VYBRAT REGION
Zavřít mapu

S Pavlem Šporclem házel klobouk na věšák

České Budějovice - K muzice se Ladislav Havel dal kvůli stříbrným pětikorunám. Nakonec vychoval řadu úspěšných muzikantů a napsal stovky písní

22.5.2010
SDÍLEJ:

Ladislav Havel vychoval celou řadu úspěšných hudebníků. Svou výuku zakládal na tom, že šel žákům příkladem a na hodiny zásadně bral i rodiče dětí. Pro své žáčky také napsal stovky písní.Foto: Petr Zikmund

V devět hodin ráno mě přivítal v padnoucím obleku a zavedl do pokoje, který zdobily všudypřítomné partitury. „To víte, že pracuji, jinak to nejde,“ reagoval na můj údiv hudební skladatel a pedagog Ladislav Havel, který právě dnes slaví pětaosmdesáté narozeniny. Na housle učil hrát Pavla Šporcla, ale jeho rukama prošla řada dalších úspěšných hudebníků, například Václav Bohoněk či Otakar Hořejší.

Na čem právě pracujete?
Připravuji písně na koncert k mým narozeninám, který bude v sobotu 22. května a vystoupí tam mí bývalí žáci. Zpěvačka Virginie Walterová chtěla jednu píseň převést do vyšší tóniny, tak jsem to musel přepracovat a ještě jsem při tom našel jednu chybu.

Těšíte se na koncert?
Hlavně, abych se toho dožil a nebyla to tryzna. Slavili jsme takhle šedesátku, sedmdesátku, osmdesátku a teď to začali dávat po pěti letech. To abych tady byl do sta.

Jak jste se vůbec dostal k muzice?
Tatínek hrál na harmoniku a jako tříletému mi přinesl malou helikonku. Asi jsem hrál a zpíval tak dobře, že si mě pak lidé brali domů, když měli nějakou oslavu.

Brzy jste také začal hrát na housle.
Ano, když jsem nastoupil do školy. Tehdy chodili po vesnicích cikáni, kteří kšeftovali s houslemi. Přišli i k nám do Křemže a táta mi je koupil. Pak jsem se začal učit u pana Mejzlíka, který byl kapelníkem cirkusového orchestru.

Získal vás pro život v kapele?
Určitě, o prázdninách už jsem hrál s orchestrem. Já byl malý klouček a hrál jsem jako pan Mejzlík, jen o oktávu níž. Vždycky, když jsem vyjel nahoru, klepnul mě smyčcem přes hlavu a ukazoval dolů. Na letní byt tam také jezdil ředitel Národního divadla Jeremiáš. Poslouchal nás a mě vždycky posílal stříbrnou pětikorunu. Ty mince doteď dávám svým žákům na památku.

Nikdy jste neměl chuť s hudbou přestat a věnovat se něčemu jinému?
Ne, ale já jsem byl také vypočítavý. Přišel jsem domů a říkal: „Maminko, až já budu u vojenské muziky, to bude stříbrných pětikorun.“ Když jsem se dostal do armádního uměleckého souboru, splnil jsem si tohle svoje přání, pak už jsem chtěl jen psát písničky a učit.

Učit jste začal velmi brzy.
Už ve 14 letech za války, protože táta byl v koncentráku a já jsem nás nějak musel živit. Pan Mejzlík měl plno dětí a já jsem některé z nich převzal a napodoboval jsem ho. Choval jsem se k těm dětem jako on ke mně a to byl dobrý začátek. Po studiích jsem šel učit do Třeboně, mí žáci byli úspěšní na soutěžích, tak to začalo narůstat a přeložili mě do Budějovic. Plno žáků bylo na vysoké muzikální úrovni a hrají dodnes.

Jak své žáky učíte?
Stejně jako jsem se naučil hrát já. Já přesně napodoboval pana Mejzlíka, jak držel housle on, tak jsem je držel já. A tak by to měly dělat všechny děti. Kantoři s nimi musí hrát, když učitel sedí u stolu a říká „Výš“ a „Níž“ a „Co to tam hraješ?“, tak to není učení. Důležitý je příklad. Každé dítě chce napodobit svého učitele, pokud mu věří a má ho rádo.

Jakou chybu ještě podle vás dělají dnešní učitelé?
Kantoři si hlavně musí uvědomit, že mají v ruce své pokračovatele. Nemohou to dělat jen proto, aby se vytáhli, kolik mají žáků na konzervatoři. O tom to není.

Žáky jste si vybíral?
Já jsem si nevybíral, ale asi jako první jsem tu začal chodit po školkách zkoušet talenty.

Jak se pozná talent?
No jednoduše, zazpíváš jeden tón podle klavíru. Někdo tvrdí, že talent nemá, a není to pravda. Manželka vždy říkala, že nemá talent, a pak jsem ji slyšel, jak krásně zpívá v koupelně. Talent ale také není všechno, já jsem zjistil, že kdo jde do hudebky, tak si za určitou dobu najde techniku.

Takže je důležité nevzdávat to.
To se nesmí vzdávat a vždy je také třeba vytvořit nějaký vztah. Vytvořit vztah k hudbě, vztah mezi učitelem a žákem. To je ale ještě málo – učitel musí poznat i rodiče žáka. U mě to bylo takhle: řekl jsem, že příští týden jedeme na Kleť, a tak jel žáček, jeho máma, táta, sestra, dědeček a ještě babička. Když to bylo od deseti žáků, tak se dalo dohromady padesát lidí. Obsadili jsme vlak z Budějovic do Holubova a odtud jsme šli na Kleť. Dodnes se ti lidé stýkají, rodiny se na Vánoce sejdou, hrají si vánoční písničky a debužírují.

Poznal jste zkrátka celou rodinu.
Celou rodinu a ta musí držet pohromadě. Také jsem dbal na to, aby rodiče uměli žáka při hudbě vést. Nesmí říkat „Blbě to hraješ“, ale ukázat, co je špatně a proč.

Bral jste tedy na hodinu i rodiče?
To byla u mě zásada. Stalo se například, že maminka jedné žačky sebrala dceři nástroj a precizně to zahrála místo ní. Jestliže rodiče vědí, jak se nástroj správně drží a podobně, tak můžou doma dítě opravit, a to je důležité. Stejně tak ke mně chodili žáci o půl hodiny dřív, aby si poslechli, jak hraje ten před nimi. A pak si z něj buď mohli dělat srandu, nebo se styděli.

Kolik žáků prošlo vašima rukama?
Naposledy jsem napočítal 57. Nyní působí po celém světě, v Bogotě, Glasgowě nebo Lübecku. Zkrátka vylétli z hnízda a rozletěli se po celém světě.

Žáci na vás ale vzpomínají, posílají vám fotografie a pozdravy.
No samozřejmě, to bych jim dal, kdyby nevzpomínali. Jsem v kontaktu asi s 35 z nich, mám spoustu fotografií a pohlednic (ukazuje fotoalba). Tady mám pětiletého Šporcla. A tenhle kudrnatý kluk, Ondra Holický, byl obrovsky nadějný violista, ale pak si namluvil holku a ta řekla, že viola je kravský nástroj, co jenom bručí, a housle zase kvičí a on toho nechal.

Zamrzelo vás to?
Ano, ale ne kvůli sobě, ale proto, že violisté přišli o velkou naději.

Váš asi nejznámější žák je zmiňovaný Pavel Šporcl. Jak na něj vzpomínáte?
Pavel byl známý už předtím, než odešel do Ameriky. Všechno, co tam hrál, se naučil u mě. Za jeho úspěchy však nebyl jen talent, ale i práce. Neměl jsem prázdniny a jezdil jsem z Křemže do Nesměně k nim na chalupu. Tam jsme s Pavlem hráli od rána do večera a pak jsme házeli klobouk na věšák. V pokoji byl takový rozvětvený věšák a na něj jsme se strefovali.

Kromě dřiny jste si tedy se žáky určitě užil i mnoho legrace.
Rozhodně, to bylo pořád něco. Oni v tom museli vidět, že nejdou jen na hodinu, ale také za nějakou srandou, že se tam něco bude dít.

Pro své žáky a nejen pro ně jste napsal i spoustu písní. Kdy jste začal skládat?
Jako malý kluk. Když mi bylo asi osm, začal jsem dělat písničky tam od nás. Úplně první byla Ten křemežský potůček tiše bublá (zpívá).

Chtějí po vás lidé, abyste jim psal písně?
Já jsem nejradši, když někdo přijde a řekne, že by chtěl písničku o tom či onom. Například pro starostku Nových Homolí jsem napsal: Homole, Homole, jsou vesničky dvě, z jedné vísky do té druhé malý kousek je. V té první krásně je jako v té druhé, protože kde sídlí láska, všem dobře bude (zpívá). Dělal jsem i náboženské písně, například pro salesiány SvatýVojtěchu, ty jsi patron náš nebo píseň o svaté Barboře. Ta ale byla nebezpečná, protože se tam často zpívalo svatá bramboro.

Napsal jste také něco pro sebe?
Sobě jsem napsal píseň k osmdesátinám: Zítra je mi osmdesát, to je prostě fakt. Zítra je mi osmdesát, to již nejsem mlád. Když to ale není stovka, jsem tu s vámi rád. Ať se dívám, kam se dívám, samý kamarád, ať se dívám, kam se dívám, jsem tu s vámi rád. Děkuji vám, že jste přišli flaštičku mi dát (zpívá). Tenkrát jsem dostal kolem stovky lahví, to byla hrůza.

Kolik času zabere napsat píseň?
To je všelijak, podle toho, jestli se mi chce nebo nechce spát.

Kde berete inspiraci?
Inspirace? To je velice těžké, já třeba spím tady na gauči a zdá se mi něco, tak vstanu, napíšu to a spím dál.

Kolik skladeb jste složil?
Asi 500 jsem jich měl v archivu na zahradě, který odnesla voda při povodních. Ty, na které jsem si vzpomněl, jsem obnovil. Jsou to stovky písní pro klavír, housle, violoncello i dechovou hudbu.

Je těžší napsat hudbu, nebo text?
Já to dělám současně. Text může být o všem možném. Když jsem byl v Tokiu, tak jsem napsal Pantoflíčky z Tokia. Když někdo řekl, že chce píseň o budějovickém náměstí, tak jsem napsal Na budějckém náměstí stalo se tam neštěstí, holub si tam zlámal nohu, až mu lezly ven kosti. Vrkal, plakal naříkal, doktor k němu pospíchal, že mu jeho nohu spraví, do ouška mu pošeptal (zpívá). Důležité je, aby mě posedla básnická múza a pak to jede.

Vracíte se k napsaným skladbám?
Vracím, to je právě ono, protože pak přijdu a říkám si „Ty vole, takovej spoj tady nemůžeš udělat“, zahraju jiný, vymažu a přepíšu.

Máte teď něco rozpracovaného?
Zrovna jsem dával do pořádku Budějovice. To je píseň, kterou jsem napsal kdysi, ale teď už zase vím o kompozici a textování víc, a tak ji upravuji.

Dá se skládáním hudby uživit?
Dalo by se, ale pro mě byla priorita pořád škola a žáci. Ted už mám ale jen tři.

Přesto musíte mít pořád plný byt.
Ne pořád, ale furt. Jakmile se přiblíží pátek, kdy se tu schází hodně lidí, manželka už hlídá, abych koupil nějakou vodu a zákusky.

Nebyl suchar, i když tak vypadal

Zdeněk Haloun, zástupce ředitelky ZUŠ Bohuslava Jeremiáše České Budějovice

Ladislav Havel byl můj první učitel hudby. Začal jsem k němu chodit poměrně pozdě, v deseti letech. Byla to taková shoda okolností, protože můj tatínek byl zubař a pracoval doma, Ladislav Havel se o tom dozvěděl a přišel k nám. Nejprve se u něj na housle učil můj starší bratr a potom i já.
Začátky byly takové obyčejné, protože jsme byli průměrní žáci, ale když potom zjistil, že v nás asi něco je, tak to z nás doloval, ne však násilnou formou. Vždy předehrál, jak to má vypadat, a ukázal, jak držet smyčec.
Byl k žákům kamarádský, takže jsme podnikali výlety po okolí a bylo to fajn. Byla s ním sranda, nebyl suchar, i když tak někdy vypadal. Přišel třeba k nám domů, nechal si spravit zuby a hrál na housle.
Chodil jsem k němu skoro osm let. Dostal jsem tu průpravu do hudebního života a naučil se mít rád muziku, což je velmi důležité.
Nesmírně si ho vážím, protože udělal kus práce a jeho žáci sbírali úspěchy na soutěžích. Vychoval kvanta skvělých hudebníků, nejen Pavla Šporcla. Má svěřence po celém světě. Napsal také spoustu skladeb, které se stále hrají.
Nezanevřel ani na naši školu, chodí sem dodnes a jsme kamarádi. I když jsem o 19 let mladší, tykáme si a myslím, že se vzájemně bereme.
Před Láďou klobouk dolů, protože je to krásný člověk a dožil se krásného věku. Navíc je i v 85 letech stále vitální a má zájem o kulturu.

Havel pro hudbu zmanipuluje

Vlastimil Ochman, ředitel Jihočeské komorní filharmonie České Budějovice

Já jsem u Ladislava Havla nestudoval, ale protože jsem chodil v Budějovicích do školy, dostal jsem se při praxi do jeho třídy na náslechy. To bylo v době, kdy u něj jako takový metrový klouček studoval Pavel Šporcl.
Od té doby se s Ladislavem Havlem potkávám. Poznal jsem ho jako muzikanta tělem i duší. Pro muziku a děti dělal naprosté maximum, nelitoval volného času a tak to trvá dodnes.
Muzikou zkrátka žije. Kromě toho je nesmírně vitální, má pozitivní způsob myšlení, i v 85 letech je činorodý a plný plánů. Řekl jsem mu, že oslavu devadesátin budeme muset dělat v kulturním domě, protože sem už by se to nevešlo.
Byl také svým žákům kamarádem a příkladem, protože když šel na koncert, tak vždy vzal někoho s sebou. Dokázal lidi pro muziku zmanipulovat. Nežil jen tím, že by se zavřel do školy, ale zajímalo ho hudební dění.
Je to také skladatel. Pro své žáky skládá drobné instruktivní, ale líbivé skladbičky, často i virtuózního charakteru. Vždy počítal s tím, že by jeho svěřenec měl co nejdřív začít vystupovat.
Měl velké úspěchy s dětmi na soutěžích. Výsledky jeho práce jsou znát na tom, čeho ti žáci dosáhli. Byly to desítky úspěšných hudebníků, například náš koncertní mistr Luděk Volek byl jeho žákem. Také velice dobře zpíval. Ladislava Havla si zkrátka velice vážím.

Autor: Andrea Zahradníková

22.5.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Traktory zavalily dva muže

Zdeněk Simota
1

Plochodrážní pilot Zdeněk Simota si vyjezdil v barvách Slaného extraligový bronz

Hazardujeme se jménem klubu, zlobí se asistent trenéra ČEZ Motoru Martin Štrba

České Budějovice /ROZHOVOR/– Z pohledu celé sezony se možná zase až tolik nestalo. Hokejisté ČEZ Motoru prohráli v první WSM lize podruhé za sebou na ledě soupeře. Tentokrát 0:3 v Benátkách nad Jizerou. Bezkrevný výkon týmu ale rozhodně nenechává trenéry chladnými. „Hazardujeme s dobrým jménem klubu,“ zlobí se asistent Martin Štrba.

Potyčka v baru skončila smrtí

Soběslav – Celkem nenápadný malý Grill bar na kraji soběslavského náměstí Republiky má za sebou od soboty tragickou zkušenost.

Děťátko ze strakonického baby boxu bylo velmi dobře ošetřené

Strakonice - Lékařem, který ve čtvrtek 21. září před druhou hodinou ranní prohlížel čerstvě narozenou holčičku odloženou v baby boxu strakonické nemocnice, byl MUDr. Petr Lyer z dětského oddělení.

Boj o rumové aroma je nafouknutý nesmysl, říká Josef Nejedlý

Jindřichův Hradec - Médii se v posledních dnech jako vítr prohnala poplašná zpráva o tom, že se Evropská unie může chystat zakázat výrobu tradičního českého rumu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení