Pro hoboj je potřeba silný dech

Dnes ji tento dechový nástroj živí. Osmadvacetiletá Hana Šedivá na něj již čtvrtou sezonu hraje jako členka Jihočeské komorní filharmonie.

Ačkoli tato rodačka ze severomoravského Příbora nemá muzikantské předky, odmala ji to táhlo k hudbě. Vystřídala klavír, zobcovou flétnu i bicí. „Když mi bylo 12 let, dirigent našeho souboru si vymyslel, že by potřeboval do orchestru hoboj. Netušila jsem sice, o jaký nástroj se jedná, ale maminka mi pustila skladbu, kde hrál. Líbilo se mi to, tak jsem na to kývla,“ vzpomíná Šedivá.

Začátky nebyly zrovna jednoduché, místní umělecká škola neměla učitele hobojistu, a tak se jedna z flétnistek uvolila, že bude takzvaně o lekci před svou žačkou. Po půl roce začala Šedivá dojíždět k učiteli do jiného města a protože se jí dařilo, rozhodla se pokračovat na konzervatoři.

Hobojisté to podle ní nemají zrovna lehké. Ke svému nástroji musí vyrábět takzvané strojky, do kterých se fouká. „Jsou to spojené tenké plátky dřeva, přičemž jeden vydrží tak dva týdny. Je to poměrně pracné a samozřejmě ne každý se povede. Ze začátku mi hrál tak jeden z padesáti,“ vysvětluje. Hrát na hoboj je také fyzicky náročné, je třeba silný dech a nezřídka se stává, že se nástroj v pravé chvíli neozve.
O tom, že by hoboj vyměnila za něco jiného, však Šedivá neuvažuje. „Má krásný zvuk a je pro něj napsaná spousta krásných sólových melodií. Známá je například ta z Labutího jezera,“ říká.

Do jižních Čech přišla mladá hobojistka za láskou, její přítel tu hraje v orchestru na lesní roh. „Doma se bavíme o hudbě, ale spíš jako o práci s běžnými problémy,“ komentuje. I když existuje i několik duetů pro jejich nástroje, žádný si spolu ještě nezahráli.

Běžný pracovní den členky filharmonie vyplňují především zkoušky a příprava na vystoupení. Zhruba jednou týdně ji pak čeká večerní koncert. Před těmi má i po letech stále trému.

„Neumím ji cíleně zahánět, prostě tam sednu a hraju. Navíc myslím, že tréma je do jisté míry zdravá, člověk se soustředí a dá do toho všechno,“ uzavírá.