Na stanovištích v patřičném úboru a s pomalovanými tvářemi drželi stráž hlavně žáci místní základky. „Jsou moc šikovní,“ uvedla na adresu příchozích Sabina Bartizalová, která dětem radila, jak si udělat batiku. „Jsme tu dobrovolně,“ zdůraznila s kamarádkou Marií Němcovou.


Zájemci si mohli například ušít jednoduchý váček a naplnit ho levandulí. „Těším se ještě na hod na medvěda. Do školy? Tam se netěším,“ konstatoval za celou partu kluků u jiného stanoviště Karel Štangl.


Přijeli ale i fandové indiánského způsobu života, kteří byli hodně „divokozápadní“. „Patříme pod Zálesáka, jsme oddíl Wičony Oyate z Českých Budějovic,“ uvedla pro Deník plynnou směsicí češtiny a lakotštiny Lenka Klimešová zvaná Čhanka Zuntapi.


„Lakotština je jazykem velkých plání,“ dodala dívka v jelenicovém oděvu a s korálkovými ozdobami, které vypadaly, jako by je vyměnila se squaw náčelníka Sedícího býka, vítěze známé bitvy u Little Big Hornu. „Střelba z luku jde bledým tvářím dobře,“ ocenila palbu děcek na starou matraci.
Kdo úspěšně prošel stanoviště, kde si třeba namaloval kámen nebo se projel na koni, mohl si ještě opéct nad ohněm něco k snědku a pak už jen zbývalo, těšit se na večerní ohňostroj.