Slovo „děkujeme“ mělo v sobotu v příhraničním městečku daleko hlubší význam než obyčejný dík. Nesčetněkrát ho vyslovila skupinka Řeků, kteří pamatují doby, kdy ve zdejším zámku coby děti nucené odejít z občanskou válkou zmítané vlasti našly azyl, přívětivé sousedy a v dnešních sedmdesátnících kamarádské spolužáky.

„Chodil jsi do áčka, nebo do béčka?“ řešili nad černobílými fotkami kamarádi, kteří se setkali po dlouhé řadě let. „Tady jsme každý den zpívali tři hymny, řeckou, českou a sovětskou,“ vzpomínali, když si sedali na zámecké schody, které na oficiální část vzpomínkového programu posloužily jako hlediště.

Po předchozích dvou úspěšných setkáních „Řeckých dětí“ s Novohradskými tentokrát došlo i na odhalení pamětní desky v objektu zámku. Ze všeho nejvíc se ale vzpomínalo.

„To nemohu zapomenout. Bylo mi tenkrát deset, sestře čtyři, když jsme se odloučili od rodičů. Novohradští nám pomohli vyléčit strašná traumata, která nám válka připravila,“ děkuje Ilias Michopulos, který našel v Nových Hradech a později v Praze druhý domov.

„Tady jsem prožila moc hezká léta mého života,“ přidává se Marika Maceridu, tehdejší vychovatelka malých Řeků. „Pamatuju si hodně z toho trápení z Řecka, dá se říct, že jsem si tady s těmi děcky zachránila život,“ pokyvuje hlavou.

„Z obce v Jugoslávii, kde jsem žila ze začátku války, jeli všichni zpátky do vlasti bojovat. Devatenáctiletý bratr i má těhotná sestra a její muž se přidali k partyzánům. Možná proto, že byla tak statečná, zůstala naživu, porodila v Albánii a nakonec se shledala i s mužem, který se mezitím dostal do Taškentu.

Já jsem byla strašpytel, odjela jsem do Československa. Prošla jsem jedenáct dětských domovů, dělala jsem i inspektorku, viděla jsem hodně dobrých i špatných. A tady byl jeden z nejlépe organizovaných dětských domovů pro řecké děti,“ skládá paní Marika poklonu Novohradským.

Ohromní byli správce pan Vodák a jeho žena. Neexistovalo, aby tady mělo dítě hlad. Když si chtěli přidat, zvedli v jídelně ruku a dostali přídavek. Všichni se tu střídali ve službě. Tehdejší učitel pokaždé hlásil v rozhlase, který oddíl má nastoupit do jídelny,“ vybavuje si z tehdejšího režimu.

Vzpomíná také na politického vedoucího Marka. „Strašně moc se věnoval našim dětem. Složil také písničku: Přijde jednou slavný den, vezmu samopal, osvobodím svoji zem, kterou vrah mi vzal. Tu pak děti zpívaly na svých vystoupeních.

Vzpomínek na pohnuté osudy i veselé příhody a dětské lumpárny mají pamětníci tolik, že už nyní je jasné, že si budou mít co vyprávět při některém z dalších setkání v Nových Hradech.