První část příběhu dvou kamarádů z Lipí si můžete přečíst ZDE

Buchenwald

Dvacátého srpna příkazem stáhli z okolních koncentračních táborů všechny Čechy a už dvacátého prvního srpna jsme odjížděli do Buchenwaldu. S Jeníkem jsme jeli v jednom vagonu. Jeník i já jsme dostali z domova balíčky. Já jsem třeba dostal pěkná jablka a nějaké drobnosti.

Nahnali nás do vagonů a my jsme si ty balíčky šetřili na horší časy. Do Buchenwaldu nás převezli z Výmaru auty do koupelen s desinfekcí. Balíčky jsme museli odložit a vícekrát jsme je neviděli. Jak nám to bylo hrozně líto.

V Buchenwaldu nás dali nejprve do malého tábora na pozorování, jestli jsme nepřinesli nějakou nakažlivou nemoc. Dostali jsme nová čísla. Jeník 16050 a já 16048. Pracovali jsme v kamenolomu a kameny jsme nosili do tábora. Kdo měl menší kámen, na bráně mu SS kámen sebrali a dali ho někomu jinému. Ten, co kámen neměl, dostal pendrekem. Buchenwald byl lidštější oproti polským koncentračním táborům. V tu dobu Itálie kapitulovala, a tak jsme se všichni těšili, že válka do půl roku skončí.

Dora

Tak to šlo do devátého září 1943, kdy celý transport odvezli na Doru vybrali si samé mladé lidi.

S Jeníkem jsme na Doru přijeli spolu, bylo nás kolem stovky a byli jsme první transport. Do Dory jsme dorazili auty. Dora je asi sto kilometrů od Nordhausenu. Kuchyně tam byla pouze pod přístřeškem a latríny také. Strážní spali ve stanech z tvrdého papíru a my jsme spali v tunelech.

První dny jsme nosili díly na dřevěné baráky, vždy čtyři jeden díl. Díly se vyráběly v Jihlavě. Nosili jsme je asi osm set metrů. Díly byly dlouhé, při chůzi ještě pérovaly, takže byly ještě těžší. S Jeníkem jsme byli stále v jedné partě .

V tunelu jsme si zabrali každý jeden slamník a ulehli mezi kameny, aby nás to tolik netlačilo. Během spánku se menší kameny na stropě uvolňovaly a padaly na nás. Ještě horší byla voda, která se z vápence uvolňovala, a z výšky asi dvanáct metrů padaly kapky, to byla hrozná rána z té výšky. Protože se tunely stále hloubily, tak jsme v noci slyšeli rachot strojů a odstřelování vápence, takže jsme byli ráno nevyspalí. Ke snídani jsme dostali dvacet deka chleba, hranolek margarinu a černou kávu. Jeník říkal, že chleba je z pilin a kafe ze žaludů. V poledne byla zuppa, což byl uvařený tuřín ve vodě. Večer byl příděl chleba jako ráno. Jídlo bylo ve všech lágrech stejné.

Mittelbau-DoraKoncentrační tábor Mittelbau-Dora vznikl jako pobočný tábor známého koncentračního tábora Buchenwald. Dora byla tajná podzemní továrna ve středním Německu pod horou Kohnstein v pohoří Harz. Vyráběly se v ní rakety V-2 a motory letounů Messerschmidt 262.
V srpnu a září 1943 sem byli přiváženi vězni z různých koncentračních táborů. Do roku 1945 prošlo tímto koncentračním táborem 60 000 vězňů 21 národností. Špatné životní podmínky a těžkou práci nepřežilo zhruba 20 000 lidí.
Zdroj: Slezské zemské muzeum

Spolu s Jeníkem jsme vozili kolečka hlíny a také betonu. Pracovní doba byla od dvanácti hodin v poledne do půlnoci a od půlnoci do dvanácti hodin poledne. Když jsme nastupovali do práce ve dvanáct hodin v noci, tak ve dvanáct hodin v poledne jsme stáli dvě hodiny na apelu, někdy i déle, když esesákům nesouhlasily počty vězňů. Potom jsme se trochu umyli, snědli chudou večeři a také vybrali vši, které byly značně rozšířeny. Pak jsme ulehli na pryčnách ke spánku a ve dvanáct hodin v noci zase museli do práce v tunelu.

Takhle to trvalo asi osm měsíců, pak nás nastěhovali do dřevěných baráků, které mezitím postavili další vězni. Rovněž postavili blok číslo 17 , což byla nemocnice. Postavili také krematorium, neboť v tunelech umíraly stovky vězňů. Zpočátku tyto vězně vozili do Buchenvaldu, do krematoria. Bylo to tak 30-50 vězňů denně, kteří umírali v tunelech a v nemocnici. My Češi jsme měli tu výhodu, že jsme časem dostávali od našich rodičů balíčky, hlavně s chlebem. Obsahovaly také trochu marmelády v kelímcích nebo třeba sádla. Tříkilový chléb sice do balíčku dávali naši čerstvý, ale než se ke mně dostal, vždy úplně zplesnivěl. Ořezaný plesnivý chléb jsme museli naházet do popelnic a tento plesnivý chléb si brali ruští vězni a jedli, mnoho jich také pak umíralo. Každý balíček na lágrové poště ještě otevřeli a co se jim hodilo, tak si vzali, třeba cigarety nebo čokoládu.

Za tu dobu při práci v tunelech jsem nachladl, a po celém těle jsem byl oteklý vodou. Takových případů bylo mnoho. Musel jsem do nemocnice. Zde měl zrovna službu doktor Dudárek z Českých Budějovic a ten mě do nemocnice přijal. Dostal jsem zánět ledvin a voda se mi z těla neztrácela. V nemocnici neexistovaly žádné injekce nebo medikamenty. Někdy v květnu roku 1944 jsem dostal první záchvat a postupně potom během května a června ještě tři další. Po každém záchvatu jsem stále hůř viděl a při čtvrtém záchvatu jsem přestal vidět úplně.

Jeník v tu dobu už pracoval v truhlárně a každý den mě chodil navštěvovat, mohl jen k oknu, protože dovnitř nikdo nesměl. Utěšoval mne, že to bude zase v pořádku, a za tuto duševní podporu mu velmi vděčím a mockrát mu za toto povzbuzování děkuji. Po těchto záchvatech mi doktoři Češpiva z Prahy a Maton z Francie upustili z ruky krev a já jsem po tom pocítil velkou úlevu záchvaty jsem už potom neměl a zrak se mi také začal vracet a voda z těla opadávat.