedla. Ing. R. si podle ní v posledním období ani nebral mzdu. Vkládal do firmy i majetek rodiny a dnes mu zůstaly dluhy a závazky z osobních ručení bance. Je podle ní otázka, do jaké míry má být kriminalizován. I kdyby pak prý soud chtěl po sedmi letech od tvrzených činů shledávat jakékoliv jednání jejího klienta trestným, jeví se jí i trest na samé spodní hranici sazby – pět let vězení – naprosto nepřiměřeným.

Ing. R. pak mj. opakoval, že nikoho neokradl, na nikom se neobohatil. „Chtěl jsem jen udržet firmu, která zaměstnávala taky pětadvacet osob od úřadu práce se zdravotním postižením – nebylo to jednoduché,“ řekl závěrem se slzami v očích.

Vinni

V odůvodnění rozsudku předseda senátu uvedl, že trestná činnost obviněných začala 1. července 2004, kdy se seznámili s výsledky hospodaření a měli dost informací, aby věděli, že nebudou moci uhradit všechny faktury za zboží, které objednávali sami nebo prostřednictvím svých zástupců. Objednání zboží před tímto termínem později neuhrazeného, podle soudu nebylo trestným činem. Podobně soud rozhodl i v případě, že obžalovaní zboží hradili po lhůtě splatnosti.

Soud uzavřel, že do konce září 2004 se obžalovaní trestné činnosti dopouštěli v nepřímém úmyslu. Jevili snahu stav společnosti vylepšit, byť ke škodě poškozených - museli být srozuměni s tím, že některé závazky uhradí, ale ne všechny. Jestliže však zboží objednávali dál i po jednáních se zájemci o odkup pohledávek firmy S. a následujícím jejich prodeji výrazně pod cenu a ještě před dobou splatnosti, šlo už o přímý podvodný úmysl obžalovaných.
Přes způsobení vysoké škody a velký počet útoků vyměřil soud obviněným trest mimořádně snížený pod spodní hranicí sazby, která je pět až deset roků. Přihlédl k jejich předchozí bezúhonnosti, k tomu, že počáteční fáze jejich trestné činnosti v úmyslu nepřímém se jeví jako snaha uvést společnost do provozuschopného stavu, k tomu, že závazky alespoň částečně hradili. „nešlo o typický projev tunelování,“ řekl předseda senátu. A soud přihlédl i k tomu, že od skončení této trestné činnosti uplynula řada let.

„Domníváme se, že účel trestu naplní i podmíněně uložené tři roky na maximální zkušební dobu, v níž obžalovaní musejí dokladovat, že podle svých možností hradí část škody. Jinak se vystaví přeměně trestu na nepodmíněný,“ uzavřel předseda senátu.

Rozsudek není v právní moci.