Dvě francouzské skautky, které putují od loňského září pěšky po Evropě, v minulých dnech prošly jižními Čechami.

Rozhodnutí k desetiměsíční cestě bylo prý jednoduché. „Jsme zvyklé chodit pěšky, protože jsme skautky, hodně času trávíme venku. Já jsem navíc dokončila studia historie, takže to byl dobrý moment,“ říká čtyřiadvacetiletá Fanny Truilhé z města Orange.

Ona a o tři roky mladší Mathilde Gibelin z Nîmes se na pouť vydaly loni 21. září. Cíle mají jasné: poznat více samy sebe, evropskou kulturu a mentalitu. Z Francie šly přes Itálii do Řecka, pak vlakem projely Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko. Z Rakouska už jdou opět po svých.

Na sníh lopatku

Přespávají většinou venku, zpravidla někde v lese, jen občas, když je velký mráz, požádají někoho o nocleh. Třeba noc z minulého úterý na středu strávily v přírodě pět kilometrů před Týnem nad Vltavou. Sníh odházely lopatkou, kterou s sebou nese Mathilde. „Byla trochu zima, ale máme dobré spacáky, takže to jde,“ usmívají se nad čajem v jedné vltavotýnské kavárně.

V prvních dnech měly problém zvyknout si na batohy, které váží 19 kilogramů (nesou si i pár knih). Kamarádky, jež se znají deset let, ujdou denně kolem 30, někdy i 50 kilometrů. „Mám nové boty, staré se rozpadly. Bolí nohy, chodidla, puchýře, ale to k tomu patří,“ vyprávějí.

V jižních Čechách prožily několik dní. Když dorazily do Budějovic, nevěděly, kde přespat, a náhodou si na náměstí všimly vlajky Francouzské aliance. Její ředitel jim pak nabídl nocleh. Seznámily se se studenty, ochutnaly budějovické pivo, Fanny oceňuje architekturu v historickém centru. „Krásný byl masopust na náměstí, klobouky s růžičkami. Ve východní Evropě je vůbec mnohem víc živých tradic než v západní,“ srovnává Fanny.

Poněkud je ovšem překvapil sníh. Jednak ho v jižní Francii bývá jen kolem pěti centimetrů a jednak s sebou měly katalog o jižních Čechách zachycující zdejší kraj v létě. „Je magický,“ jsou ze sněhu nadšené.

Při otázce, jestli nemají jako dvě ženy strach, kroutí hlavami. Spaní v lese považují za bezpečné. „Vlci tu nejsou, takže se absolutně není čeho bát,“ směje se Mathilde nad rozloženou mapou.

Deník si píší obě

Každá ze zemí je něčím překvapila. V Itálii, kde byly skoro dva měsíce, se trochu naučily i jazyk. Nepříliš rády ovšem vzpomínají na Turín, za nímž šly 20 kilometrů průmyslovou zónou. V Řecku je zase uchvátily mimo jiné Thermopyly. Přesto raději chodí než se vozí vlakem. „Když jdeme pěšky, je to lepší: nemusíme každý den plánovat, kde přespíme, a z vlaku také spoustu věcí člověk nevidí,“ vysvětluje Fanny.

Obě si píší deník, navzájem si je pak čtou. Až se vrátí domů, napíší společně o celé pouti knihu. Ačkoli si po cestě hodně povídají a smějí, přijdou pochopitelně i chvíle, kdy mlčí – to když potřebují ticho a přemýšlet.

S kamarády a rodiči jsou v kontaktu díky mobilům a internetu, na němž na adrese tourdeurope.over–blog.com zapisují zážitky. Nyní míří přes Teplice do Drážďan, pak je čeká ještě například Skotsko a Irsko. On the road prožijí celkem deset měsíců.

Rodiče jim putování, které plánovaly dva roky, schvalují. „Říkali, že takovou cestu má mladý člověk podniknout. A všechny útrapy nám vynahradí to dobrodružství,“ shodují se mladé skautky.