Kdokoli navštíví Pavla v jeho pokoji v Byňově, který zčásti připomíná tělocvičnu či rehabilitační pracoviště, okamžitě pochopí, že nejen on, ale i jeho maminka Renata, která o něj po těžkém úrazu obětavě pečuje, jsou obdivuhodní bojovníci. Od okamžiku, kdy se Pavel jedoucí na kole srazil s motocyklistou a dlouhé měsíce s pomocí lékařů bojoval o holý život, udělal obrovské pokroky.

Přesto se neobejde bez neustálé asistence, pravidelné péče zdravotníků a pomoci kamarádů, sousedů a dalších dobrých duší. „Jsem moc rád za každou snahu," usmívá se za jízdy na speciálním motopedu, který mu pomohli pořídit všichni, kdo letos na Novohradsku přispěli do Tříkrálové sbírky.

Peníze, které by Pavlovi dovolily dál pracovat na zlepšování zdravotního stavu, shání jeho nejbližší i dál. „Sbíráme víčka a za takto vydělané peníze bychom rádi jeli na rehabilitační pobyt," naznačuje plány maminka Renata Svobodová.

„Letos jsme byli v Kladrubech, ale protože Pavel nevykazoval dostatečné zlepšení, pobyt nám zkrátili z dvanácti týdnů na čtyři. Podle mého by ale měl dostat větší šanci, i pan doktor říkal, že ten pohyb se bude zlepšovat, ale půjde to strašně pomalu," nechce Renata Svobodová vzdát jakoukoli snahu.

Život se jim převrátil naruby

Skeptickým předpovědím lékařů se postavil s pomocí maminky Renaty Pavel Svoboda. Když měl 16. března 2012 nehodu, vypadalo to s ním zle. Dnes z něj čiší chuť do života a s úsměvem se snaží rehabilitovat.

„Tenkrát jel na kole a střetl se s motocyklistou. Čtrnáct dní bojoval o život na oddělení ARO, díky další skvělé péči na jednotce intenzivní péče, kde ležel další dva měsíce, se dostal z nejhoršího," líčí Renata Svobodová zlomový okamžik. Pak se ale Pavel během pobytu v léčebně dlouhodobě nemocných propadl do naprosté apatie a jeho stav se po všech stránkách zhoršil natolik, že mu zdravotníci nedávali prakticky žádné naděje.

„Už ho úplně odepsali. Chtěli ho poslat dožít do hospice, ale já jsem se rozhodla vzít si jej domů. Dávali mi ho s tím, že mu zbývá jen pár měsíců života, že má bolesti a jediné, v čem mu lze pomoci, je důstojný odchod ze světa. Já jsem si ale byla jistá, že musím zkusit mu ještě nějak pomoct, jinak bych si to vyčítala do konce života," vypráví obětavá máma.

Kvůli péči o syna čerpá v práci už déle než dva roky neplacené volno. Na odpočinek ale nemůže ani pomyslet. „Je to prakticky nepřetržitá péče. Pomoc potřebuje Pavel úplně se vším. Ze začátku ani nemluvil, neměl o nic zájem, neusmál se. A dneska je tak ukecanej, že bych mu kolikrát s chutí zalepila pusu," směje se Renata Svobodová.

Dlouho jí ale do smíchu nebylo. „Musela jsem se toho spoustu naučit ze zdravotnické profese. Když mi Pavla dávali, měl obrovské proleženiny, o kterých tvrdili, že už se to nespraví. S naší paní doktorkou Natašou Návarovou se nám je podařilo zahojit. Pomalinku jsme pod jejím dohledem přešli z výživy sondou na klasické jídlo. Naučila jsem se s Pavlem cvičit," vyjmenovává pokroky, ve které by si zpočátku jen málokdo troufl jen doufat.

To všechno je možné nejen díky bojovnému duchu samotného Pavla Svobody, který se při každém cvičení musí vyrovnávat s bolestmi, přesto se neúnavně snaží. Sebemenší krůčky dál by byly nesmírně těžké, kdyby rodině nepomáhala praktická lékařka, rehabilitační sestra, ale i spousta lidí z okolí, kteří neváhají podat pomocnou ruku. „Hodně mi pomáhá osadní výbor, díky technickým službám máme dřevěné nájezdy pro vozík, bez nich bychom se vůbec nedostali z domu. Díky Tříkrálové sbírce jsme mohli pořídit motomed na cvičení. Můj zaměstnavatel nám dokonce pořídil rehabilitační stůl. Také mi vyšel vstříc tím, že mi umožnil zůstat s Pavlem doma na neplaceném volnu," je vděčná Renata Svobodová.