„Ráno se vyloupnul s baťohem na zádech. Sice se z místa nehnul, ale znamenalo to jistě, aby už šel, ne-li táhnul. Hysterické politické orgány a policie konaly, co mohly, ale není známo, že by se něco vyšetřilo," vzpomíná znalec budějovické historie Jan Schinko.

S gustem sledovali lidé odstraňování sochy. Položit Lenina na lopatky dostal spolu s kolegy za úkol tehdejší zaměstnanec Pozemních staveb Pavel Trnka.

„Přijeli jsme s jeřábem a s nákladním autem. Celá akce trvala asi hodinu, museli jsme sochu odřezat autogenem. Nakládání bylo jednodušší, než jsme čekali. Mysleli jsme, jak nebude těžký, ale byla to jen plastika. Tenkrát jsem Lenina držel za nohy. Byla tam spousta lidí, tleskali, objímali si," vybavuje si tehdejší atmosféru.

Všichni byli rádi, že zmizel," vzpomíná tehdejší vysokoškolák a dnešní redaktor Deníku Edwin Otta. „Vozili jsme tenkrát s kamarádem      z Prahy Respekt. Jeden výtisk jsme soše položili přes ruku a pak ho z legrace prodávali jako jediný Respekt, který četl Vladimír Iljič Lenin," přidává další perličku.

Sochy Vladimíra Iljiče Lenina a Klementa Gottwalda (ten vévodil sídlišti Vítězného února, dnešní ulici Jana Opletala na sídlišti Šumava) stály pak řadu let symbolicky za mřížemi v areálu soukromé firmy ve Mříči. V. I. Lenina koupil v roce 2005 Josef Bílý se záměrem umístit ji do svého muzea totality.