Pokud chtěly maminky dopřát dětem na Vánoce pár kousků tropického ovoce, musely si vystát frontu. Když chtěla rodina vyjet k východnímu moři, zapsala se do pořadníku na nové auto a doufala, že v příští sezoně už se dovolená s novým vozem uskuteční. I za socialismu se ovšem nejlépe dařilo lidem, kteří měli kontakty, a to především mezi obchodníky a straníky.

Pamětníci se shodují na tom, že za socialismu měli lidé peníze, ale nebylo je za co utratit. Lidé tak hodně času trávili běháním po obchodech a sháněním běžných, leč špatně dostupných výrobků. „Za socialismu nebylo tolik zboží, když jste chtěla něco nakoupit, hned tak to nešlo. U nás v železářství samozřejmě taky byly podpultovky, hlavně před Vánoci. Už si ale nevybavuji, co se konkrétně schovávalo," zavzpomínala na dobu před sametovou revolucí Jana Nakládalová, která v železářství prodává dodnes.

Éra zboží určeného pro prodej mimo pulty obchodů začala v padesátých letech minulého století. Tehdy propaganda hojně používala termín šmelina. Pokud se zjistilo, že si především bývalý živnostník část zboží z jakéhokoliv důvodu ukryl, veřejnost ho za pomoci tehdejších médií tvrdě odsoudila, a to morálně i trestně-právně.

V dalších třech desetiletích se ale podpultový prodej zboží stal běžnou záležitostí. „Zboží se dalo sehnat, když měl člověk známosti. Například obchodníci mezi sebou zboží vždy sehnali. Akorát zákazníci měli smůlu, když bylo zboží málo, nedostalo se na ně. Většinou se proto s námi snažili navázat kontakt," uvedla Iveta Janků, tehdejší prodavačka sportovních potřeb. „Zboží se schovávalo, i vedoucí ho dával svým známým. Věděli jsme třeba, že přijde určitý počet lyží a bot zahraničních značek. Vedoucí stanovil, kolik se dá k prodeji a jaké množství zůstane bokem. Přes kasu zboží prošlo, zákazník dostal účtenku, nesměl ale projít přes obchod, druzí by ho doslova snědli," popsala fungování podpultového prodeje v sedmdesátých a osmdesátých letech Iveta Janků.

AUTOR: BARBORA BOŽKOVÁ