VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Otec byl lékařem v ruských legiích, kde poznal svou ženu

České Budějovice - „Člověk musí být optimistou a říkat si: Však to nějak dopadne," prozrazuje recept na spokojený život lékař Vladimír Vaňata z Českých Budějovic, který nedávno oslavil 92. narozeniny. Stěny jeho bytu zdobí fotografie otce ve vojenské uniformě i křehké kresby církevních památek.

14.9.2014 1
SDÍLEJ:

Vladimír Vaňata.Foto: Deník/Radek Gális

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Narodil jsem se ještě za první republiky, 8. září 1922 v Praze. Můj otec František Vladimír Vaňata byl lékař, pracoval ve vojenské nemocnici ve Střešovicích a roku 1924 byl přeložen do Českých Budějovic, takže od dvou let žiji tady. Byl ruský legionář, vojenský doktor. Za první války rukoval do rakousko-uherské armády, byl zajat a dostal se do zajateckého tábora kamsi ke Kyjevu, kde se vytvářely československé legie. V Rusku otec přijal pravoslaví a byl pokřtěný na Vladimíra, stejně jako se tam nechala pokřtít většina našich legionářů.

Otec na válku hodně vzpomínal, hlavně na bitvu u Bachmače v březnu 1918, které se jako lékař zúčastnil a za kterou dostal i medaili. Německá armáda postupovala na Ukrajinu a legionáři proti Němcům tenkrát bojovali ještě s bolševickou armádou. U Bachmače bránili most přes řeku Desnu. Ustupovali pak společně na Sibiř.

Legionáři se potom postupně přepravovali sibiřskou magistrálou vlakem až do Vladivostoku, aby se dostali zpět do vlasti. Byli napadáni jak bělogvardějci, tak bolševiky. Otec si bojů na Sibiři užil až dost, ale nakonec se šťastně vrátil domů. Na frontě ošetřoval zraněné vojáky, legionáře i zraněné vojáky nepřítele, jak mu kázala lékařská přísaha.

S matkou se otec seznámil už v Rusku. Jmenovala se Anna Tkačevová a pocházela od města Ufa. S rodiči tenkrát utíkala před bolševickou armádou. Jeli pak s našimi legionáři, kteří je vzali do vlaku. Dojeli společně až do Vladivostoku, kde se mí rodiče vzali, tuším v roce 1919. Domů se šťastně dostali až v roce 1920, takže českoslovenští legionáři měli válku prodlouženou o dva roky, než se z Ruska vrátili do nově vzniklého Československa.

Vladimír Vaňata.Po první světové válce otec pracoval ve střešovické nemocnici a pak byl v roce 1924 přeložen do vojenské nemocnice v Českých Budějovicích. Působil zde na ušním oddělení a koncem 30. let se stal nakrátko i velitelem nemocnice. Jenže po okupaci v roce 1939 musel předat nemocnici německému veliteli, lékaři, který přebíral i veškerý materiál. Otec sice schoval nějaké instrumenty, ale jinak Němci celou nemocnici převzali.

Před válkou jsem bydlel s rodiči na Bezručově nábřeží naproti divadlu, jak byla kavárna Savoy. Bydleli jsme ve II. poschodí a každý den poslouchali hudbu z kavárny. Když začala válka dne 1. září 1939, bylo mi 17 let. Vzpomínám si, že jsme byli tenkrát na chatě a poslouchali rozhlas. Němci žádali přechod přes polský koridor k městu Gdaňsk, které prohlašovali za své německé hanzovní město. Chtěli prý jen tohle město, jenže nakonec vypukla druhá světová válka.

Otec měl pak za války soukromou ordinaci, specializace ušní a krční. V roce 1943 byli rodiče zatčeni gestapem za protistátní činnost. Otec se stýkal se známými a přáteli, také legionáři. Jeden z přítelíčků byl ale udavač a ten gestapu udal výroky, které padly. Byl to tedy Čech a kamarád, který otce zradil. Předvolali ho na budějovické gestapo a tam mu zopakovali všechno, co řekl. Za každý výrok dostal ránu do hlavy.

Spolu s otcem zavřeli tenkrát i matku. Němci už byli ve válce s Ruskem, ale to, že byla Ruska, jí nijak nepředhazovali. Matka skončila v ženském koncentračním táboře Ravensbrück na severu Německa a otec v Buchenwaldu. Naštěstí do konce války zbývaly necelé dva roky, takže oba přežili. Sice s podlomeným zdravím, ale vrátili se domů živí.

Když rodiče zatkli, nebyl jsem v Českých Budějovicích, ale v Kroměříži, kde jsem pracoval jako úředník v bance. Kdybych tady byl, zatkli by možná i mě a patrně bych skončil v koncentračním táboře jako rodiče.
Zatčení rodičů jsem hluboce prožíval. Měl jsem v sobě ale tolik drzosti, že jsem napsal žádost na gestapo, aby mi byly vráceny moje věci. Neměl jsem tenkrát ani co na sebe. Říkal jsem si pak, jak to vše dopadne a strachoval se, jestli mě nezatknou. Dostal jsem vyrozumění přes četnickou stanici v Kroměříži, abych si své věci vyzvedl na gestapu v Budějovicích.

Vypravil jsem se tam i se svou nastávající ženou Jitkou. Před vchodem jsem jí řekl, že když se do čtvrt hodiny nevrátím, ať už na mě nečeká. Komisař gestapa se ke mně kupodivu choval neutrálně. Oznámil mi, že moje věci jsou na sběrném místě. Ať tam prý jdu a počkám na něj, že mi řekne, co si můžu vzít. Z toho jsem usoudil, že o mě gestapo zájem nemělo.

Otec mohl psát z koncentračního tábora asi tak jednou za měsíc. Musel psát německy a dopisy byly cenzurovány. Proto jenom psával, že se má dobře, nemohl psát ani nic jiného. Totéž jsem psal i já, a tak jsme si o sobě dávali vzájemně vědět. Otec psával, že strava je tam dobrá a že má všechno, co potřebuje.

Vladimír Vaňata.V táboře působili jako felčaři laici, kteří nebyli doktory, zatímco lékaři museli pracovat v kamenolomu. Jednou se stalo, že veliteli tábora onemocněly děti ušním zánětem. Protože můj otec byl odborník, tak mu velitel povídá: Podíváš se na moje děti, co jim je! Otec trnul hrůzou, jak to dopadne. Kdyby špatně, tak ho pověsili. Naštěstí se děti vyléčily a velitel za odměnu povolil lékařům, že v táboře mohou vykonávat praxi. Byl to od něj ústupek otci, že pomohl jeho dětem.

Buchenwald osvobodili Američané v dubnu 1945, Ravensbrück sovětská vojska až později. Otec se proto vrátil domů dřív,  matka až za dva měsíce. S oběma rodiči jsem se potkal koncem června 1945, když jsem začal studovat. Původně jsem nechtěl jít na medicínu, ale pak jsem si to rozmyslel a v létě 1945 se nechal zapsat na lékařskou fakultu do Prahy.

Rodiče se domů vrátili s podlomeným zdravím a pobyt v koncentračním táboře na nich zanechal trvalé stopy. Matka měla křeče v nohou, otec trpěl nespavostí nebo vykřikoval v noci ze spaní. Hrůzné zážitky, které si oba přinesli, nemohli z paměti vymazat a zůstaly jim i dlouho po válce. Matka byla nemocná a zemřela na následky utrpení v táboře v roce 1967. Otec, který to dotáhl až na hodnost generála, zemřel v roce 1979.

Promoval jsem v roce 1949 a pak byl zaměstnaný v Českých Budějovicích na zubním oddělení, na chirurgii a gynekologii, nakonec jsem se specializoval na neurologii a nervové choroby. U téhle specializace jsem zůstal a přidal k ní i zdravotní výchovu na poliklinice Sever.

Po odchodu do důchodu jsem zastupoval na různých místech, ale od roku 2008 se už praxi nevěnuji. Od té doby vzpomínám, přebírám se v různých materiálech, zajímám se o dějiny umění nebo kreslím, hlavně historické památky a kostely.

Žiji sám, protože jsem už přes dvacet let vdovcem. S manželkou Jitkou jsem se oženil ještě před koncem studií na medicíně v roce 1949. Znali jsme se už z války. Když mi gestapo zavřelo rodiče, byla jediným člověkem, kdo mi poskytl útěchu, protože jsem tady v Budějovicích jinak nikoho neměl. Byl jsem jí velmi vděčný, že jsme se poznali, když jsem prožíval velký strach o rodiče. Pomohla mi překonat nejtěžší doby, a pak jsme se vzali. Máme spolu syna Radomíra, už mám i vnuky a pravnuka.

Vladimír Vaňata.Po otci jsem byl vyznání pravoslavného, moje manželka byla katolička. Chtěla, abychom měli svatbu v kostele, tak jsem kvůli ní přestoupil na katolickou víru, ale do pravoslavných kostelů, třeba v Karlových Varech nebo Mariánských Lázních, jsme chodili také. Jsem věřící a věřím, že své  osudy si můžeme volit jen částečně, protože existuje vyšší instance. Některé věci jdou mimo nás a nemůžeme je ovlivnit, ať chceme, nebo nechceme, protože někdo jiný rozhoduje za nás.

Myslím si, že bychom neměli brát věci příliš vážně, vše je relativní. Je sice hezké být zásadový, ale otázkou je, jestli máte pravdu, protože někdo má zase jiné zásady a jinou pravdu. Mé  heslo také je: Však to nějak dopadne.

Člověk má být optimistou, a já vím, že nějaké ty nepříjemnosti k životu patří. Každého může potkat něco zlého, ale musí se s tím umět vyrovnat a vždy si říct, že bude líp. Nesmíte  propadnout nepříjemnostem, protože jinak dostanete deprese, a to není dobře. Když mi něco takového hrozí, tak si kreslím, pustím si na gramofonu oblíbenou muziku nebo si popovídám s přáteli a známými. A těším se na každý čtvrtek, kdy zase budeme mít pravidelné tancování.

Rád bych tady ještě dlouho vydržel, protože na světě se mi líbí, kolem je krásný kraj a já jsem se životem docela spokojený…"

Vyprávění zaznamenal Radek Gális

Autor: Redakce

14.9.2014 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
1

Jihočeský kraj zatím o stávce řidičů nemá informace

Speciální jednotka nakoupila nové vystrojení (kombinézy a bundy) a technické vybavení (stativy, dalekohledy). Do maskovacího obleku pro odstřelovače zvaného "hejkal" se pro fotografii Deníku oblékl krajský policejní tiskový mluvčí Jiří Matzner.
12

OBRAZEM: „Hejkaly“ chránící Temelín není vidět

Jihočeška si vyzpívala cenu Thálie

Praha, České Velenice /OBRAZEM/ – Z rukou Jiřího Suchého převzala v Národním divadle v Praze cenu Thálie sopranistka Lenka Pavlovič za roli Hortenzie v představení Ples v opeře, které hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Extraliga je po nesmírně cenné výhře v Pardubicích zase o malý kousek blíž

Pardubice – Extraliga je zase o malý kousek blíž. Hokejisté ČEZ Motoru vstoupili do baráže o nejvyšší soutěž strašně cenným vítězstvím 2:1 na ledě favorizovaných Pardubic. V pátek se Jihočeši představí poprvé doma proti Karlovým Varům (17.30).

Řidiči ujeli od tří nehod

České Budějovice – Policisté uvítají svědectví občanů ke třem dopravním nehodám. Ve čtvrtek 23. března v 13.45 h se dosud neznámý řidič tmavého vozidla jedoucího od Hraniční ulice střetl na křižovatce ulic Vrbenská a Vodní s jedoucí cyklistkou.

Zlaté ruce Luboše Roba, z nulového úhlu trefil v Pardubicích tři body

Pardubice – Byl to neuvěřitelný moment. V úvodním barážovém duelu ČEZ Motor dlouho vedl na pardubickém ledě 1:0. Ve třetí třetině ale Dynamo tlačilo, šest minut před koncem vyrovnalo a s Jihočechy to nevypadalo vůbec dobře. Ale v poslední minutě přišel moment, který zmrazil narvanou Tipsport arénu. Hosté hráli přesilovku, Žiga Pavlin posunul kotouč Luboši Robovi (21 let), jenž ho napálil z první z takřka nulového úhlu a trefil dokonale. Gólman Růžička se nestačil přemístit a Motor slavil mimořádně cenné tři body.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies