Budějovičtí měli na mučení zločinců zvláštní zařízení

V hradební věži Železné panně na pravém břehu Malše  kdysi podle pověsti mučili těžké zločince, což by nebylo ve středověku nic mimořádného, ale v Českých Budějovicích na to měli zvláštní zařízení, pro které se ustálil název „železná panna". Pravděpodobně to bylo několik obručí opatřených bodci, které objaly provinilce  a pacholek pomocí technického zařízení obruče utahoval tak, že propíchaly tělo nešťastníka, který se bolestí přiznával   a písař všechno zapisoval.

Poněvadž „železná panna" není v písemnostech doložena, neví se, jak takové mučení dopadlo. Jestli pacholek po přiznání obviněného sevření paží železné panny povolil, nebo na rozkaz sadistického soudce ještě paže více utáhnul. Bodce byly prý rozloženy tak, aby nezasáhly důležité tělní orgány. Ale asi nešlo o nástroj popravčí, na to byla šibenice, ale zařízení k tomu, aby se mučený k něčemu přiznal    a prozradil komplice.

Pro návštěvníky města jsou budějovické panny (železná a v Hroznové ulici je další panna – zazděná) přitažlivou zajímavostí, hlavně to, jak vypadaly. Podle historika Karla Pletzera není znám žádný doklad, že železná panna vůbec kdy byla. Nelze však říci absolutně, že takový doklad neexistuje. Českobudějovické listy uveřejnily v roce 1993 část dopisu A. Neubauera, žijícího toho času v chudobinci v Porýní (dopis zaslal do redakce z Langenu Karel Tausch), který psal, že železná panna ve věži byla. Podle něj byla železná panna po třicetileté válce odvezena do Vídně a uložena v kapucínském klášteře. To se dozvěděl po revoluci v roce 1848 redaktor budějovických novin Löwe E. F. Richter, který potom usiloval o to, aby železná panna byla převezena zpět do Budějovic a pro veřejnost zpřístupněna jako muzeum v hradební věži (tehdy se věž nazývala Špilhajbl).

Vídeň vydání železné panny odmítla. Ale povolila, že může být v Českých Budějovicích zhotovena replika. Dle A. Neubauera kopii železné panny vytvořil kovolitec a pasíř Johann Stegman v Široké ulici za finančního přispění továrníka Karla Hardtmutha a obchodníka Adalberta Knappa. Replika byla hotova v roce 1855, umístěna ve věži a zpřístupněna veřejnosti. V roce 1945 musel A. Neubauer jako Němec z města odejít.

Co se stalo z kopií železné panny, nevěděl ani jeho synovec Karel Tausch. Stopa by to byla, ale majitelé hradební věže na konci 19. a začátkem 20. století rodiny Kammermayerovy, Irmischovy, Wachtlovy a Kakuškovy prakticky vylučují, že by železná panna ve věži byla, byť někde zastrčená, přičemž již zemřelý okresní konzervátor Karel Kakuška celou věž jako kluk prolezl.

Může se odhadnout, že za majitele Šimona Wachtla, který v roce 1913 požadoval věž zbourat a poté stavební úřad a přátelé města jistě věž prohlédli a zachránili, již železná panna ve věži nebyla. Nejasnosti kolem pověsti železné panně zkomplikoval  L. M. Zeithammer, který v roce 1904 uvedl, že mučidlo železná panna se nacházelo ve věži Otakarce v biskupské zahradě. Buď se spletl, což asi ne, anebo měl o tom informaci.

Přízemí věže Železná panna sloužilo jako příležitostné vězení. Bylo přístupné z prvního patra otvorem a dolů žebříkem. Železná panna mohla tedy teoreticky „pracovat" v patře a polomrtvého nešťastníka pak pacholci šoupli dolů. Otakarka k tomu byla méně vhodná, ale zase stála blíže k původní radnici se soudem v Biskupské. Novější radnice na náměstí již měla vlastní vězení, kde se mohlo také nelidsky vyslýchat. takže nepotřebovala, aby tlupa pacholků (placených obcí) táhla mučedníka až do Špilhajblu. V období 1. republiky se za skautů v Železné panně objevila nová železná panna.

JAN SCHINKO