Brankáře Modrého zabila práce na uranu

Dvojnásobní hokejoví mistři světa z roku 1947 a 1949 skončili na několik let ve vězení a v uranových dolech. To byl tragický výsledek politického procesu, který v roce 1950 zinscenovali komunisté. Mezi zatčenými reprezentanty byl i legendární brankář Bohumil Modrý, ze kterého udělali vedoucího protistátní skupiny a dostal patnáct let.
Na svého tatínka vzpomíná Blanka Modrá, která před několika dny přijela z Rakouska, aby se zúčastnila křtu knihy Aleše Palána a Davida Lukšů nazvané Vladimír Zábrodský – skutečný příběh hokejové legendy.

Vzpomínáte si na tatínkovo zatčení?
Samozřejmě. Přišli si pro něj jako pro posledního 24. března. Já jsem estébákům ještě dokonce otevřela dveře, protože táta byl na dvoře a klepal koberce. Vrátili jsme se zrovna z hor, bylo před Velikonocemi a tatínek s maminkou gruntovali byt.
Viděly jsme ho pak ve vězení. Tenkrát mi byly čtyři roky, když tátu zavřeli, a sestře Aleně šest a půl. Nejdřív jsme k němu nějakou dobu nesměly. První návštěva byla v Plzni na Borech. Dodneška na ni nezapomenu, jako by to bylo včera. Představte si, jaký to byl šok pro malé dítě, které najednu přijde do vězení a vidí tam tátu, hubeného a s oholenými vlasy. Bylo to strašné. My jsme k němu vůbec nemohly. Buď byl za plechovou stěnou s dírkami, nebo za sklem. To jsou vzpomínky na tátu ve vězení.

Přemýšlela jste později, proč tatínka zavřeli? Na mistrovství světa v roce 1950 do Londýna už přece letět neměl.
Tatínek skutečně už na mistrovství světa ani jet neměl. Hokej už vůbec nehrál, chtěl se věnovat jenom rodině a milovanému zaměstnání stavebního inženýra. V podstatě s případem neměl nic společného. Dostal se do případu vinou jiných. Někdo ho tam chtěl zkrátka mít. Byly v tom jinačí věci, o kterých ale nechci mluvit.

Svěřoval se vám později po propuštění, jaké to ve vězení, v lágrech nebo v uranových dolech bylo?
Tatínek o té době nikdy doma nemluvil. Bylo to od něho vznešené, že si nám jako dětem nikdy nepostěžoval. Nechtěl ze sebe dělat hrdinu nebo naříkat a vykládat, jaké má bolesti. O všem jsem se potom dočetla až později v knížkách. Vím všechno, co musel prožít, protože mám doma i různé dokumenty. Maminka nám o tom také vyprávěla. Ale jak trpěl a co s ním ve vězení dělali, to jsem se dozvěděla až z knížky. Až tam jsem se dočetla, že byl například zavřený v nízkém betonovém mokrém bunkru, kde mohl jenom klečet nebo sedět.
Tyhle smutné věci nám nikdy neříkal. Akorát jednou, když jsme nechtěly doma pořádně jíst a ohrnovaly nad jídlem nos, tak nám řekl: Děvčata, jezte. My jsme tam sbírali ze země i drobečky, jaký jsme měli hlad. To bylo jedinkrát, kdy si postěžoval. Tatínek nikdy ze sebe nedělal žádného chudáka nebo naopak hrdinu.

Jako úspěšného hokejového brankáře ho celý národ vynášel do nebes, ale po propuštění z vězení jako by neexistoval, že?
Jediný, kdo z hokejistů si tatínka troufal navštěvovat, byl brankář Pepík Mikoláš. Je pro mě opravdu hrdina, protože byl jediný, který k nám chodil a udělal tátovi velikou radost. Chodili k nám také ruští trenéři Černyšev a Tarasov. Jak jsem se dočetla i v knížce od Vovky Zábrodského, který s tátou hrával, táta byl pro Rusy Bůh. Takže když byli v Praze, chodili k nám. Dokonce si chtěli vzít jeho diagnózu do Ruska, jestli by se nedalo ještě něco udělat a jestli by nemohli tatínka zachránit, jenže už bylo pozdě. Už se nedalo nic dělat. Tatínka práce a pobyt na uranu zabily. Byl tam devět měsíců a to mu stačilo. Někdo uran přežije, a někdo ne. Táta byl v tom nejhorším lágru, na Barboře. Bylo to tam děsné, šílená zima. To nevím od něj, ale zase od někoho jiného. Devět měsíců pracoval s uranem, a to nebyla legrace. Když se vrátil domů, bylo to s ním stále horší a horší. Hodně jsme zkusili, když umíral. Byl už jen kost a kůže, vypadal jako propuštění vězni z koncentračních táborů po válce. Jako mladá holka jsem ho pak nosila na rukách, jak byl lehký.

Komunistický režim a vylhaná obvinění vás připravily o tatínka, který předčasně zemřel ve věku 46 let. Jak na něho vzpomínáte?
Na tátu mám jen ty nejkrásnější vzpomínky, jaké dcera na otce může mít. Byl to fantastický a skvělý táta. Byl vznešený, trpělivý, chtěl, abychom vyrůstaly čestně a bez lží. Byl to ušlechtilý člověk. Když se vrátil z vězení domů, tak řekl mamince, že asi umře. Už cítil, že má nemoc v sobě. Nemoc se táhla dlouho a pomalu postupovala. Do poslední chvíle, i když se už nemohl vůbec hýbat a jen se na nás díval, tak nikdy nenaříkal. Dával nám vždycky tolik síly a lásky do života, že na to nezapomeneme po celý život. Myslím na tatínka každý den a moc mi chybí.

Bohumil Modrý: Legendární hokejový brankář se narodil 24. 9. 1916. Hrál za klub LTC Praha. V letech 1947–49 dvakrát vyhrál mistrovství světa a byl stříbrný na olympiádě. V roce 1950 byli hráči před MS v Londýně obviněni z úmyslu emigrovat a byli odsouzeni za velezradu. Modrý byl označen za hlavu protistátní dvanáctičlenné skupiny a odsoudili ho na 15 let. Propuštěn byl v roce 1955, kdy mu prezident udělil milost. Zemřel 21. července 1963. Jeho předčasnou smrt zapříčinil i pobyt v jáchymovské věži smrti, kde musel bez jakýchkoliv ochranných pomůcek třídit uranovou rudu.