Jste znám třeba jako průvodce po horách, ale vaše aktivity spojené s pohraničním pohořím jsou širší…
Snažím se dělat osvětu. Hory propaguji hlavně powerpointovými přednáškami a v publikacích od letáků po knížky. Když je možnost, tak i v novinách, rozhlase a televizi. Průvodce dělám trochu jinak než je obvyklé. Mou snahou není jen dojít z bodu A do bodu B, ale prožít vše na celé trase. Ať je to krajina, příroda, historie, stopy lidské činnosti. Hodně jde o vnímání krásy. Se mnou často chodí lidé, kteří by mě na těch místech vůbec nepotřebovali, umějí tam dojít
i sami. Ale mají rádi společný prožitek, sdílení ve skupině. Někdo říkal – šel jsem sám a nebyla v tom ta síla. Lidé, kteří se mnou chodí, vnímají i můj náhled na věc. Je to například i úcta k zaniklým vesnicím, k sadům, které na jaře kvetou a na podzim marně plodí…

Jak jste k horám získával vztah? Přišlo to zvolna nebo najednou?
Kdyby mi někdo v 80. letech, kdy mi bylo kolem třiceti, řekl, jaké místo na světě bych chtěl vidět, a nabídl mi Vídeň, Las Vegas nebo Kanadu, tak bych odpověděl, že chci do Novohradských hor. Do Vídně jsme se teoreticky mohli podívat i před rokem 1989. Ale nebyla žádná síla, která by vás dostala za dráty, do pohraničního pásma 
v Novohradských horách. Já jsem na ně celý život viděl, ale věděl jsem, že se tam nikdy nepodívám.

Byli ovšem pamětníci, kteří to znali trochu jinak…
Ještě můj táta pamatoval první republiku. On začínal jako učitel v Novohradských horách. Vyprávěl mi o vsích, které už za mého mládí neexistovaly, a dostat se do jejich krajiny, to byl pro mě největší a zároveň nesplnitelný sen. Jednou táta přivezl na topení buk, který pocházel ze zakázaného pásma v Novohradských horách, a já na to dřevo koukal jako na vzácnost, něco výjimečného, skoro posvátného.
Po 89. roce jsem ale nové možnosti chodit po horách ani naplno nevyužil. Měl jsem rodinu, plno obyčejných povinností a žil v domnění, že ty hory posouvá někdo dál. Až potom jsem zjistil, že je to jinak.

Něco vás tedy přimělo k horám se vrátit?
Zlom u mě nastal po roce 2000, kdy jsem zjistil, že zájem o hory nestoupá, ale klesá. Místo toho, abychom šli dál, začali jsme ty hory opouštět. Dokolečka se začalo opisovat, co už bylo vydáno. Téměř nic nového se nepsalo, v krajině neobjevovalo. Přitom je spousta lidí, kteří mají ty hory rádi. Nejsou často ani místní, jsou z celé republiky. Ale netvoří žádnou jednolitou společnost, nemají moc možností, jak společně něco prožít a sdílet. I proto jsem začal dělat to, co dělám.

V této souvislosti se sluší zmínit, že rád o Novohradských horách citujete knihu více než stoletou…
Ano, Ottovy Čechy. Ale nevím, jestli to z hlavy řeknu přesně. „Pravdu pověděl, kdo nazval Novohradské hory kusem ráje a to, ač na území českém ležícího, nám Čechům přec neznámého, jakoby na kraji světa položeného". Ten výrok pochází někdy z roku 1890, tedy asi třicet let před koncem Rakouska – Uherska, z doby těsně po vrcholu největší industrializace hor. A přesto autor cítil a napsal přesně to, co cítíme 
i my dnes. Fenomén neuchopitelnosti Novohradských hor tedy nevznikl až po roce 1989, je to něco, co v sobě ty hory mají bez ohledu na to, kdo v nich žije a jestli je pokrývají lesy nebo pole. I proto je chybou psát o nich pouze 
z pohledu zaniklých vesnic. Jsou to především hory. Střední výškou jsou Novohradské hory dokonce vyšší než Beskydy. Mají své mrtvé, svá horská dramata, sílu a také krásu. Tak bychom je měli brát, ale zatím to moc neděláme.

Co byla vaše první akce na podporu hor?
Můj první projekt se jmenoval První tři. Týkal se Kraví a Kuní hory a Vysoké. Byly tam vztyčené sloupy 
s razidly, kde je možné si označit vrcholový protokol 
a mincovní list, které byly přílohou doprovodné publikace. Kdo navštívil a označil všechny tři vrcholy, dostal na infocentru v Nových Hradech ručně raženou pamětní minci. To byla moje první větší akce v horách.

A ty další?
Vedle desítek letáků o turistických trasách v horách to byla hlavně kniha Nezapomenuté stopy. Sice opět o zaniklých vesnicích, ale tentokrát ne z pohledu historie, ale jejich současných pozůstatků v krajině. Takže hodně fotografií. Loni vyšla v druhém vydání. A vlastně jsem také dělal panoramatickou trasu 
z Malont na Doppler a model Novohradských hor.

A v současnosti?
Nejdůležitější jsou asi společné výpravy do hor. Pořadatelem bývají hlavně obce. Nejčastěji pořádá vycházky město Trhové Sviny, za tři roky uspořádalo 25 výprav 
do Novohradských hor. Celkově bylo organizovaných výprav asi čtyřicet.
Pravidelně jezdí Suchdolští a Včelná, začínají v Nových Hradech a Velešíně, nově pojede Rudolfov letos v červenci za kvetoucími náprstníky. Na jaře chodíme na tání 
k horským tokům, pak za kvetoucími narcisy, celoročně samozřejmě na vrcholy hor a k zaniklým vesnicím. Myslím, že už jsme ty hory dost prochodili, proobjevovali a proobdivovali…

Máte vy sám nějaké oblíbené místo?
Pro mě jsou to celé Novohradské hory. Většinou místo, kde právě jsem. Bývá to síla okamžiku, co rozhoduje, hlavně při první návštěvě. Přijdete tam třeba se skupinou hlučných lidí, kteří genius loci místa nevnímají, 
a pak tomu místu trvá dlouho, než ho pro vás získá. Krásně silné naopak bývá takzvaně špatné počasí. Třeba na podzim, když začne padat sníh a foukat vítr. 
Ve městě by lidé ani nešli vynést odpadkový koš, ale venku ujdete 25 kilometrů a zjistíte, jak je to nádherné.

Asi ale není moc lidí, kteří chodí po horách i v dešti…
Oni nechodí ani v tom obecně hezkém počasí…
Překvapuje mě, jak se navíc zužuje počet míst, která navštěvujeme. Já jsem občas považován téměř za Emila Holuba, cestovatele, že jsem objevil nějaké místo, například skálu nebo pomník. Ale to místo je v mapě a třeba jen pár set metrů od silnice. 
I mnozí lidé, kteří do přírody chodí, jsou víc a víc obětí stereotypu.
Ale na druhou stranu, abych nebyl jen pesimista, je krásné, když v listopadovém dešti přijede na výpravu na více než tisícimetrovou Vysokou plný autobus rozesmátých lidí.

Přece jen však, kdybyste měl vybrat nějaký cíl, co byste doporučil?
Kdybych někoho vedl jeden den, tak by to byla asi právě Vysoká, je to nedoceněná hora. Skály, které má na hřebeni jsou nádherné. Přitom 95% lidí jde jen na Kraví horu. Možná se v tom ukazuje jedna z nevýhod Novohradských hor. Mají vysokou průměrnou výšku. Vysoká vypadá z Hojné Vody jako zdenudovaný Říp a přitom má 1034 metrů. I já vždycky znovu žasnu, jak obrovské skály les na Vysoké dokáže ukrýt tak, že nejsou z dálky vůbec vidět. Je to tak v Novohradských horách často. Autem projedete kolem zdánlivě nezajímavého malého návrší a teprve pěšky objevíte, co silného a krásného ukrývá.

Na Vysoké jste také pořádal koncert…
Ano, společně s KIC Trhové Sviny. Při zahajování projektu První tři hrála kolegyně na flétnu z vrcholové skály hymnu a Modlitbu pro Martu. Byl slyšet každý tichý tón, každý nádech. Je tam neskutečná akustika. A já od té doby snil o nočním koncertu vážné hudby na vrcholu Vysoké. Až loni jsme se odhodlali. Nejdřív jsme kvůli počasí nevěděli, nakonec se 
v úterý rozhodlo a v sobotu koncert byl. Za podvečerního šera jsme šli z Hojné Vody nahoru. Když koncert začínal, zapadalo slunce, bylo níž než my, malý rudý bod na severu. K tomu zvuk houslí 
a kytar… Krásné to bylo.

Budete koncert opakovat?
Účastníci by chtěli, ale já 
u takové akce cítím velkou zodpovědnost, hlavně za počasí. Mnoho věcí se musí zařídit dopředu mimo jiné také spousta povolování kolem. 
A hudebníci mají drahé nástroje. A pak může přijít déšť a je po všem. Takže jestli koncert bude znovu nevím, spíše ne.

Přitom ale vaše akce se konají 
i v nepohodě, zmínil jste třeba výlety…
Však z toho mám také nervy! Na velké výlety nám zatím počasí spíš přálo, ale stejně ty dny před výpravou špatně spím. Lidé sice chodí 
i v dešti, ale objednáváme 
a platíme autobus, a tak je vždy důležité, kolik jich přijde a jak budou spokojeni. Možná pro někoho překvapivě mě víc zavazuje a tím i vysiluje to, že se zatím výlety dařily a lidé byli spokojení. Beru to jako můj závazek 
k nim pro příště. Včetně mé odpovědnosti za to, že bude pro ně hezky.

Vraťme se ještě krátce k jiné stránce vaší „horské" osvěty. Přiblížil byste nám trochu vaše přednášky?
Těch o Novohradských horách mám zatím pět. Vlastně to slovo přednáška nemám moc rád. Je to vždy kolem dvou set fotografií. A povídání není jen poučné, ale také 
o příbězích, osudech, prožitcích. Dokonce jsem se pustil do poezie a mám radost, že se asi líbí. Přednášky dělám většinou v regionu jižních Čech, ale na podzim jsem byl třeba i v Chebu. Kdo by se chtěl o mých akcích dozvědět více, najde vše na stránce www.milankozeluh.cz

Na konci roku také pravidelně pořádáte výlet na Mandlstein. 
S pozorováním ohňostrojů 
o půlnoci…
Není to oficiální akce. Jsem jen v kontaktu se zájemci a většinou až pár hodin pře výstupem se definitivně domlouváme. Je to závislé na počasí, záleží i na tom, v jaké fázi je měsíc. Z Nových Hradů jdeme zhruba osmikilometrovou v konci dost náročnou trasu. Ale zážitek na Mandlsteinu za to stojí. Kdo viděl v Pánovi prstenů Mordor, když do něj vstupují hobité, tak podobný je o Silvestru pohled z Mandlsteinu. Noční krajina, která půl hodiny od obzoru k obzoru hoří a duní ohňostroji. Tentokrát to bylo navíc pohádkově zasněženou krajinou. Šli jsme bez světel, tak krásně bylo ve sněhu vidět. K tomu mě napadá, že možná mnozí právě seděli i televize a dívali se na romantické filmy s umělým sněhem a my šli zimní pohádkovou krásou skutečnou a pravou. Silvestrovský výstup na Mandlstein je jeden 
z mých nejsilnějších zážitků.