Říkali, že to je pro amatéry a že by měl zkoumat něco, na co potřebuje alespoň mikroskop. Entomolog Martin Konvička se však odradit nenechal a dnes mimo jiné koordinuje celostátní mapování motýlů a snaží se ochránit ohrožené druhy.

K vědě o hmyzu přivedlo rodáka z Opavy hned několik podnětů. „Když jsem se jako malý poflakoval po sídlišti, objevil jsem keř úplně obsypaný babočkami. To jsem nikdy předtím neviděl a nějak mě to oslovilo. Navíc jsem byl zamilovaný do slečny, jejíž maminka učila přírodopis, a já jsem používal knížky o motýlech jako záminku k častým návštěvám,“ vzpomíná Konvička s úsměvem. Pak si ještě u rodičů vyprosil síťku na motýly, jedním z jeho prvních úlovků se stal vzácný jasoň červenooký, a o budoucí kariéře bylo rozhodnuto.

Po studiích na Přírodovědecké fakultě olomoucké univerzity zakotvil Konvička v Českých Budějovicích. Působí zde na oddělení ekologie a ochrany přírody Entomologického ústavu, středobodem jeho výzkumů jsou tedy ohrožené druhy hmyzu. „Snažíme se zjistit, proč jsou ohrožení a co by se pro ně mohlo udělat. Nejčastěji se jedná o motýly, ale my je označujeme jako modelovou skupinu a předpokládáme, že to, co se s nimi děje, postihne i další, například blanokřídlé,“ vysvětluje.

Kromě toho, že Konvička se svými studenty mapuje výskyt motýlů po celé republice, sleduje také, jak hmyz osidluje staré lomy nebo opuštěné továrny. Ty totiž často překvapivě nahrazují přírodní stanoviště a stávají se domovem ohrožených druhů. Nejúžasnější jsou však v tomto směru podle Konvičky bývalá vojenská cvičiště. „To je biologicky nesmírně cenný kus přírody. Jsou to místa uchráněná vlivu zemědělství a armáda je svou aktivitou různě rozrývala, zapalovala, dělala tam kaluže a tím vytvářela podmínky, které už dnes v naší přeindustrializované krajině nejsou. Vždyť spáleniště se vždy okamžitě zalesňují a kolik dnes najdeme stržených břehů nebo sesuvů,“ popisuje a doporučuje všem milovníkům přírody vyrazit na cvičiště, třeba na budějovický tankodrom.

Práce entomologa však podle Konvičky rozhodně neobnáší jen běhání se síťkou po louce, přírodovědci již mnohem více pracují v laboratoři nebo u počítačů. Když se ale do terénu dostane, vždy si to užívá. „Každý rok mě znovu zaujmou podhorské louky na Šumavě a uchvátí řada věcí, byť jsou mnohdy úplně jednoduché,“ říká. Motýly navíc nehledá jen v jižních nebo západních Čechách, ale cestuje i do Středomoří.

„Jedná se například o Chorvatsko, tam každý byl, ale paradoxně je to málo zkoumaná oblast. Je také zajímavé tím, že po deštivé zimě se rychle oteplí a v červenci už je vyprahlé, je tam tedy poměrně krátké jarní okno, kdy se v přírodě všechno děje. Letos jsem tam byl poprvé v květnu a překvapilo mě, jak monstrózní, barevné a pestré to bylo,“ dodává.

Česká příroda je podle Konvičky stále v ohrožení. Je tomu tak ale z trochu jiných důvodů, než si lidé většinou myslí. Čechům se sice podařilo vyčistit vodu i vzduch, ale přírodu příliš sjednotili. „Máme obrovská pole tam, kde byla malá políčka. Dřív rozděloval pole živý plot nebo nějaká mez, kde se pásla koza, a podmínky byly mnohem pestřejší. Nyní máme krajinu, která je čistá, ale úplně bez života,“ zdůrazňuje.

Přesto věří, že se situace může zlepšit. Jen je třeba zkoušet každou možnost, jak přírodu rozrůznit, například tím, že zemědělec nechá malou část svého pozemku neposečenou nebo že se z parku nevyklidí popadané větve. „Je to o změně našeho estetického vnímání, jsme příliš zmršení katalogovým viděním,“ uzavírá.