VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hlasitě zdravit a zvonek z kuchyně je bůh!

České Budějovice - Práce číšnice nespočívá jen v přinášení plných a odnášení prázdných sklenic. Důležitá je komunikace, dobrá paměť, silné ruce a hbité nohy

26.2.2010
SDÍLEJ:

Každý, kdo chce pracovat v restauraci, začíná jako pěšák pobíhající po place. Po čase již však může postoupit na exkluzivnější místo za barem a objevit taje čepování piva, výroby kávových nápojů a míchání drinků.Foto: Deník/Václav Pancer

Ve filmu Vrchní, prchni! má podvodný číšník dostatek času na to, aby za své liknavé pravé kolegy zkasíroval celou restauraci. Pokud by se ale Josef Abrhám pustil do podobné akce dnes, neměl by šanci. Číšník totiž musí být všude, dodržuje pravidelný krok a jeho hostu by nikdy nemělo nic chybět, rozhodně ne příležitost zaplatit. To je zjištění, které si odnáším z jedné večerní směny, kdy jsem vyzkoušela, jaké je to pracovat coby obsluha v restauraci.

Do českobudějovické restaurace Modrý dveře přicházím před pátou hodinou odpolední, panuje tu poměrně klid. Chystám se zjistit, co přesně obnáší práce servírky se vším všudy. Podobného zasvěcení se tu dostává každému zájemci o zaměstnání a tahle jedna směna obvykle rozhodne o tom, zdali uspěje či nikoli. Protože s prací v restauraci nemám žádné zkušenosti, omezuje se moje představa o ní na pouhé přinášení plných a následné odnášení prázdných sklenic. Že je to představa mylná, se ukáže hned vzápětí.

Jako každého nováčka si mě nejprve bere do parády majitel Modrých dveří Marek Vacka. Kromě toho, že mi najde správnou velikost firemního trička a slušivou zástěru, poučí mě o základních pravidlech, jejichž dodržování od svých zaměstnanců striktně vyžaduje. „Pravidlo číslo jedna, každého zákazníka hlasitě a s úsměvem pozdravíme, protože mu tím dáváme najevo, že jsme rádi, že přišel. Při odchodu se s ním opět hlasitě rozloučíme, čímž říkáme: děkujeme, že jste přišel a budeme rádi, když se vrátíte,“ zdůrazňuje Vacka.

Dále upozorní na to, že všechny dlouhé vlasy na place musí být stažené do culíku a doporučí pohodlné boty. „Každý stůl musí být ihned po odchodu lidí čistý a připravený na další strávníky a především zvonek z kuchyně je bůh. Jakmile zazní, nechám všeho a běžím pro jídlo,“ dodává. Vše ostatní se odvíjí od zlatého hesla všech provozovatelů restaurací: cokoli můžeme zákazníkovi splnit, to mu splníme.

Pak již nastává čas nastoupit na plac. Poprvé si prohlédnu bar z druhé strany. První pocity se rovnají těm, které vždy provázejí nástup do zcela nové práce. „Co mám vlastně dělat?“ říkám si. Ujímá se mě naštěstí barman Jirka, který přede mne předkládá dva první nejdůležitější úkoly: naučit se čísla stolů a jídelníček.

Pro čísla stolů hbitě využívám malý tahák, který má místní obsluha vylepený u kasy. Navíc v něm po chvilce rozklíčuji i určitý systém. Zapamatování si jednotlivých položek v menu vyžaduje větší mozkovou aktivitu, nakonec není čas učit se vše zpaměti, spoléhám tedy na to, že většina zákazníků si bude objednávat osvědčené pokrmy a pití a opravdu nebudu muset rozlišovat mezi jednotlivými druhy vín.

Do terénu

Jirka mě vzápětí vysílá poprvé do terénu, je třeba přestat postávat v bezpečí za pultem a pustit se do nebezpečného volného prostoru restaurace. Naložím si první dvě piva na tác, manipuluji s ním poněkud neobratně a při servírování si jej musím položit na stolek, což asi není zrovna znamením dobrého číšníka. Nicméně považuji za úspěch již to, že se mi podařilo nápoje nevybryndat a nikoho nepolít.

Důvěra kolegy brzy přerůstá v to, že mě nechá vyřídit objednávku u nově příchozích. Bohužel ani první chyba na sebe nenechá dlouho čekat. Slečně slíbím dvojku vína, které lze koupit pouze jako lahvové. S úsměvem se však podaří vše napravit. Už zde přichází poznání, že ačkoli práce číšnice spočívá v pravidelném obíhání stolů, nošení těžkých táců, utírání stolů, leštění skla a mnoha dalšího, nejdůležitější je stejně jednání s lidmi.

Před šestou hodinou přichází večerní směna, lidé, se kterými budu dnes pracovat. Nově příchozí, Šárka, Jirka i Vláďa jsou studenti a v Modrých dveřích si přivydělávají. Říkají, že skloubit školu s prácí jde, Vláďu dokonce hned druhý den ráno čeká důležitá zkouška.

Rajóny

Šárka se pohotově hlásí o místo za barem, protože má před sebou i celý další pracovní den a dnes si chce trochu odpočinout od mnohdy náročné komunikace se zákazníky u stolů.

My ostatní tedy budeme běhat po place. Aby to nebylo jen takové zmatené hemžení, ale dobře fungující organismus, je třeba rozdělit si jednotlivé stoly. Restauraci mají zaměstnanci rozdělenou do pomyslných čtyř částí, kterým pracovně říkají předek, zadek, chodbička a dvorek. Já dostávám na starost poslední dva jmenované, což vítám, protože mi připadá, že právě v nich je číslování stolů nejsystematičtější. Kolegové si střihnou o zbylé dva prostory. Nakonec ten méně atraktivní, s příznačným označením zadek dostává Vláďa. „Je to nejhorší hlavně proto, že se nejvíc nalítám, je to nejdál od baru,“ vysvětluje.

Většina mých stolů je obsazená a mě těší především to, že začínám zvládat práci bez pomoci v podobě tužky a papíru. Hlava tady zkrátka také dostane zabrat. Postupně pronikám i do tajů markování na pokladně, když však přijde požadavek na něco víc než pivo a kolu, přenechávám to raději zkušenějším.

Někteří hosté dělají s objednávkou trochu tajnosti a mumlají si ji pod vousy. Připadám si hloupě, když se jich musím třikrát optat, co si skutečně přejí, zvláště když si vzpomenu na pravidlo číslo jedna. Pro hosta jistě není nic příjemného, když číšník mluví potichu, ale pro číšníka takový zákazník také není zrovna výhrou.

V sedm hodin usedá na své místo pianista a podnikem se začíná linout příjemná hudba. Nejspíš také proto zde najednou není jediný volný stůl. Já mám na svém úseku docela štěstí, protože se zde sešly velké společnosti, které srazily několik stolků dohromady a tak místo šesti skupin obsluhuji jen dvě.
Jsou sice početné, ale stačí si pamatovat pouze dvě čísla stolů. U jednoho se sešla roztodivná mnohojazyčná skupinka. Nejen, že s různými přízvuky legračně vyslovují slovo Plzeň, ale především objednávka jídla dá zabrat. Ve škole jsem bohužel nepochytila, jak se anglicky řeknou bramboráčky s nivou. I v tom se opět ukazuje, že číšníci nemohou být žádní hlupáci.

Přes drobné problémy začínám solidně plnit svoji roli v kolektivu spolupracovníků. Už si nepřipadám, že jsem na obtíž, ale že vlastně i pomáhám. Jediné, na co dlouhou dobu zapomínám, je pravidelné vysypávání popelníků. Pro nekuřáka je těžké si uvědomit, jak rychle se takový popelník zaplní, a také pobyt ve stále více zakouřeném prostředí je náročný.

Po desáté hodině bojuji s první větší krizí, nohy už pekelně bolí, uvažuji, kolik kilometrů tady číšníci denně nachodí. Na rukách se začínají objevovat podivné mozoly od nošení těžkého tácu. Chvilkové posezení na barové stoličce však ničemu příliš neprospěje, protože utlumí rozjetý rytmus a do zavíračky je třeba zůstat v tempu.

Postupem času se zákazníci stávají rozjařenějšími, kromě výkřiků typu Točte tam další desítku se objevují i méně obvyklé dotazy a požadavky. Jeden mladík se například přichází ptát, zdali je v omáčce k nachos hořčice. Když se mu dostane odpovědi, že není, prosí všechny číšníky: „Tak kdyby se náhodou někdo od našeho stolu ptal, řekněte mu, že je.“ Nejde totiž o nic menšího než o to, aby měl pravdu.

Každou hodinu chodíme kontrolovat záchody, žádné nepříjemné překvapení tam naštěstí nečeká, ovšem kolegové by měli o čem vyprávět. Trochu jiné už je to při sklízení stolů, někteří zákazníci tu po sobě nechávají zvláštní odpadky a pozůstalosti. Jedna velmi veselá společnost dokonce nezapomněla pokřtít vínem stůl i podlahu a na zemi zanechat skleněné střepy.

Před půlnocí nabízíme zákazníkům poslední drinky a začínáme pomalu uklízet bar a vynášet odpadky. Vše totiž musí být v perfektně připraveno na další den. Žádného ze zákazníků nevyháníme, přesto s potěšením sleduji, že většina z nich pomalu odchází. Úklid totiž ještě zabere dost času a čím dříve budeme moci vyzvednout židle na stoly, tím dříve půjdeme spát. Šárka optimisticky předvídá, že v půl druhé budeme doma.

O nesmrtelnosti chrousta

Ti nejvytrvalejší konzumenti se ale ještě po půl jedné dožadují rychlé desítky. I když už později žádnou další lihovinu nedostanou, vydrží posedávat u stolků a vést sáhodlouhé filozofické debaty. Všichni mají, co sdělit, tak proč se hnát ven do mrazivé noci. To, co je příjemné, pokud jste hostem v restauraci, je nyní o poznání méně příjemné, pokud jste unavenou obsluhou.

Nakonec zaklapnou dveře i za posledním hostem. Z posledních sil dokončujeme úklid, myčka jede naplno. Když zhasneme světla, uleví se mi a obdivuji Šárku, která se sem hned ráno zase vrátí. Odcházíme skutečně v půl druhé, nohy bolí a těším se do postele. Především ale musím uznat, že dělat „pingla“ opravdu není taková legrace, jak to vypadá. A slibuji, že už nikdy nebudu po zavíračce číšníky přemlouvat, ať nám dají další rundu. Vím, že chtějí hlavně domů.

Autor: Andrea Zahradníková

26.2.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Rodáci z Mladošovic oslavili v sobotu úctyhodné stáří obce i štěstí, které měli místní v noční bouřce. V zrostlý strom v blízkosti kostela spadl totiž přesně na místo, kde napáchal jen minimální škodu.
11

OBRAZEM: Mladošovice slaví 650 let i štěstí při bouřce

Energetici spolu s lesníky nají plno práce u spadlých drátů před Žďárem.
AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE
99

Noční bouřka se prohnala jihem Čech, zastavila i vlaky

Tehdy tam palci zamačkávali bubliny horkého asfaltu

Jaroslavice – Na místě, kde kdysi stála vesnice Jaroslavice, je nyní Hněvkovická přehrada. V sobotu se na loučce u přehrady setkají rodáci této zatopené vesnice a zavzpomínají na staré časy.

Povodně 2002: Poslední oběť zemřela tři týdny po velké vodě

Jižní Čechy – Povodňový vzpomínkový seriál dnes končíme příběhem Marty a Vlastimila Weberových.

Nehoda na objízdné trase na Netolice

Podeřiště u Malovic - Kamion s pick upem se srazili v Podeřišti, tedy na objízdné trase do Netolic.

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení