„Je to téma, které přesahuje do občansko-právní roviny. Obětí jsou většinou osamělí lidé, kteří nemají podporu partnera, tedy vdovy a vdovci," říká v rozhovoru pro náš Deník manažerka poradny Lenka Suková.

Můžete zmínit konkrétní případ násilí na seniorech z poslední doby?
S takovým jednáním se bohužel setkáváme často. Typické je, že potomci berou seniorům peníze nebo je vystěhují. Teď jsme třeba měli případ, kdy rodina vystěhovala dědečka do garáže, kde měl jen matraci. Jiného pro změnu napadal vnuk a s oblibou mu kroutil nosem. Muž pak byl samá podlitina. Na denním pořádku jsou  i ponižování a šílené nadávky jako „Ty stejně chcípneš, táhni do domova důchodců" a podobně.

Jaké jsou nejčastější příčiny takového jednání?
Většinou zde hrají roli narušené vztahy z minulosti. Ti lidé se vzájemně moc neznají, nevídají se a nemají blízké vazby. Oběti se za to velmi stydí a jen těžko si pak říkají o pomoc, protože to přeci jen jsou jejich děti.

Vyhledávají vás oběti sami, nebo je k vám spíš někdo musí takříkajíc přivést za ruku?
Takovéto věci se zpravidla stávají právě lidem, kteří kolem sebe nemají velkou sociální síť. Nemají kamarády ani známé a jsou na své trápení sami. Kdyby tomu tak nebylo, agresoři by si na ně tolik nedovolovali. Většinou je to tak, že oběti zavolají na nějakou seniorskou linku a tam je pak odkáží na nás. Nebo se o nás dozvědí z médií.

Jakým způsobem napravujete pošramocené rodinné vztahy?
Je to velmi obtížný proces. Buď je tam rovina nějaké dohody, což v praxi většinou nefunguje nebo se mohou domáhat vrácení daru podle občanského zákoníku a zdůvodnit to tím, že se obdarovaný chová 
v rozporu s dobrými mravy. To je ale těžko prokazatelné a oběti musejí nashromáždit relevantní důkazy.

Mohou vás klienti požádat 
o zprostředkování právní pomoci?
Určitě. Mohou podat žalobu na vyklizení, protože mají užívací právo zřízené věcným břemenem a vlastník nemovitosti jim znemožňuje nemovitost obývat. Soud pak může rozhodnout o jejím vyklizení. Ale než soud rozhodne, je to na měsíce. A žít po tu dobu s tahle vyhrocenými vztahy, je velmi složité.

V jaké fázi domácího násilí nejčastěji vstupujete do kontaktu 
s obětí?
Většinou je to tehdy, když už ten dotyčný neví, jak dál. Přemýšlí o soudu, ale do toho se nikomu nechce. Zvlášť ne, když jde o vlastní rodinu. Pokud už to přesáhne únosnou míru, ozvou se a zjišťují, zda mají volat policii a případ kriminalizovat. Typické je to třeba u drogově závislých dětí, tam dochází k častému bití 
i krádežím peněz.

Skončí-li agresor ve vězení, uleví se oběti, nebo spíš trne, kdy se viník opět vrátí na scénu?
Ti lidé většinou ve vězení neskončí, protože tam nedochází k takovému ublížení 
na zdraví, které by končilo vyloženě tragicky. I takové případy se samozřejmě stávají, ale naštěstí to není časté. Spíš je to v rovině každodenní šikany, kterou lze těžko kriminalizovat. Policie může agresora na deset dní vykázat z bytu a někdy to skutečně přispívá ke zklidnění situace.