Dokonalou znalost pohybu vesmírných těles, správné výpočty, ale i malířskou šikovnost a schopnost udržet se na žebříku vyžaduje práce Jana Zemana z Boršova nad Vltavou. Ten vyrábí sluneční hodiny. Jeho díla jsou k vidění po celé republice, hodiny ze Sezimova Ústí byly dokonce oceněny na mezinárodní přehlídce v Itálii.

Devětačtyřicetiletý Zeman se začal o sluneční hodiny zajímat asi před patnácti lety, když jimi chtěl ozdobit vlastní dům. „Myslel jsem si, že se prostě zarazí tyč do zdi a je hotovo. Takhle jednoduché to ale není, tak jsem začal zjišťovat řadu věcí, studoval jsem z knih i internetu a už u toho zůstal,“ vzpomíná.

Dnes si od něj hodiny objednává řada zákazníků, nejčastěji jsou to majitelé rodinných domků, kteří chtějí své obydlí nějak odlišit a zkrášlit. Dalšími klienty jsou představitelé měst.

Když si zákazník hodiny objedná, Zeman si s ním nejprve promluví a snaží se přijít na to, co by se mu nejvíc líbilo. Pak následuje obhlídka stěny a měření. „Potřebuji znát zeměpisnou délku a šířku a přesný azimut stěny. Dále je nutné vzít v potaz, jestli je stěna nějak vyboulená a jak mají být hodiny velké,“ vysvětluje Zeman.

Na základě těchto údajů pak vytvoří návrh a pokud je zákazník spokojen, může se na hodinách začít pracovat. To znamená vylézt na žebřík, štětcem vymalovat číselník a ručně instalovat tyčku, která bude vrhat stín. „Je to docela fyzicky náročné. Obnáší to obvykle tak dva dny na stěně,“ dodává Zeman.

Než se tedy sluneční hodiny zrodí, předchází tomu složitý proces. Tvůrce musí velmi dobře rozumět vesmírným tělesům, znát astronomická pravidla, zároveň je nutná i zdatnost při práci ve výškách.

Sluneční hodiny je podle Zemana možné vytvořit na jakékoli stěně. Nejčastěji se ale využívají ty jižní, protože ukazují čas nejdelší možnou dobu. „Ten vějíř je největší, stín tam tyčka vrhá zhruba od 6 do 18 hodin. Mě však mnohem víc baví dělat hodiny orientované na jihozápad nebo jihovýchod, jsou totiž asymetrické a zajímavější,“ říká Zeman.

Nutná ale není ani stěna jako taková, sluneční hodiny mohou být i horizontální, tedy umístěné na zemi, například na dlažbě náměstí. „To jsou vlastně jedny z nejstarších slunečních hodin na světě. Tuto funkci plnily už vztyčené obelisky v Egyptě,“ dodává Zeman. To, jestli dělá hodiny vertikální nebo horizontální, podle něj nemá vliv na náročnost, rozhodující je spíš velikost.

Pracuje se obvykle se standartními fasádními barvami, číslice a tyčky bývají z nerezu. Ukazatelem času ale nemusí být vždy jen prostá tyčka. „Může se zvolit třeba socha, která drží v ruce kouli nebo hůl. Dá se všelijak experimetovat a lecos vymyslet,“ komentuje Zeman.

Sluneční čas se však s tím na našich hodinách přesně sejde pouze čtyřikrát za rok. „Pohyb Země kolem Slunce není pořád stejně rychlý. Odchylka od skutečného času se pohybuje v intervalu třiceti minut, to znamená, že sluneční hodiny se maximálně o šestnáct minut předcházejí nebo zpožďují,“ vysvětluje Zeman.

Jeho výtvory jsou k vidění na řadě míst. On sám za nejzajímavější považuje horizontální hodiny v Sezimově Ústí, které dokonce získaly ocenění na mezinárodní přehlídce v italské Brescii. „Jejich výroba byla hodně náročná, protože jsou na nakloněné a ještě zvlněné rovině. Musel jsem přijít na fígl, jak to udělat. Navíc v době, kdy jsem vyměřoval, chybělo na zemi kvůli dláždění 40 centimetrů materiálu, což mi práci také dost zkomplikovalo,“ vzpomíná. Uprostřed těchto hodin je socha s koulí v ruce, která ukazuje čas. Ta je ve výšce čtyři metry a jedná se tak o největší sluneční hodiny v Čechách.

Zeman je dále autorem hodin na náměstí v Týně nad Vltavou, na panelovém domě v Českých Budějovicích, v Plavsku nebo Zahrádkách na Vysočině. Dva výtvory má také doma v Boršově. „Jedny jsou na mém domě, druhé na faře. Chtěl bych ještě udělat třetí na farské zahradě. Ty by měly být zvláštní se sochou svatého Kryštofa, která bude v ruce držet klacek jako ukazatel času,“ popisuje.

Nejvíc zabrat mu dosud podle jeho slov daly hodiny ve Volarech, tam při práci spadl ze žebříku a ještě se spálil na slunci. Při práci hodinář zkrátka musí počítat i s určitými riziky. „V Soběslavi se mi třeba stalo, že začalo pršet a déšť mi rozmalované hodiny úplně smyl. Nepříjemné to bylo i v Hořicích na Šumavě, kde jsem byl široko daleko úplně sám. Říkal jsem si, že kdybych ze žebříku spadnul, najdou mě až za několik dní,“ vypráví Zeman.

V brzké době by se pod jeho rukama měly zrodit zbrusu nové hodiny pro náměstí v Nových Hradech. První návrhy už má v hlavě. „Pohrávám si s myšlenkou, že v Hradech vzniklo hyalitové sklo, takže bych tam chtěl umístit něco skleněného,“ prozrazuje. Kromě toho bude také vytvářet hodiny v jedné obci na Trhosvinensku, kde je dcera chce dát své matce jako dárek k narozeninám.

Při práci zastává Zeman názor, že každé hodiny mají být originálem, proto nikdy neudělá dvoje stejné. Inspiraci čerpá ze všeho, co jej obklopuje. Zároveň sleduje i práci ostatních hodinářů. „Všude si hodiny fotím. Krásné jsou například ve Francii nebo Itálii. Zajímavý nápad ale teď mají i v New Yorku. Na Ground Zero, kde stávala dvojčata, budou nové budovy a 11. září jedna začne vrhat stín na určité místo přesně v okamžik, kdy spadlo první dvojče. Stín pak zmizí ve chvíli, kdy padlo druhé dvojče. To je hrozně těžké propočítat, ale i takovou věc lze díky slunečnímu záření a stínům udělat,“ připomíná.