Pojďme si povídat o pořadu Šumná města. Přirostlo vám nějaké město k srdci?

Nemám nějaké město víc rád než jiné. Některá městech, která nám přišla neharmonická, tím, že tam došlo na první pohled k hrubému urbanistickému zásahu, třeba byla jakoby vymlácená, jsou podnětem k zlepšení a otevírají možnost je předělat.

Vy žijete celý život v Praze. Vracíte se rád do nějakých měst?

V každém městě mám nějakou svoji kavárnu, svoje místo, atmosféru, kterou chci znovu načichávat. A doma, kde těch zážitků je nejvíc, toho mám taky nejvíc. Člověk musí mít k domovu vztah. Navíc já jsem se nikdy nepřestěhoval. Jsem hluboce vrostlý a zakořeněn jak víno v Portugalsku, jehož kořeny jsou někde až sto metrů hluboko.

Mluvil jste o osobním vztahu k místům. Máte u nás v Českých Budějovicích také takové místo?

Je tady historický střed, který je vlastně velký obchodní dům. Ale ne v hanlivém slova smyslu, ale v pozitivním. Lidi tady dokáží nakupovat u konkrétních prodejců a neodbíhat na předměstí do obchoďáků. Tím pádem město žije, je denně navštěvované. A díky tomu se tady udržují krámy, u kterých bych si řekl: Jak to, že tady přežije takhle speciální obchod? A to je fantastická zpráva. Je to velká výhoda Českých Budějovic. Protože i ta nejposlednější ulička má živou atmosféru, není to jenom turistické ghetto. Je to tady skvělý.

Seriál Šumná města měl díl i o Českých Budějovicích. Co je tady podle Vás nejdůležitější, co se týká architektury?

Zase musím odpovědět, že ta struktura. Je to jako koruna s různými drahokamy. Tím nejvzácnějším drahokamem je pro mě čtvercové náměstí, ze kterého se všechno odvíjí.

V pořadu Tajemství rodu, jste se dozvěděl, že máte předky na Budějovicku, v Červeném Újezdci u Lišova. Stýkáte se s vašimi příbuznými tady na jihu?

Ano, získal jsem zde další část rodinného klanu a někdy i třikrát za rok se potkáváme.

David Vávra při zahájení výstavy Šumná a bezbranná v Českém centru v New Yorku v roce 2009.
Jihočechy překvapilo, že jsou příbuzní s Davidem Vávrou

Co si myslíte o architektonickém projektu Rejnok pana Kaplického?

Je veliká škoda, že se ta stavba nepostavila za Kaplického života. Když se mě lidé ptali, z čeho bude Chobotnice, říkal jsem, že z materiálu, který zatím nebyl vymyšlen. Taková futuristická stavba chce autorskou spoluúčast toho, kdo to vymyslel. Nevím, jestli to bez Kaplického má smysl.

K čemu býváte jako architekt kritický?

K sobě člověk musí být, protože ví své omyly, co se až tak nepodařilo, co bylo kompromisem, který třeba nemohl ovlivnit. Ale k práci kolegů se vyjadřuji čím dál tím méně, spíše k pozitivním činům. Oni nemají možnost se bránit a já neznám celý příběh té stavby. Vlastně kritický jsem jenom skutečně k brutálním, ignorantským a vulgárním zásahům, které jsou vedené s chutí nepřiměřeně získat peníze nebo povrchními rozhodnutími.

Letos jste oslavil 60. narozeniny. Měl jste výstavu Běžet s domy, která reflektuje vaši celoživotní tvorbu. Měl jste potřebu bilancovat?

Už tím, že jsem tu výstavu udělal, tak asi ano. Bylo to jednak z důvodu, že dostávám otázky: A co vy vlastně vůbec děláte? A vy na tu architekturu máte čas? Tak jsem chtěl říct, že za těch dvacet třicet let jsem tady spolupostavil (protože architekt nestaví, ale navrhuje, staví jiní, platí jiní, architekt je služebný článek nějakého řetězu výstavby domu) řadu objektů. A díky tomu jsem život měl jako závod. A nyní bych to přirovnal k tomu, že jsem vjel do vysokohorského sedla a nezávodím dál. Sesedávám z kola a dívám se na všechny zatáčky, kterými jsem projel. Ale nebrání mě to nasednout na to kolo a zase pomalu pomaličku sjíždět do údolí.

Vy také působíte jako herec. Jak se dá architektura a divadlo dohromady skloubit?

Velice jednoduše. Přes den se věnuji architektuře a večer si hraji divadlo. Tak jako vy třeba jdete do sauny. My se saunujeme v divadle, protože v divadle příliš nezkoušíme, my zkoušíme na divácích. A diváci naše představení, které má vždycky premiéru o Vánocích a hraje se celý příští rok, svými reakcemi utvářejí.

Je divadlo Sklep vaše srdcová záležitost?

Měl jsem to neskutečné štěstí, že téměř všechno, co dělám, je srdcová záležitost. Různé aktivity, které jsem měl možnost a svobodu dělat, se vzájemně doplňují. Inspiruje mě divadlo, sport, všechno. A abych nezapomněl, hlavně kresby. Stále si všechno zakresluji a tím pádem si asi doplňuji nějakou tvarovou databanku, protože to, co si nezakreslím, si nezapamatuji. Fotografie si nepamatuji, kresby ano. Sedím nad nimi dvacet minut až hodinu. Díky tomu nápady přichází rychle.

Divadlo Sklep jste založili v 70. letech. Máte pocit, že se nějak proměnila poetika?

Asi se neproměnila, je stejná. Je to velice svobodná a individuální reakce na stavy kolem, které se ovšem vyvíjejí, ale způsob zůstává. A dokonce nějaké texty, které jsme napsali ve 14 letech recitujeme dodneška.