Kolik vynikajících osobností, lékařských odborníků a báječných lidí se za sto let vystřídalo v českobudějovické nemocnici.

K nim určitě patří i primář Jan Příbrský, kterému jeho skvělou kariéru na gynekologicko – porodnickém oddělení překazily události po únoru 1948. Tehdy nad lékařskou znalostí a úctou k odborníkům totiž převládly politika, třídní boj a nebo obyčejná závist.

Na tatínka v jeho vile kousek od nemocnice, jejíž věhlas pomáhal primář Jan Příbrský před desítkami let vybudovat, vzpomíná jeho starší dcera Klára Tischlerová (77).

Měl být farářem

„Tatínek byl ženský lékař 
a ohromná osobnost, široce oblíbená pacienty i známými. V první řadě to byl ale skvělý otec, který by pro mě i pro mou o pět let mladší sestru Máří Magdalenu udělal všechno. Je zajímavé, že nás ani jednu tatínek nepřivedl na svět, já se narodila v Praze 
a sestra tady v Českých Budějovicích, protože nechtěl. Měl později s námi a naší profesní budoucností vlivem nešťastné doby v minulém století dost smůlu, protože jsme kádrově neodpovídaly profilu, jaký měl tehdy být," vypráví Klára Tischlerová v místnosti s tatínkovým portrétem.

„Tatínek se narodil v České Skalici v roce 1902. Pocházel z poměrně prostých poměrů, byl z pěti dětí, jeho rodiče měli malý krámek, trafiku s likérovými lahvičkami.

Odmalička byl hluboce věřící. Tatínek mu umřel velmi brzo a maminka ho dala na měšťanku s tím, že půjde do učení. Pak za ní ale přišel pan farář, který ho učil náboženství, a říká jí: Paní Příbrská, vašeho Jeníčka je škoda, ten by měl jít na gymnázium, protože je to bystrý chlapec. Pomohl pak mamince, aby se po roce dostal na gymnázium do Hradce Králové. Babička snila o tom, že její Jeníček bude panem farářem, ale to se nevyplnilo. Místo faráře byl 
z něho nakonec ženský lékař, který udělal pořádný kus velmi užitečné práce," zdůrazňuje Klára Tischlerová.

Vila v sousedství

Po gymnáziu přešel Jan Příbrský do Prahy, kde vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Po promoci v roce 1927 pracoval u profesora Lewita, profesora Ostrčila i profesora Jerieho až do roku 1934, kdy byl od 1. října ustanoven do funkce primáře gynekologicko – porodnického oddělení v českobudějovické nemocnici.
„Jak se tatínek dostal sem do Českých Budějovic, přesně nevím, zda to byla náhoda nebo kvůli místu," pokračuje Klára Tischlerová. „Tatínek tady založil péči o matku a dítě, hlavně se zajímal o preventivní péči matky, napsal přes třicet vědeckých a odborných prací. Zpočátku působil ve staré budově, kde se mu to ale moc nelíbilo. Proto dal apel a staral se pak o to, aby se postavily nová budova – dnešní gynekologie, a měl 
i vliv na vznik nové chirurgické budovy, kde zase byli jiní odborníci. Jeho koníčkem se stalo plánování, měl životní zájem vylepšovat ženské oddělení, které vedl, a vydal proto také publikaci Plánování porodnicko – gynekologických oddělení," vysvětluje Klára Tischlerová.

Pod jeho odborným vedením byl v letech 1935 – 1939 ve zdejší nemocnici vybudován gynekologicko – porodnický pavilon, který byl tehdy na skutečně světové úrovni. Jan Příbrský byl také spoluzakladatelem střední odborné zdravotnické školy oboru porodní asistentka a aktivně se podílel i na práci Českého červeného kříže v Českých Budějovicích.

„Tatínek postavil tuhle naší vilu, kterou chtěl mít blízko špitálu. Pamatuji si jako dítě, že se velice často stávalo, když byl nějaký nepokračující porod, operace nebo krvácení, tak doma v noci zazvonil telefon a tatínek hned běžel do špitálu.
Úcta k boromejkám

Tatínek byl hluboce věřící, 
a také i proto měl rád na oddělení řádové sestry, boromejky. Tvrdil, že řádové sestřičky jsou nezatížené starostmi 
o rodinu, a velmi mu vyhovovaly. Skoro všechny jsem je jako malá znala. Když jsem za tatínkem běžela do nemocnice, řádové sestřičky si tam se mnou povídaly. Byly strašně hodné a milé. Jenže po roce 1948 letech už to pak nešlo, aby tam zůstaly. Přesto se je tatínek snažil v nemocnici udržet, a to byla také jedna z věcí, které mu za tehdejšího režimu uškodily," vzpomíná Klára Tischlerová s tím, že na černé listině se za vlády komunistické strany rodina postupně ocitala i kvůli příbuzenstvu.

„Tatínek se dobře oženil, maminka Klára byla hodná 
a tatínka si velmi vážila. Měly jsme s rodiči moc hezké dětství. Po roce 1948 ale začaly být obtížné a na škodu některé příbuzenské vazby naší rodiny. Můj dědeček z maminčiny strany byl totiž Richard Bienert, za první republiky byl policejní prezident a pak se stal ministrem vnitra protektorátní vlády. Za války mu tatínek radil: Dědečku, běž po Václaváku, někde s sebou šlupni, a já už všechno ostatní zařídím. On odpověděl: Víš, Jeníku, to nemůžu udělat. Bůhví koho by tam za mě dali, a bude vše tisíckrát horší.

Měl podobný osud jako protektorátní prezident Emil Hácha. Tahle funkce byla pro naši rodinu nešťastná, i když byl v mých očích velice čestný 
a dobrý člověk. Po válce byl dědeček odsouzený na tři roky samovazby, kdyby byl soud po roce 1948, dopadl by hůř. Byl propuštěn bez prostředků. Maminka se musela se svým bratrem, doktorem práv, zavázat, že budou dědečka živit. Pak u nás bydlel asi rok nebo dva. Hrozně těžko tuhle závislost nesl, i když mu ji nikdo z nás nikdy nevytýkal.

Dalším malérem bylo, že maminčin bratr Richard si vzal Evu, dceru novináře 
a spisovatele Ferdinanda Peroutky, který po únoru 1948 utekl do exilu a vedl pak Svobodnou Evropu. A to už byla pro nás úplná katastrofa.

Tatínka pak i zavřeli. To už jsem dělala dělnici v budějovické Igle, když mě vyhodili po šestém semestru ze studia medicíny. Za devizový přečin dostal tatínek tři roky, ačkoliv nic neukradl a jednal vždycky poctivě.

Odešel tedy z nemocnice velmi neslavně s okamžitým vyhazovem, odvezla ho státní bezpečnost. Propadl mu veškerý majetek, auto, vila, kde jsem pak celá léta platila činži. Po třech letech se z vězení vrátil. Jak byl do té doby optimisticky založený a plný elánu, vrátil se jako úplně zlomený člověk. Také pro něj byla těžká rána, že jsem musela skončit studium v půlce medicíny. Tatínek neměl syna a na nás dcerách hodně lpěl.

Zákaz metropole

Po návratu z vězení pak nesměl pracovat v budějovické nemocnici, asi aby nepošpinil její jméno. Tak dojížděl a dělal praktického lékaře v Benešově nad Černou a potom dělal závodního lékaře ve velešínském Jihostroji. Tam už se mu líbilo, protože byl velmi přizpůsobivý k lidem, lidé ho měli rádi a moc na něj vzpomínali.

Tatínek byl velký lékařský nadšenec a říkal: Do penze vůbec nepůjdu a budu pracovat, dokud mi zdraví bude sloužit. Nakonec v penzi skutečně nebyl, protože zemřel ve svých sedmdesáti letech dne 
13. května 1972," prozrazuje Klára Tischlerová.

Po roce 1989 Jana Příbrského Krajský soud v Českých Budějovicích plně rehabilitoval, ale toho se už nedočkal.

„Poznala jsem v životě několik úžasných lidí, a určitě 
k nim patří můj tatínek. My dva jsme si ohromně rozuměli. Byl i doma příkladný svým chováním k mamince, tatínek byl prostě úžasný," dodává Klára Tischlerová.

Jestli si na primáře Jana Příbrského vzpomínáte nebo máte nějaké jeho snímky, ozvěte se, prosím, do redakce Deníku, nebo na adresu: radek.galis@denik.cz.