Šéfredaktor Libor Soukup: Rozhlas je týmovou disciplínou

Já jsem se do světa rádií a k rozhlasu – protože rozhlas to není jen obyčejné rádio – dostal přes hudbu a práci se zvukem. Krátce po sametové revoluci, kterou jsem intenzivně prožíval jako student vysoké školy, jsem si doma zařídil nahrávací studio zaměřené hlavně na tvorbu autorské hudby. Skládal jsem muziku k velmi různorodým účelům – hudbu k filmům, reklamním spotům, zvukovou grafiku pro rádia – a někdy kolem roku 1994 došlo i na příležitostnou spolupráci s Českým rozhlasem České Budějovice. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že o rok později se tento spíše obchodní vztah změní v téměř citové pouto.

Začínal jsem ve zpravodajství a po krátké době přišel úkol připravovat a moderovat nedělní odpolední program. Ten pořad se jmenoval Siesta, byl to žánrově docela široký prostor a pro mě, tehdy rozhlasového nováčka, to byla velká škola. Mohl jsem dobře uplatnit své zkušenosti s prací se zvukem a také studium češtiny a hudby z pedagogické fakulty. Že jsme to tehdy asi nedělali úplně špatně, mi občas i dnes připomenou posluchači, kterým se po Siestě zasteskne. Život ale běží dál a jsou tu jiné pořady, které českobudějovickému rozhlasovému vysílání sluší. Tak radikálně jako v druhé polovině 90. let se českobudějovický rozhlas nezměnil snad od svých počátků v roce 1945. Musel se přizpůsobit tomu, že existují soukromé stanice, smířit se s nástupem digitalizace a využít rozmachu počítačů. Musel změnit formy i obsah a to vše nešlo udělat šmahem. Bylo potřeba vyvíjet pomalý, ale stálý a cílený tlak a když jsem v roce 1998 vyhrál konkurz na šéfredaktora stanice, mohl jsem všechny další změny aktivně ovlivňovat.

Šéfredaktor je v první řadě odpovědný za program, který rádio vysílá. Měl bych vědět o všem, co se připravuje, sám bych rád i všechno slyšel, ale to není v lidských silách.

Oddech při muzice

Vidím do rozhlasové kuchyně a jsem proto asi citlivější na to, jak se pracuje s různými tématy a zvukovými ingrediencemi. Vím, že záleží i na maličkostech, které mohou pokazit práci, za kterou stojí úsilí mnohých dalších. Rozhlas je totiž týmovou disciplínou. Jsem rád, že mohu spolupracovat s týmem lidí, na které je spolehnutí. To je alfou i omegou úspěšnosti práce šéfredaktora a každého odpovědného šéfa.

Rozhlasová práce je náročná na čas, nejde ji rozvrhnout do nějakých pevných intervalů a vzájemná důvěra při stále přítomném stresu vše usnadňuje. V českobudějovickém rozhlase pracují profesionálové, kteří mají dobré nápady a dělají program, který, myslím, stojí za to poslouchat. Však mám taky doma i v autě, v kanceláři i v mobilním telefonu „Budějovice“ naladěné. V tomto je má pracovní doba tak trochu bezbřehá. Když zapnu rádio, tak jsem hned jednou nohou v práci.

Když si chci odpočinout, sednu si ke klavíru a nevidím, neslyším nic kolem. Volný čas trávím docela rád doma, odpočinu si s rodinou, vyrazíme se ženou někam na kole, rád se potkám a posedím si s příjemnými lidmi. Když si s nimi třeba navíc rozumím i muzikantsky a hraje nám to dobře dohromady, pak to nemá chybu.