Kurátorka stráží i rohlík z první války

Na starost má asi dva tisíce vzácných předmětů, mezi nimi i rarity jako rohlík upečený za první světové války nebo podkovu zarostlou v kmeni stromu. Čtyřiapadesátiletá Nora Jelínková pracuje v Jihočeském muzeu jako historička umění a kurátorka sbírek.

Své povolání zdědila po matce, která vystudovala dějiny umění a národopis. „Doma jsme měli neuvěřitelné množství knih o umění a chodili často na výstavy,“ popisuje Jelínková své dětství v Kamenném Újezdě u Budějovic.

Po studiích v Brně, nastoupila do pražské Národní galerie, konkrétně do sbírek orientálního umění, které ji tehdy lákalo mnohem více než umění evropské. Protože se tehdy ještě moc lidí Orientu nevěnovalo, musela se Jelínková naučit čínštinu a tibetštinu a spolupracovat se zahraničními odborníky.

Po šestnácti letech se vrátila zpět do jižních Čech i k evropskému umění. Začala pracovat v Jihočeském muzeu jako kurátorka. „Muzeum má velmi bohaté sbírky skla, keramiky, slušnou sbírku nábytku, regionální malby a plastik a zbraní. To všechno mi vlastně spadlo do klína,“ říká.

Jejím úkolem je exponáty třídit, popisovat a doplňovat. „Hlavní činnost ale spočívá v přenášení věcí,“ směje se. Historické předměty, například skleničky, často do muzea přinesou návštěvníci. Jelínková každou převezme, očistí, změří a vyfotografuje. Potom je nutné přírůstek odborně zpracovat, to znamená určit, jak je starý, jak zdobený a která sklárna ho vyrobila. „Poznám to podle dekoru i opotřebení. Někdy se podívám a hned vím, jindy je to složitější,“ vypráví Jelínková.

Pohybovat se mezi starými věcmi, je podle ní krásné, ale z počátku se bála na cenné sklo vůbec sahat. „Samozřejmě máte strach vzít do ruky unikátní skleničku ze 16. století,“ vysvětluje.

Výstava za dva roky

Většinu pokladů Jihočeského muzea si mohou zájemci prohlédnout na vlastní oči. Pouze věci citlivé na světlo, například hedvábí nebo grafiky se vystavují zřídka. Připravování výstav je další součástí práce Nory Jelínkové. To mnohdy trvá dlouho. Úspěšnou výstavu Šumava Karla Klostermanna sestavoval velký tým celé dva roky. Největší odměnou jsou poté ohlasy v návštěvní knize. „Překvapilo mě, že sem chodili i mladí lidé a oslovilo je to,“ doplňuje Jelínková. Podle ní je velmi důležitá také forma výstavy. Klasická zaujme jen odborníky, ostatní chtějí akci. „Mladý člověk nemá vztah k času. Když mu řekneme, že něco je z 18. století, vůbec si to nedovede představit. Proto je důležité vložit exponáty do kulis,“ dodává.

Její práce proniká i do soukromého života. Jako správný muzejník nikdy nic nevyhodí. Nedávno se například nedokázala zbavit lihového vařiče z 50. let a už má v plánu nabídnout jej kolegovi do sbírek. V celé řadě zdánlivě obyčejných věcí totiž vidí budoucí exponáty, lidé je ale bohužel vyhazují. „Teď zpracovávám sbírku obalového skla a končím ve 20. letech minulého století. Sehnat sklenici od hořčice ze 70. let je nemožné,“ připomíná.

Všechny exponáty zkrátka nejsou jen umělecké předměty, kromě zmiňovaných rarit v muzeu archivují řadu obyčejných věcí. Některé z nich byly v dané době obyčejné natolik, že nikdo ani nezaznamenal, k čemu sloužily, a historici se na to marně snaží přijít. „Takových věcí, které používáme a nemáme potřebu to popsat, je spousta i dnes. Ale za 50 let už třeba lidé nebudou vědět, co byly gramofonové desky nebo CD,“ uzavírá Jelínková.