VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Všichni potřebujeme, aby nám Bůh odpouštěl

České Budějovice - S Jiřím Kašným, bývalým děkanem českobudějovické teologické fakulty, o víře, muzice, exilu a o neuhasitelné touze člověka nebýt sám.

5.2.2009 1
SDÍLEJ:

Jiří Kašný několik let vedl českobudějovickou teologicku fakultu. Foto: Deník

Několik let vedl Jiří Kašný Teologickou fakultu na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Muž se zkušenostmi ze zahraničí, jehož koníčkem je hudba, tvrdí, že náboženství vychovává k toleranci a k životu je nutné umět odpouštět.

Kudy vedla vaše první cesta do školy?
Chodil jsem do školy do první třídy ve Zlíně. A protože to byla skoro půlhodinová cesta pěšky, tak to bylo v zimě v létě dobrodružství tam i zpátky.

Kdy naposledy si zahrál na housle absolvent konzervatoře v Kroměříži pro vlastní potěšení?
Pro vlastní potěšení hraju docela často. Housle mám na skříni, takže je jen vezmu do ruky, ale že bych soustavně cvičil, to ne.

Jste z muzikálně založené rodiny?
Moji rodiče nebyli muzikanti, ale vždycky jsme doma hudbu poslouchali. Tehdy ještě z gramofonových desek.

Staly se housle vaším „výrobním prostředkem“, nástrojem k obživě?
Po skončení konzervatoře a po vojně jsem dva roky tady v Českých Budějovicích hrál na trumpetu v posádkové hudbě.

Mládí je hledání místa ve společenství lidí, jistot i odpovědí na znepokojující otázky. Vnímal jste tehdy něco, co nejvíc poznamenalo vaši generaci?
Za mého studentského života bylo mnoho omezení. Mladá generace neměla v té době mnoho příležitostí studovat filozofii nebo humanitní obory vůbec a je tím možná hodně poznamenaná. Ostatně nedávno jsem četl, že v našem parlamentu v Praze převažuje jako typ vzdělání technický inženýr. A mnohem menší skupina vzdělaných lidí jsou tam ti se vzděláním humanitním nebo jiným. Pro mne mělo velký význam, když jsem začal studovat filozofii a teologii v tajném studiu s Josefem Zvěřinou, Františkem Míšou a Josefem Šplíchalem. Kdybych studoval jen filozofii a teologii, zdá se mi, že bych žil v hodně teoretickém světě. Muzika byla praktičtější. Ovšem kdybych studoval jen muziku, naučil bych se umění a řemeslo, ale chybělo by mi přemýšlení o životě.

Co jste dělal v letech 1979 – 1988?
Do září 1981 jsem byl na vojně, dva následující roky pracoval v Koh–i–nooru ve skladu, potom jsem se dostal do Jihočeské filharmonie a tam hrál do roku 1988. V červnu toho roku jsem emigroval přes Švýcarsko do Itálie.

Co bylo hlavním podnětem k rozhodnutí emigrovat?
Hlavní podnět… Během studia na konzervatoři jsem se stal salesiánem, tajně jsem studoval teologii a potom byl vysvěcen na kněze. A součástí tohoto mého povolání bylo rozhodnutí jít pracovat do ciziny do misií. Takže mým podnětem bylo emigrovat do Říma, tam se přihlásit v salesiánském ústředí a čekat, kam mě pošlou. Tehdy salesiány posílali nejčastěji do Afriky, počítal jsem tedy s tím, že půjdu právě tam.

Jenže pak jste tři roky studoval na Papežské salesiánské univerzitě v Římě církevní právo. Notový klíč a paragraf jsou si podobné, ovšem tím, co je za nimi, mají k sobě hodně daleko. A muzicírování ve filharmonii a život kněze taky. Kudy od jednoho k druhému vedly vaše kroky?
Sám si občas tu otázku kladu. Jestli – kdyby u nás tehdy byla svoboda a já se narodil do svobodného prostředí – bych studoval muziku, jestli bych nestudoval spíše filozofii a teologii už od střední nebo vysoké školy. Anebo jestli bych studoval muziku a věnoval se jí celý život. Těžko říct.

Překvapilo vás prostředí v Římě?
Když jsem se v červnu 1988 do Říma dostal, byli tam někteří lidé přesvědčeni, že komunismus v tehdejším Československu brzy skončí. A proto mě místo do misií poslali studovat. A od začátku mi říkali, že je to kvůli tomu, abych byl připraven vrátit se potom zpátky.

Znamená to, že okolí papeže Jana Pavla II. vývoj v roce 1988 a 1989 předvídalo?
Když si to teď připomínám, myslím, že se s tím počítalo, že se na to připravovali.

Většina českých emigrantů se neodvažovala na návrat ani pomyslet. V čem bylo v Římě vědění o poměrech tady dál?
Taky jsem odcházel s pocitem, že je to navždycky. A řekl bych, že to bylo spíš tušení než vědění – všechny změny v roce 1989 byly tak překvapivé a velké! Neumím si představit, že by někdo chtěl tvrdit, že věděl, kdy a jak se to stane.

Možná měl papež Jan Pavel II. schopnost do budoucnosti aspoň trochu nahlédnout…
Možná ji uměl – v jistém smyslu – i tvořit.

Řím a Vatikán jsou synonyma pro historii a umělecké poklady. Našel jste při studiu čas užívat si jich?
To ano. Prochodil jsem Řím i Vatikán za ty tři roky hodně.

Setkal jste se tam s něčím, co vás vnitřně zasáhlo, oslovilo?
Nejdřív jsem chodil do velkých muzeí jako každý turista. Potom i do menších, kam se ten, kdo je v Římě na týden, nedostane. Velkým zážitkem pro mne bylo, když jsem začal objevovat život Římanů. Seznámil jsem se s nimi nejdřív v jedné, později ve druhé a třetí farnosti a poznal jsem moderní kostely, umění, které si Římané vytvářejí pro svůj denní život, nikoliv pro turisty. To byl zase úplně jiný Řím než město památek, jaké se představuje turistům.

V knize Chaima Potoka Jmenuji se Ascher Lev odpovídá autor na otázku, jak navázat spojení mezi člověkem a Pánem světa, že první krok musí udělat člověk. Neříká ale, odkud a kam. Kudy byste poradil udělat první krok, když je člověk na začátku hledání?
Možná dřív, než bych začal pro toho člověka hledat odpověď, bych ho povzbuzoval k tomu, aby se ptal. Aby byl zvídavý, aby se kolem sebe rozhlížel – a aby třeba sám zkoušel navrhnout nějakou cestu. Nějaké řešení. Teprve potom bych s ním mluvil a nabídl mu svůj pohled, svůj postoj nebo třeba svůj návrh.

Ve studiu církevního práva jste pokračoval ve Spojených státech, pět let jste je tam i učil. Co by měl podniknout český student, který by se rozhodl pro totéž?
To bych rozhodně doporučoval každému, kdo studuje na gymnáziu, nebo ještě víc tomu, kdo studuje na vysoké škole, aby aspoň semestr či dva strávil v zahraničí. A co pro to může udělat? Kromě toho, že se naučí dobře němčinu, angličtinu, španělštinu, italštinu nebo francouzštinu, tak hlavně mít odvahu.

Tři roky jste působil jako soudce u diecézního soudu v městě Columbus ve státě Ohio v USA. Jaké causy takový soud a soudce řeší?
Nejčastěji manželské causy. Otázky platnosti respektive neplatnosti manželské smlouvy.

Co řekne autorita v církevním právu ke skoro denním zprávám, že někdo někde ve jménu svého Boha vraždí a mrzačí neznámé, tedy nevinné lidi?
Náboženství může být určitou silou, která jak jednotlivému člověku, tak lidem ve společenství přináší klid, mír a řád, a zároveň taky může přinášet nenávist jednoho vůči druhému a tím pádem i války mezi lidmi a národy. Jak to pochopit…? Myslím, že my křesťané musíme být v tom směru hodně skromní, protože i naše křesťanství v minulosti zapříčinilo hodně nenávisti, a možná i dnes je potřeba hodně přemýšlet, jestli moje křesťanství je pramenem pokoje, míru a porozumění, anebo jestli není někdy spíše zdrojem posuzování a odmítání. Proč třeba častěji nemluvíme o tom, jaké hodnoty může evangelium přinést – a místo toho mluvíme o tom, jak je svět zkažený, aniž bychom to porovnávali s tím, co od nás evangelium žádá. Myslím si, že náboženský člověk není automaticky dobrý nebo špatný, že člověk s vírou může někdy přinášet pokoj, ale někdy může přinášet taky hodně rozbrojů.

Může náboženství vychovávat k toleranci?
To určitě může, když nás učí vážit si druhého takového, jaký je, chápat, že nás stvořil Bůh, že jsme Božími dětmi, že má Bůh zájem o každého člověka.

Proč ale potom Bůh žádá od člověka zachovávání přikázání Desatera – a přitom vložil do jeho duše sklony hřešit, páchat zlo?
Na to nemám žádnou definitivní odpověď. Jen ze zkušenosti v mikrosvětě svých přátel vím, že když chci mít dlouhodobě přátele, potřebuji být k nim férový. Zároveň si vždycky uvědomuji, že potřebuji být ochoten jim odpustit – a taky se spolehnout, že ať už vědomě či snad častěji nevědomě nejsem vůči nim úplně férový, že mi to prominou. Zkrátka si myslím, že jak v mikrosvětě svých každodenních vztahů se neobjedu bez odpuštění, tak ani ve velkém světě se neobjedeme bez spravedlnosti, ale taky ne bez ochoty odpouštět a vyjít vstříc a přijmout znovu. A jsem přesvědčený, že totéž platí vůči Bohu. Že potřebujeme, aby nám Bůh odpouštěl.

Přesto – proč do člověka vložil onen předpoklad konat zlo? Proč neučinil, aby byl jen dobrý? Je člověk svou podstatou dobrý?
Zkusím to říci, a je to moje přesvědčení: člověk je dobrý. A to říkám kvůli svým přátelům a kvůli svým blízkým, kvůli těm lidem, které znám: jsou dobří, byť mě někdy můžou zklamat. Kdybych se chtěl setkávat jen s lidmi, kteří mě nikdy nezklamali a nikdy nezklamou, byl bych sám. A říkám to taky kvůli sobě. Myslím si, že můžu být dobrý, ale čas od času potřebuju toleranci a odpuštění, bez toho se zkrátka neobejdu. Pro mne není v rozporu, že člověk je dobrý, ale zároveň potřebuje odpuštění.

Slyšel jsem definici Máš tolik přátel, kolikrát jsi dokázal nezradit.
Možná by se mohla ještě doplnit: Kolikrát jsi dokázal nezradit a třeba taky odpustit. Snad bych k tomu ještě dodal, protože slovo odpustit se někdy tak úplně nelíbí – pokusit se o nový začátek.

Spisovatel Antoine de Saint – Exupery napsal : „Až příliš dlouho jsme se klamali v úloze rozumu. Zanedbali jsme podstatu člověka. Domnívali jsme se, že … chytrácké sobectví můžeme nadchnout k obětavosti, že vyschlé srdce může strhujícím řečněním sjednocovat v bratrství nebo lásce.“ Nejsou kořeny zla někde tady?
Možná by se dala najít nějaká souvislost. Kořeny zla jsou v člověku, v jeho sebevědomí, v nedostatku skromnosti. Protože to je asi to, o čem jste mluvil v souvislosti s různými náboženstvími – o potřebě respektu, vzájemného pochopení. Přimět lidi k tomu, aby se obrátili nejen do sebe, ale i k těm druhým s tím, že něco nabízí. Aby sobectví mělo alespoň trošičku sestupnou tendenci.

Viděl byste cestu? Poradíte?
Lék na to nemám. I když vždycky, když je slyšet kolem hodně lamentování, si říkám, že v člověku je jakási neuhasitelná touha nebýt sám, zajímat se o druhého, hledat druhého, i jakási pozitivní ochota starat se o druhého, udělat něco dobrého. A to, myslím si, je v mladých lidech od začátku. Tato ochota znovu a znovu začínat jeden pro druhého mně ukazuje neuhasitelnou touhu nebo sklon člověka nežít sám pro sebe.

Doc. Dr. Jiří Kašný, Th. D.

Narodil se v roce 1958. V roce 1979 absolvoval v Kroměříži konzervatoř ve hře na housle, 1988 – 1991 Papežská salesiánská univerzita Řím, 1992 – 1993 vyučoval na Salesián High School, New Rochelle, New York, 1993 – 1998 studia na Americké katolické univerzitě ve Washingtonu, v r. 1998 doktorát z církevního práva, 1995 – 2000 přednášel církevní právo na Pontifical College Josephinum, Columbus, Ohio, USA, 1997 – 2000 soudce diecézního soudu tamtéž, v r. 2000 vedoucí katedry na TF v Českých Budějovicích, od roku 2002 do loňska byl děkanem této fakulty, 2005 habilitace na Cyrilometodějské teologické fakultě UP Olomouc.

Jan Nouza

5.2.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Poslední rozloučení v českobudějovickém krematoriu

KRUHÁČ za 50 mil. Kč už slouží. Tato značka však předběhla čas;přitom není jisté, zda jí bude zapotřebí.
4

Jízda městem zrychlí, kruháč je hotový

Na tři zářijové dny zavřou Černou věž

České Budějovice - Plánujete-li výstup na Černou věž v době od 7. do 9. září, zvolte jiný termín. V uvedených dnech zůstane památka pro veřejnost uzavřena kvůli přípravě a realizaci každoročního projektu Vltava žije.

Zloději dnes ukradou i kadibudku

Ledenice - Že se ztratí vše, co není a leckdy i je přibité, je všeobecně známo. Ale ztráta, kterou utrpěl chatař z Prahy, je poněkud atypická.

AKTUALIZOVÁNO

Mladý řidič při nehodě vypadl z auta, později zemřel

Lipí - Devatenáctiletý řidič podlehl zraněním, která utrpěl při vážné dopravní nehodě. Stala se v úterý mezi obcemi Mokré a Lipí.

Motor dal Plzni pět gólů v přesilovkách, Gřegořek definitivně ukončil kariéru

Strakonice – S blížícím se startem sezony začínají hokejisté ČEZ Motoru ukazovat svou sílu. Extraligovou Plzeň doslova deklasovali po výborném výkonu na strakonickém zimním stadionu 6:1 a zaujali především úžasnou produktivitou v přesilovkách, ve kterých nastříleli pět gólů. Ve čtvrtek je čeká další přípravný duel ve Znojmě (18).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení