Hradební věž možná spasila válka nebo blízký nevěstinec

Hradební věž  Železná panna na Zátkově  nábřeží na pravém břehu Malše se původně jmenovala Spilhaybl (hovorově Špilhajbl) podle majitele věže a sousedního domu v Biskupské ulici Georga Spilhaybla, který byl v 15. století budějovickým purkmistrem. Název Špilhajbl se používal až do přelomu 19. a 20. století. Současně se o věži tradovalo, že sloužila jako mučírna a zvláštním zařízením k tomu, aby se zločinec ke svým činům přiznal, byla železná panna.

Podle pověsti se do spárů železné panny dostal a skonal v 15. století jistý šlechtic Prokop z Dubného. Není to nejen historicky doloženo, ale ani to neodpovídá dobovým zvyků. Ve středověku se popravovalo veřejně, aby to vidělo co nejvíce lidí. Železná panna v komoře ve věži byla spíše „jen" nelidský mučící nástroj, nikoliv popravčí.

Asi v 90. letech 19. století nechala rodina Kammermayerova probourat vchod do přízemí věže z nábřeží (do té doby bylo přízemí přístupně jen zevnitř z prvního patra). Při výkopech u věže se našly lidské kosti, čímž se podpořila pověst o železné panně. Zájem o železnou pannu (jak vypadala, jak a čím hříšníka objímala apod.) vzrostl tak, že ustoupil původní název věže Špilhajbl a zavedl se nový – Železná panna.

V nezjištěné době před 2. světovou válkou, když se v Železné panně scházeli skauti, objevila se ve věži fyzicky jakási železná panna. Řada svědků si na ni pamatuje. Další svědkové (dle dopisů do redakce) uvedli, že železnou pannu viděli ve věži ještě v roce 1951 nebo 1952, kdy ve věži měl klubovnu Junák. Jeden člen oddílu Junáka dokonce železnou pannu nakreslil tak, jak si ji pamatoval. Bylo to velké zavírací pouzdro velikosti člověka, futrál, skoro skříň, ve kterém by stál mučedník, přiklopilo by se víko a bodce uvnitř a na vnitřní straně víka by „klienta" železné panny propíchaly. Bodce prý byly tenkrát rezavé, dlouhé více než 15 cm a podobaly se hřebům bran na vláčení polí. S velkou pravděpodobností šlo o novodobou schválně strašidelnou i trochu zábavnou rekvizitu.

Hradební věž Železná panna měla na mále za rodiny Wachtlů. Velkoobchodník Šimon Wachtl s chotí Amálií koupili dne 8. února 1910 od pánů Eduarda Irmische, Jana Irmische a Josefa Kammermayera právovárečný dům č. 395/10 v Biskupské ulici (poslední dům v řadě před mostem vpravo) spolu s hradební věží a stavební parcelou za 26.000 K.  Tři roky poté informovaly Jihočeské listy ze dne 14. května 1913 o tom, že pan Šimon Wachtl, majitel starého domu na nábřeží Biskupské ulice a přilehlé hradební věže hodlá vše zbourati a na tom místě postavit moderní budovou. Zvedla se ale vlna odporu kulturní obce města.

Jihočeské listy navrhovaly, že radnice by mohla hradební věž odkoupit, čímž by se zabránilo jejímu zbourání. Ještě přitvrdily, že kdyby došlo ke stavbě nové budovy v těchto místech, pak ovšem musí zmizeti i známý hampejz Mooserův pod hradební věží, který tu po dlouhá léta dělá městu ostudu. Cukrář Ludwig Mooser totiž neprovozoval v domku pod věží ani tak cukrárnu, jako nevěstinec Zur blauen Donau.

Není doloženo, jestli si bourání hradební věže a přilehlé hradby s ochozem Šimon Wachtů rozmyslel, ale následující rok 1914 vypukla 1. světová válka a po válce bylo všechno jinak. Železnou pannu s domem na rohu koupila rodina Kakušků.

V roce 1926 prodali Kakuškovi Železnou pannu  spolku Bőhmerwaldbund, který ji za pomocí státního památkového ústavu restauroval. V časopise Za starou Prahu v roce 1934 byla zdejší restaurace celkem dobře hodnocena, jen s poznámkou, že bylo chybou rozdělit parcelu věže a domu na dvě části, což rozrušilo původní dvorek při hradební věži.

JAN SCHINKO