Vinárna Imperialu sloužila i jako protiletecký kryt

Průčelí s mansardovou střechou a trojúhelníkovým štítem vzniklo v době, kdy již odezněla secese, ani se na něm nepromítnul kubismus. Funkcionalismus ještě nebyl ve městě hlavním stylem.

Imperiál dobře „zapadl“ do zástavby Nádražní třídy, plnou hotelů a tramvají, a počítalo se i se zástavbou proluky mezi Imperiálem a Grandem. Imperiál měl kapacitu 46 pokojů, hoteliérem byl Tomáš Mikl.

V přízemí byla restaurace, v suterénu vinárna. Útulná vinárna, po budějcku Impík, byla klenutá a sloužila v roce 1945 jako protiletecký kryt. Jak vzpomínal Karel Kakuška, za války se v Impíku scházeli při krátkých dovolených nebo po útěku z „rajchu“ totálně nasazení Budějčáci a Jihočeši z okolí a těšili se na konec války. Zřejmě bylo dole v Impíku relativně bezpečno.

Není přesně zjištěno, kdo navrhl název IMPERIAL (hoteliér Tomáš Mikl nebo hoteliér Ladislav Boháč z Grandu, či vzor z jiných měst?), ale vybráno bylo dobře. Imperiál je slovo z latiny, které obecně znamenalo – císařský, velkolepý. V novější době je imperiál druh velkého tiskařského písma, nebo i velký přesný formát papíru. Podle Ottova naučného slovníku: „Také nápoj z citronů, cukru, lihu, kyselého vínanu draselného a vody připravovaný nazývá se imperiál“.

V 50. letech 20. století dostávali ovšem nejvyšší politici města z názvu Imperiál na Třídě presidenta Rooswelta lidově řečeno kopřivku. To byla původně Nákladní třída z roku 1875, potom od roku 1921 Denisova a od roku 1946 Třída presidenta Roosewelta (zkráceně Roosweltova). Několik let radnice „zápasila“ s názvem, až v roce 1955 byl stanoven Nádražní.

Jméno Imperiál zmizelo dříve. Nejprve po roce 1948 byl hotel dán pod národní správu a v roce 1952 přejmenován na hotel Malše. Zářící neón HOTEL MALŠE se objevil na průčelí o něco později v budějovické době neónů.

V kuchyni Imperiálu pracoval řezník Mráček, který vyráběl vlastní tzv. Mráčkovu klobásu. Pod tímto názvem byla i na jídelním lístku.

Dole ve vinárně se víno nalévalo do malých keramických džbánků předchlazených v ledničce. Hrála se náladová a taneční hudba. Jeden čas zde hrál s minikapelou výborný houslista, který hrál i samostatně „do ouška“. Vstupné dolů do Impíku bylo symbolické 1,- Kč. Tím mohli nahoře třídit nežádoucí hosty – prostě řekli vyprodáno.

Na snímku z konce 50. let 20. století projíždí okolo Imperiálu trolejbus z druhé vlny budějovických trolejbusů. Na parkovišti před hotelem stojí sedan, dodávka, předválečné vozy a také pozoruhodný dvoutakt minor.

U Imperiálu byla výchozí a konečná stanice tramvají a druhých trolejbusů. Nejprve jezdily odtud tramvaje v intervalu 7,5 minuty a od roku 1936 každých 6 minut. Lze říci, že cestující vyšel z nádraží a hned jela tramvaj na náměstí, pak na Pražskou nebo na Lineckou.

Doba jízdy tramvají na konečnou na Pražské, u dnešní restaurace U Macelisů, trvala 16 a půl minuty. Někdy to tramvaj zvládla i za 13 minut. Dnes trvá jízda v pořadí třetími budějovickými trolejbusy z nádraží na stanici Strakonická-Roller 12 minut. Tak velký rozdíl to není. Tramvaj nebyla rychlá, ale na kolejích měla přednost a „jela“.

S Imperiálem sousedil domek s pultovou střechou bylinářky Terezie Lubasové a dále ke Grandu byla zahrada, která vedle k Pjetronům do Chelčického ulice, dnes tržiště. Domek paní Lubasové byl po roce 1950 zbořen a o vzniklé proluce se mnohokrát na radnici jednalo, co s ní, ale nikdy se nevyřešila. Jen se na vysoké boční zdi hotelu Malše objevil nápis TRADICE ZKUŠENOST JAKOST.