Jeden z nejslavnějších českých Večerníčků totiž začal právě v českokrumlovském medvědáriu, když medvědice Kateřina odvrhla tři čerstvě narozená medvíďata. Chlupáče v kotci našel Jan Černý zahrabané v kupce slámy a výkalů. Vzal si je domů a v panelákovém bytě na sídlišti Mír z nich doslova a do písmene vypiplal světové televizní hvězdy. Vstával k nim několikrát za noc, krmil je mlékem z lahví a pak je seznámil se strejdou filmařem, Václavem Chaloupkem. To už je ale jiný příběh. Vraťme se teď  k jeho původci.


Jak se cítíš při představě vlastních šedesátin?
Je mi, jako ženské, která porodí trojčata a doktor jí řekne, že má v sobě ještě čtvrté dítě.

To není zas tak špatná představa?
Je to dobrý pocit z toho, že ses dožil takového věku a je ti líto těch, co se ho nedožili.

Zajímavá filozofie. Kolik takových, co se šedesátky nedožili, jsi znal osobně?
Desítky kamarádů. Hodně, hodně. Ale zase mě hřeje, že mám celý život jednu ženu. Jsme spolu vlastně skoro od patnácti let. To už je dneska asi rarita.

Jak jste to zvládli? Máš na to nějaký recept?
Tohle všechno stmelí jen děti a rodina. Nikdo jiný. Je to asi i tím, že manželka dělala veterinu a má kolem sebe samá zvířata, včetně mě. My máme doma například tři kočky, které si přinesla zraněné, potrhané… Všechny je vyléčila.

Ale tys měl doma také medvědy, večerníčkové hrdiny Vojtu, Kubu a Matěje.
Měl, to je pravda. Takže my jsme si se ženou byli asi souzeni skrze ta zvířata. Já neublížím zvířeti, ani kdybych se zbláznil. Nezabiju na Vánoce ani kapra.

Počkej, já jsem tě ale také viděl
v myslivecké uniformě…
To máš pravdu, ale to bylo během natáčení Večerníčku. Já bych v životě zvíře nezastřelil. Hrál jsem tenkrát zlého pytláka a střílel jsem na rysa a psa (Madla a Ťap). Také jsme to tehdy pěkně odnesli od ministra Palase, že jsme zesměšnili myslivce.

Zvířatům bys sice neublížil, ale co oni tobě? Byl jsem svědkem toho, jak ti jednou medvěd Vok 
v medvědáriu přibouchl mříž, jediný tvůj únikový průchod 
z výběhu, kde jsi s ním byl. A nevypadal jsi zrovna nadšeně…
Oni se ke mně chovají úplně jinak, když jsem s nimi sám, a když je tu se mnou někdo jiný. Toho berou jako rušivý element. Když jsem sám, mohu k nim jít i do výběhu. Jakmile se ke mně začne medvěd  blížit, ustupuji, udržuji si odstup a nechávám jim to, co je jejich. Pokud mi medvěd něco udělá, není to jeho vina, to já jsem nedal pozor. On si jen bránil své teritorium. Kdyby mi chtěl ublížit, může to udělat kdykoliv, ale oni takoví nejsou.

Jak dlouho jsi vlastně u medvědů?
Pětatřicet let. A to ještě před tím jsem tady od svých čtrnácti let pomáhal starému medvědářovi Sámkovi vynášet popel, štípat dříví, nosit kýble se žrádlem a tak dál. Pak jsem šel do učení, tím se to přerušilo. A když jsem se vrátil a znovu mu pomáhal, jednou mi přinesl klíče a povídá: Honzo, máš to na celej život.

Vybavíš si vůbec nějaký moment, kdy sis uvědomil, proč se vlastně o medvědy staráš?
Ne. Jediné, co si vybavím, je, když mě v kolíbce houpala sudička a řekla: Tohle bude medvědář.

A nějaký tvůj nástupce se už rýsuje?
Mám devět vnoučat, většinou kluků, tak si myslím, že jeden z nich to bude. Ale já se snažím udržovat si takovou kondici, abych mohl být u medvědů co nejdéle.

Jak to u tebe vlastně funguje? Ty ráno vstaneš a…?

Vstávám každé ráno v půl šesté. V sedm hodin už jsem v prvním obchoďáku, kde sháním medvědům něco k jídlu.

To platíš hotově, nebo na fakturu?
Všechno hotově.

A peníze?
Tady u medvědů je dobrovolná kasička a za ty peníze se každý den něco nakoupí. Samozřejmě, že v obchodech hledám věci, které jsou levnější, a tak pobíhám mezi všemi obchodními domy, co tu v Krumlově jsou a jsem snad jediný Krumlovák, kterému vadí, že jich tu není osm.
Některé zboží je tu neuvěřitelně drahé. Třeba taková mrkev. Já mám někdy pocit, že se dováží snad odněkud z Indie nebo z Měsíce. To nepochopím. Vždyť stojí dvacet korun kilo. Pomáhají mi i sponzoři, ale já spíš říkám dárci. Sponzor totiž počítá, že se mu vynaložené peníze vrátí. Ti, co mi pomáhají, jsou prostě dárci, dělají to pro medvědy. Zámek mi přidá na sto šedesát lahví mléka měsíčně, mám sponzora, který kupuje medvědům čtyři sta kilo medu ročně a tak dál…

Dobrá, a co dál? Sešli jsme se 
u medvědů v deset hodin dopoledne a volal jsi, že jedeš 
z nákupů…
To jsem zrovna takhle nakupoval. Skoro všude si zanadávám na vysoké ceny, to je můj každodenní rituál. Pak přijedu a první věc, která se tu dělá, je pití pro medvědy. Vezmeš mléko, dáš do něj med, cukr, dám jim to a zavřu je. Pak uklízím výběhy, připravím medvědům zeleninu a jedu domů na oběd. Ve dvě hodiny jsem u medvědů zpátky. Kolem páté odpolední začíná ten kolotoč z rána  znovu. Dám jim pití, buchty, psí granule, zeleninu.

A kdy končíš?
Tak před sedmou hodinou večer. Víš, ale mě by vadilo, kdybych ráno vstal, otevřel oči, nasnídal se a stoupnul si na balkon, kde bych se díval, kdo kde kam chodí. Vadilo by mi, kdybych musel ležet na otomanu a otáčel se z boku na bok. Já lituji lidi, kteří nemají co na práci.

Jaký dárek bys chtěl k narozeninám?
Přál bych si, aby lidi přestali krást a abychom se konečně měli tak, jak nám vždycky slibovali. Už dvaadvacet let nám říkají něco o dalších dírkách na opasku a lidi se tu mají čím dál tím hůř. Z toho mi je dost smutno. A samozřejmě přeji hodně, hodně zdraví své rodině.