VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Josefina Napravilová: Mým cílem je věčnost

Tábor - Laureátka Řádu T. G. Masaryka hledala po válce české děti zavlečené do ciziny. Do vlasti se vrátila po desítkách let života v Kanadě

3.1.2010
SDÍLEJ:

Prezident republiky Václav Klaus (vpravo) propůjčil 28. října 2009 ve Vladislavském sále Pražského hradu Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy Josefíně Napravilové za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaFoto: Deník / Šimánek Vít

Vzpomíná na setkání s Vladislavem Vančurou nebo J. S. Macharem, a když se probírá starými dopisy, vrací se do mládí a 30. let. Ve vzpomínkách se objevují i příběhy z války a z doby poválečné, kdy jezdila po Evropě a hledala zavlečené české děti. S manželem odešla do Vídně a odtud do Kanady, která se na více než čtyřicet let stala druhým domovem. Lásku k vlasti neztratila a před patnácti lety se vrátila do vlasti.

Josefina Napravilová (95) dostala loni Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
„Je to takové povídání u šálku čaje,“ usmívá se, když hovoří o svém zajímavém a naplněném životě.

Setkání s básníky


Narodila jsem se v lednu 1914 v Plzni. Mohla jsem být ale Jihočeškou. Dědeček totiž koupil mým rodičům, novomanželům Gottfriedovým, zbytek panství Nové Dvory u Jindřichova Hradce, které leží mezi Deštnou a Kardašovou Řečicí. Dvůr ale rodiče prodali a odstěhovali se do Plzně.

Když jsem byla malá, vychovávala mě hlavně maminka. Součástí výchovy bylo i to, že jsme spolu chodily do divadla. Jako pětiletá jsem už krásně recitovala Jana Nerudu. Dnešní dvanáctileté děti nevědí, kdo to byl. Ani neví, kdo je Smetana a Dvořák.

Maminka mě vychovala, abych brala všechny lidi přátelsky a abych mezi nimi nedělala rozdíly. Byla celý život mým vzorem. Bylo pro mě nejdůležitější, abych žila čistě, poctivě a měla soucit s ostatními. Nebyla jsem zvědavá na věci, které teď mládež uznává a kterými žije.

Maturovala jsem v Plzni na dívčím lyceu v roce 1933. Maturovalo nás tehdy sedmnáct a po válce v roce 1945 už nás bylo jenom osm. Po maturitě jsem vstoupila na Univerzitu Karlovu, studovala jsem právnickou fakultu.

Na celý můj život měl největší vliv básník Miloslav Matas, který tenkrát studoval práva. Byl žurnalistou v plzeňských novinách. Poznala jsem ho na plese. Díky němu jsem se setkala s význačnými spisovateli, s Petrem Bezručem, Vladislavem Vančurou, Konstantinem Bieblem. Hlavně na mě zapůsobilo setkání s básníkem J. S. Macharem. Byli to normální a obyčejní lidé, se kterými se krásně hovořilo.

Vzpomínám na jejich úsměvy. Záleželo na tom, s čím jste za nimi šli a co jste společně hledali. Někteří hledali lidi, někoho druhého. Tahle setkání byla pro mne velikým stupněm vzdělání a úcty. Vážila jsem si toho.

Hrůzy z konce války


Za války jsem bydlela v Praze na Karlově náměstí. Tam jsem v únoru 1945 zažila bombardování. Bomby spadly na Karlovo náměstí a zrovna na Václavskou pasáž, kde jsem bydlela. Měli jsme v bytě všechno rozbité, i dveře, ale jako zázrakem jsem byla uchráněna a nic se mi nestalo.

Bombardování bylo v poledne. Ze špitálu šli zrovna lidi a procházeli naší Václavskou pasáži. Při bombardování tam byli mrtví a ranění. Hodně jsem pomáhala. Dělala jsem krátký kurz první pomoci. Čekali jsme ještě druhý nálet. Děti a dospělé jsme dávali do transportu do nemocnice. Bylo to hrozné. Bohudíky, že druhý nálet už nebyl. Myslím si, že v krytu na Karlově náměstí je dodnes šedesát až osmdesát lidí zasypaných a pohřbených.

Hrozně mi vadí na Češích, když tvrdí, že Prahu osvobodili pouze Rusové. Není to pravda. Vlasovci tam totiž byli už před nimi. Pracovala jsem jako dobrovolnice v nemocnici na Karlově náměstí. Vozili nám zraněné vlasovce na ošetřování. Byli to takoví slušní lidé proti Rusům, kteří se tam později navalili. Vlasovce, které jsme v nemocnici ošetřovali, pak Rusové postříleli. Ti Rusové, co tam přišli, byli taková banda. Hrozně mě mrzí, že jsou v současnosti vlasovci zapomínáni.

Po válce jsem začala pomáhat dětem. Hlavní vliv na mě měl švédský princ Bernadotte. Setkala jsem se s ním v červnu 1945 ve Stockholmu, kdy začal dětem pomáhat. Proč mají děti kvůli válce trpět? Stejně ji nejhůř odnesly. Bylo jedno, jestli pomáhal polskému, českému nebo německému dítěti. Děti za politiku nemohou. Princ Bernadotte mi ukázal na hrůzu evropských dětí po válce a přitáhl mě k nim. Jsem mu za to vděčná.

Josefina Napravilová
Narodila se 21. ledna 1914 v Plzni. Studovala právnickou fakultu. Po válce pracovala pro ministerstvo sociální péče a hledala zavlečené české děti. V roce 1947 se s manželem vystěhovala do Vídně. Pak odjela do Kanady, kde pracovala v bance a žila zde až do roku 1994. Po návratu domů finančně podporuje nadané vysokoškoláky, učí angličtinu. 28. října 2009 dostala od prezidenta Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Žije v Táboře.

V mysliveckém

Pomáhala jsem tedy s repatriací českých dětí, zavlečených do různých částí Evropy. Celá akce repatriací, která se týkala asi čtyřiceti dětí, byla práce ministerstva sociální péče. Jezdili jsme do Rakouska, Německa, Polska nebo do Švédska. Neměla jsem uniformu. Byla jsem v zeleném plášti do deště, pod kterým jsem měla myslivecký oděv. Vydávali jsme se hlavně na západ a na jih. Jezdila jsem tam, kde byly německé školy, které se koncem války stěhovaly, aby se vyhnuly bombardování, což bylo v Bavorsku a Rakousku. Potom jsem jezdila do německých rodin SS a SA, které si děti přivlastňovaly a chtěly z nich udělat Němce.

Vzpomínám si na jednu Němku, která plakala, když jsem jí holčičku brala. Říkala jí: Ne abys mě nenáviděla. Měla jsem tě tak ráda a chtěla jsem tě dobře vychovat. Nijak je neomlouvám, ale ti lidé za to tenkrát kolikrát stoprocentně ani nemohli. Chtěli mít děti, tak si nějaké opuštěné vzali a chtěli z něho vychovat řádného člověka. O tom, jaké to tenkrát bylo, se dá dnes už jenom těžko hovořit.

Do Polska a Osvětimi jsme odjeli až na podzim 1945. Byla to první cesta, kdy jsme začali hledat děti z Lidic a Ležáků, které se během války ztratily. Hledali jsme tenkrát také Václava |Hanfa z Lidic, jehož sestra Marie se vrátila z německé převýchovy.
Měli jsme už nějaké indicie, kde by asi mohl být. Byl v jedné německé škole a ty byly evakuované vždycky tam, kde se neválčilo. Dozvěděli jsme se, že měl být někde v severním Rakousku v oblasti Wald-viertel.

Jela jsem tam kolem 20. prosince. Pan ministr mi sám půjčil svůj vůz a šoféra. Chodila jsem na pošty a do obchodů a ptala se: Byly tu nějaké české děti? Neměly tu poštu nebo nekupovaly tady děti cukroví? Jednou jsem uslyšela: Ano, byla tu celá škola, ale když děti všechno vyjedly, tak šly zase dál. Jezdili jsme tři dny a tři noci po severním Rakousku.

Říká mi maminko…

Školy se už vracely a rozpouštěly, ale nějaké zbytky dětí ze škol prý byly ještě v Salcburku. Tak jsem tam jela. A v Salcburku v zařízení UNRRA jsem Vaška Hanfa skutečně našla.

Děti mluvily jenom německy, tak jste musel začít něčím, aby si připomněly svoje české domovy a dětský věk strávený s českými rodiči. Tak jsem zpívala dětem třeba písničku Šla Nanynka do zelí… nebo jsem se jich ptala: Copak je to babička, maminka…? Vyslovovala jsem české věty a česká slova. A najednou ke mně přišel kluk a řekl, že se jmenuje Vašek. Byl to malý Vašek Hanf z Lidic. A jeli jsme spolu do Prahy.

Nastávající Vánoce pak Vašek strávil s námi. Dokonce jsem myslela, že si ho s manželem adoptujeme. Jenže Vašík s námi byl jen dalších několik dní, než si pak po novém roce pro něho přišly tetičky a vzaly si ho.

S Vašíkem Hanfů se dosud vídáme. Je vidět, že vliv války a koncentračního tábora mu podrazil zdraví. Jsem moc ráda, že má krásné vnuky a pravnuky. Jsou to moc hodní lidé a taková dobrá a čestná rodina. Stále mi říká: Maminko.

Na dobu repatriací po válce vzpomínám dodnes. Dělala jsem to dobrovolně a nechtěla jsem být za tuhle činnost placená. Dělala jsem ji z dobré vůle a pro ty děti.

Touha po vlasti


V roce 1947 jsme se legálně vystěhovali do Vídně, protože manžel tam vedl export české Union banky. Když se v roce 1948 stal komunistický převrat, viděla jsem, že se do Československa už asi nevrátím. Manželství skončilo a já jsem na pozvání známé rodiny Bloch - Bauerových odešla v roce 1949 do Kanady. Byla jsem tam až do roku 1994, kdy jsem se zase s bednami českých knih vrátila zpátky.

Prožila jsem velkou část života v zahraničí. Potkala jsem tam hodně lidí. Touha po vlasti je hrozná nemoc. Myslím si, že my Češi, co jsme žili v zahraničí, jsme byli větší vlastenci než lidé tady doma.

S opravdovou radostí a ve vzpomínkách na domov jsme pokaždé slavili 7. březen, 28. září nebo 28. říjen. Vážili jsme si každého hadříku, kroje, který pocházel z Československa. Každý kousek se dědil. Každá česká kniha pro nás byla jako bible.

Jenže tady v Čechách je to takové plané a vlažné. Když se někoho v den státního svátku zeptám: Víš, co je dnes za den? tak neví. Děti ani nevědí, co je to vlast nebo národ.

Výchova přitom začíná už doma v rodině. Za výchovu dítěte nikdo jiný nemůže, jen matka a otec. Je třeba děti vychovávat tak, abychom zase měli hrdé Čechy. Pak si celý svět naší vlasti bude znovu vážit. Vždyť my jsme byli ve třicátých letech na špici, Československo patřilo mezi špičku evropských národů. Ale kde jsme dneska….

Myslím si, že pokud nejste hasič, fotbalista nebo hokejista, tak nemáte pro současnou společnost žádnou cenu. Na sport tady přitom lidé přispívají miliony korun, stavějí se ohromná hřiště…

Černá ovce

Český jazyk jsem nikdy nezapomněla. Vždyť mám české školy a českou univerzitu, tak jak bych mohla zapomenout. Jestli se někdo přetvařuje, že už neumí česky, je to velká hanba. My jsme v zahraničí zpívali krásné české písně. To byl úplně jiný život, než byl tady. Děti ani neznají českou hymnu. Tam za hranicemi, co se prvně naše malé děti učí, jsou české písničky a české pohádky.

Za komunistického režimu jsem jezdila do Československa, ale až od roku 1964. Předtím jsem sem nesměla, protože jsem byla černá ovce, která odešla na Západ. Jezdila jsem do lázní přes organizaci Balnea, jinak by mě sem nepustili. Byla jsem tu vždy jenom krátkou dobu, čtrnáct dní nebo tři neděle. Začala jsem jezdit do Bechyně, poněvadž to bylo blízko Prahy. Nakonec jsem v Bechyni zakotvila.

Bude mi šestadevadesát let. Pořád jsem ale spojená s univerzitami a se studenty. Přeji si, abychom zase měli dobrý studovaný národ. Staré latinské pořekadlo přece říká: Ve zdravém těle je zdravý duch. Tady si všichni lidé pořád naříkají, jak je to tady špatné, ale co si lidičky vychovali, to teď mají. Musíme proto dávat veliký důraz, abychom zase vychovali schopné, hodné a poctivé lidi, kteří vědí, co je integrita, vlast a národ.

Aby naši lidé znovu byli pyšní na to, že jsou Češi. Přeji si, aby se rodiče starali o své děti a aby je dobře vychovali. Ať jsme zase národ, na který můžeme být hrdí.

Po válce jsem procestovala velkou část Evropy. Bydlela jsem ve Vídni, v Kanadě. Nedávám přednost žádnému národu, mám všechny lidi na světě ráda.
Když se mě někdo zeptá, kam patřím, vždycky říkám, že patřím celému světu. Mým cílem je věčnost.

Autor: Radek Gális

3.1.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jednotka SDH Netolice od 2:10 hodin odklízela polomy spojené s bouřkou, která přešla přes okolí. Obě cisterny se vrátily v 6 hodin na základnu.
12

Turisté mají po bouřce omezený pohyb po Šumavě

Purkarec zaplavili voraři. Spolek "Vltavan" oslavil 115. výročí své existence. Letos se rozhodli k výročí nestavět vor, ale zrekonstruovat kapličku svatého Jana Nepomuka, patrona všech plavců.
21

OBRAZEM: 115. výročí spolku "Vltavan"

OBRAZEM: Staročeské dožínky v Boršově

Boršov nad Vltavou - Baráčníci z Boršova letos pozvali na dožínky 16 povozů s koňmi. Ty se sem sjeli z celých jižních Čech a vyšperkovali tak tradiční vesnickou slavnost.

OBRAZEM: Mladošovice slaví 650 let i štěstí při bouřce

Mladošovice - Mladošovice slaví velké výročí, na které se sjíždí místní rodáci.

AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE

Noční bouřka se prohnala jihem Čech, zastavila i vlaky

Jižní Čechy - Bouřka, která se prohnala zemí, neušetřila ani jižní Čechy.

Tehdy tam palci zamačkávali bubliny horkého asfaltu

Jaroslavice – Na místě, kde kdysi stála vesnice Jaroslavice, je nyní Hněvkovická přehrada. V sobotu se na loučce u přehrady setkají rodáci této zatopené vesnice a zavzpomínají na staré časy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení