VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Maminčinu panenku za války vyměnila babička za mouku

Kamenný Újezd - Vzpomínky našich předků jsou bohatstvím, jehož hodnota se každou další generaci zvyšuje. A ten, kdo nenechá zdánlivě obyčejné události týkající se vlastní rodiny jen tak zapadnout v moři času, učiní bohatým sebe i druhé.

30.11.2014
SDÍLEJ:

Rodinné vzpomínky zasahující až do 19. století pro dceru Janu a další generace pečlivě sepsala Eliška Švecová z Kamenného Újezdu u Českých Budějovic. Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Dobře si to uvědomuje také jedenaosmdesátiletá Eliška Švecová z Kamenného Újezdu u Českých Budějovic, která zachytila zdánlivé maličkosti ze svého života i ze života svých rodičů a prarodičů.

„Moje babička Alžběta se narodila 13. listopadu 1875 v Dědicích u Vyškova. Její rodiče měli malou chaloupku na břehu řeky Hané. Měla pět sourozenců – Lucii, Annu, Filoménu, Marii a Silvestra. Její maminka, moje prababička, chodila pracovat na panské a do pazderny, kde se zpracovával len. Její tatínek, můj pradědeček, byl tkadlec. Největší prostor v domku tak zabíral tkalcovský stav, na kterém tkal plátno, hotovil ručníky, šátky a plachty. Hotové dílo odnášel pěšky v krosně na zádech do Vyškova.

Jednou ho zastihla na zpáteční cestě bouře. Silně promokl, nastudil se, a protože tenkrát nebyly peníze na léky ani na doktora, léčili ho podomácku křenovými plackami. Devátý den umřel na zápal plic.

Doma už nebyl živitel, tak musely děti pomáhat a jít sloužit. Babička Alžběta zpočátku sloužila u bohatých sedláků na poli i ve dvoře. Zakusila hodně hladu a ještě víc se naplakala. Vystřídala různá místa, až se dostala do Hranic na Moravě, kde se poznala s mým budoucím dědečkem… Doma pak bylo pět děcek. Pepík, Oldřich, Frantík, Maryška a moje maminka Božena. Dědeček pracoval v továrně na ohýbaný nábytek. Babička měla malý prodejní stánek v Hranicích pod loubím v Horní ulici. Prodávala jižní ovce, nitě, knoflíky, kudličky, hřebínky i zeleninu a ledacos jiného.

Když potom začala v roce 1914 první  světová válka, tak to bylo moc zlé. Válka vypukla 26. července na den sv. Anny. Všichni muži do čtyřiceti let věku museli narukovat. Odešel i můj dědeček. Byla to strašná doba. Bylo málo jídla a děti měly pořád hlad. Za peníze se toho moc nekoupilo a taky jich bylo málo. Tak se vyměňovaly věci ze zařízení bytu za potraviny.
Maminka měla krásnou velkou pannu a babička ji vyměnila za mouku. Tenkrát velice plakala, ještě jí nebyly ani čtyři roky,  a nechtěla se s panenkou rozloučit. Byla to její jediná hračka, ale  jíst se muselo.

Dědeček padl už v roce 1915 na ruské frontě. Dostal zásah granátem do břicha a cestou z bojiště do polního lazaretu vykrvácel. Maminka se sourozenci zůstali s babičkou sami. Babička musela hledat levnější byt, protože peněz bylo málo.

Babiččina sestra Marie Marková taky záhy ztratila muže ve válce, a tak našly byt, aby mohly bydlet pohromadě. Prateta měla syny Karla, Jindřicha a Ludvíka a dceru Zdenku. Nejstarší Karel musel jako sedmnáctiletý už narukovat. Dostal se do Vídně, odkud se po skončení války v roce 1918 vrátil. Přivezl si s sebou plicní nemoc, která ho trápila do konce života. Byl velice nadaný. Krásně maloval, zůstal nám po něm obrázek dvorku, kde tenkrát v Hranicích bydleli.

Dohromady tak bylo doma devět děcek. Trochu se spolu škorpily, ale měly se celkem rády. Jak dorůstaly, přibývalo babičce i tetině starostí. Co s kluky? Kam je dát do učení? Karel šel pracovat do továrny Sigma –  Kunz, kde se vyráběly pumpy. Pepík se vyučil holičem, Maryška a Zdeňka kadeřnicí, Ludva krejčím, Frantík a Jindřich kuchařem, Olda jemným mechanikem a maminka švadlenou.
Pan Kunz, majitel továrny, hodně cestoval. Navštívil Jeruzalém, Betlém i Olivetskou horu a přivezl kameny z místa, kde byl ukřižován Ježíš. Ty kameny uložil za sklo do takového pomníčku, aby se každý mohl podívat. Tomu místu se říkalo Hromůvka. Blízko pomníčku byla studánka s velice dobrou vodou. Bylo to ani ne hodinu cesty od středu Hranic.

Tudy maminka s dalšími dětmi chodila do lesa na borůvky, maliny, také šišky a chrastí na topení. Uhlí se moc nekupovalo, bylo málo peněz. Tož celé prázdniny byly  víc v lese než doma. Dostaly každý krajíc chleba, který v lese zajídaly borůvkami a zapíjely tou dobrou vodou z Hromůvky. Bývala jich celá parta, a tak bylo veselo. Ale moc křičet a rámusit si nedovolily, bylo tam hodně zvěře a hajný Veselík, který měl les na starosti, by je tam podruhé už nepustil.

Eliška Švecová.

Les měl krásné jméno Šafranice. Rostlo tam i hodně hub a začátkem léta červené jahody, takže domů nikdy děti nepřišly s prázdnou. Dnes blízko těch míst stojí nové sídliště, říká se mu Hromůvka, a místo studánky je tady vodárna, co rozvádí vodu do všech domů.

Jak vzpomínala maminka na školu? Děti tenkrát měly  břidlicové tabulky a psaly na ně kamínkem ve tvaru tužky. Na tabulku psala maminka ráda. Když to bylo špatně, mohla všechno smazat. Ve druhé třídě měly děti sešity a tužky a ve třetí směly psát perem. Pero byla dřevěná násadka, do které se nahoru zasadilo kovové pero. Jako hrot píky na dlouhou násadu. Pero se namáčelo do inkoustu a inkoust dělal krásné kaňky do sešitu, které se rychle slízly jazykem, když nebyl po ruce piják čili savý papír.

Maminka měla hodnou stařenku, které děti říkaly „staří". Zdála se jí hodně vysoká. Nosila široké sukně a
v kapsách mívala kůrky chleba, které dětem dávala jako lahůdku, když byly hodné. 
V těch dobách I. světové války i po ní byl chleba 
v chudých rodinách velká vzácnost. A taková dobře usušená chlebová kůrka byla pro ně jako cukrlata. Stařenka říkávala: Važte si chleba, nikdy ani drobeček nezahazujte. To je velký hřích! Ba, na ty chlebové kůrky se moc dobře maminka pamatovala.

V roce 1918 přišlo jaro už koncem března. Tály sněhy na Valašských horách, přišla velká voda. V ten čas ztratili milou stařenku. To si vzpomněla, že půjde do lesa na dříví. Nakázala dětem, ať jsou hodné, že se brzo vrátí. Ale nevrátila se. Přišel večer, babička s tetinou se vrátily 
z práce, ale stařenka nikde.  Až za tři dny ji vylovili utonulou z Bečvy. V rozvodněné řece plavalo mnoho dříví. Snad chtěla některé vytáhnout, zatočila se jí hlava, vždyť jí bylo 83 let, a voda ji stáhla k sobě.

Už pak dětem neměl kdo vyprávět, jaké to bylo, když ještě byla robota a ona jako malé děvče chodila k pánům robotovat. Co prý se naplahočily na poli a naplakaly při kousku chleba a vodě z potůčku. Pracovalo se od úsvitu do tmy a přestávka byla jenom o polednách, jenom velmi krátká.
Pohřeb měla stařenka z domu, kde bydleli. Museli se s ní rozloučit v síni, kde byla vystavená v rakvi. Maryška s maminkou nemohly jít na pohřeb, protože neměly řádné boty. Dívaly se na průvod malým okýnkem a plakaly pro stařenku.

Po pohřbu se všichni sešli. Seděli ve veliké světnici, bylo jich hodně. Napřed se jen tak sedělo okolo stolu a při černé hodince se vzpomínalo na stařenku. Pak Karel rozsvítil petrolejovou a plynovou lampu. To už byla velká vymoženost – takhle si svítit. Tetina poslala Karla zamknout dveře, kterými se vcházelo ze síně do kuchyně. Síň měli velikou, s klenutým stropem, a večer se tam děti bály chodit. Po večeři se ještě chvíli povídalo a najednou všichni ztichli, ba i psík a kočka se posadili k dětem. Na mou maminku přišla taková bázeň, že se celá přitiskla ke své mamince. Bylo takové divné ticho.

Najednou slyšeli cvaknout kliku, napřed u kuchyňských dveří a potom u malého pokojíka, kde stařenka spávala. Z pokojíku do velké světnice vedly skleněné dveře. Kroky neslyšeli, ale za těmi prosklenými dveřmi se ukázala velká postava v černém. Chvíli tam postála a pak zase, jak přišla, tak přes dvojí cvaknutí kliky odešla. Trvalo hodnou chvíli, než se vzpamatovali z úleku. První vyběhl Karel do kuchyně a šel zkusit, jestli skutečně zamkl dveře. Ano, dveře byly zamčené. Tak všichni dospělí usoudili, že se s nimi přišla stařenka ještě rozloučit.

Když konečně na podzim 1918 skončila válka, bylo mamince šest a půl roku. Už chodila do první třídy. Vojáci se vraceli domů, jenom tatínek nemohl přijít. Než babičce přišla zpráva o jeho smrti, stala se taky podivná věc. Svítívali večer petrolejkou se skleněným cylindrem. Cylindr se musel večer co večer čistit, protože petrolej byl v té době špatný a hrozně  očazoval sklo. Ten večer taky babička chystala lampu, a najednou cylindr – prásk! – a byl na dva kusy. Cylindry bývaly v domácnosti do zásoby. Ale než lampa skutečně začala plnit svoji funkci, prasklo jich celkem sedm. Babička řekla, že je to zlé znamení,  a všichni poklekli a začali se modlit.

Druhý den přišla ta smutná zvěst, že dědeček při převozu do vojenského lazaretu zemřel. Bylo to na ruské frontě u města Torčína…"

Ze vzpomínek sepsaných Eliškou Švecovou vybral Radek Gális

Autor: Redakce

30.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto
AKTUALIZUJEME

Na silnici I/20 je u Protivína další havarované vozidlo

Ilustrační foto

Opilý řidič tvrdil, že neřídil

Dne se StiBusem se zúčastnilo 150 dětí

České Budějovice - V pátek 26. května uspořádala dopravní společnost StiBus naučně zábavné dopoledne Den se StiBusem. Akce byla odměnou pro děti, které se na počátku roku zúčastnily výtvarné soutěže „Se StiBusem na cestách".

U Škůdry byl v příkopu nalezen mrtvý motorkář

Strakonice - V sobotu 27. května krátce před třetí hodinou odpoledne bylo zahájeno vyšetřování další tragické dopravní nehody.

Pivo milují i ženy

Borovany - To se ukázalo se na Slavnostech malých pivovarů v Borovanech.

Parkovací zóny nejdříve otestují, pak nejspíš rozšíří

České Budějovice - Bydlíte nebo podnikáte na Pražském předměstí? Pak tu budete mít od září snazší parkování. Slibuje si to radnice od záměru zřídit zde zóny placeného stání.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies