Hrdinů, kteří za války vybojovali pro naši vlast svobodu, stále ubývá.

Plukovník Václav Vondrák z Prahy, hrdina západního odboje a bojů v tankové brigádě u francouzského přístavu Dunkerque, se pětašedesátiletého výročí konce války již nedočkal.

„Zrovna dnes jsme ukládali jeho urnu,“ řekla smutně 5. května vdova Antonie Vondráková. „Manžel zemřel stářím, vždyť mu bylo 97 let,“ prozrazuje.
Vzpomínky Václava Vondráka na odchod z okupované vlasti a na šest let bojů v západní armádě však zůstávají.

S bratrem do exilu

„V říjnu 1939 jsem se rozhodl, že se musím dostat ilegálně do Francie, která mi umožní bojovat proti nenáviděnému fašismu,“ vzpomínal Václav Vondrák.
Opatřil si proto mapy Slovenska, Maďarska a Rumunska, sehnal spolehlivou buzolu a stanovil si den odjezdu. „Teprve pak jsem se svěřil svému mladšímu bratrovi Járovi, který se okamžitě rozhodl, že pojede se mnou. Byl ideální partner do nepohody, a tak jsem jeho rozhodnutí s radostí uvítal.“
Trasu si naplánovali podle ilegálního tisku. Přes Slovensko se dostali do Maďarska, kde je ale zajali. Místo k Němcům je odvezli na hranice s Rumunskem a zde je pak zajali podruhé.

„Na velitelství přijel kapitán na koni, který byl velký obdivovatel Československa a divil se, proč jsme se v březnu 1939 nebránili. Vysvětlili jsme mu, že to bylo u nás beznadějné, protože všichni sousedé se na nás vrhli jako supi. Ubezpečil nás, že Rumunsko nám umožní další cestu do Francie.“
Po různých peripetiích měli bratři štěstí, že odpluli přes Černé moře do libanonského Bejrútu. Tam si je už vyhlédl seržant cizinecké legie a za několik dnů skutečně odpluli do vytoužené Francie.

„Přistáli jsme v přístavu Marseille a odvedli nás do pevnosti Fort Saint Jean, která se tyčila nad přístavem,“ vyprávěl Václav Vondrák.
„Zde byli soustřeďováni vojáci cizinecké legie před odjezdem do Afriky. Po dvou nocích nás převezli vlakem do výcvikového tábora v Agde, kde byly již téměř kompletní dva čs. pluky a nás zařadili k tomu druhému jako telegrafisty. Chtěli jsme ale dostat pořádnou zbraň,a tak jsme byli přiděleni k těžkým kulometům. Bojová morálka příchozích z protektorátu byla velmi dobrá, i když žold vojína činil pouhých padesát centimů denně, což tehdy představovalo našich čtyřicet haléřů. Každý den jsme ale k obědu i k večeři dostávali dávku červeného vína.“

Útěk před zajetím

Po tvrdém výcviku byl jejich pluk 5. června 1940 přesunut do prostoru Montigny. „Jenže bojová situace na severu Francie se podstatně zhoršila a nás spěšně odveleli na Marnu s úkolem zabránit nepříteli přechod řeky. Přes nedostatečné vyzbrojení jsme úkol splnili a v našem úseku Němci neprošli. Dostali se však na druhý břeh a nám hrozilo obklíčení. Ustoupili jsme ale až na rozkaz velitele francouzské divize.“

Václav Vondrák se zúčastnil i dalších ústupových bojů. „Dne 22. června 1940 k našim jednotkám pronikla zpráva, že Francie kapitulovala. Působilo to jako úder blesku. Tím okamžikem jsme se stali v této zemi nežádoucí. Do německého zajetí jsme se dostat nesměli, tam jsme byli pokládání za vlastizrádce, a tak zbývala jediná naděje – Anglie. Nakonec nás zachránila egyptská loď Rod al Farag, na kterou se nalodil zbytek našeho pluku.“
Původně nákladní loď zdárně proplula Gibraltarem a dovezla je až do Liverpoolu. Během následujících měsíců pak prožívali ničivé nálety na anglická města, ale hlavně se věnovali výcviku.

„Z dobrovolníků od naší jednotky vybírali lidi, kteří pak ve Skotsku prodělávali tvrdý výcvik. Tito dobrovolníci byli určeni pro záškodnickou práci v týlu nepřítele. Byl jsem mezi prvními, kdo se přihlásil,“ říkal Václav Vondrák.

„Dobrovolníků bylo mnoho a byli to skvělí vojáci a výborní kamarádi,“ pokračoval Václav Vondrák s tím, že většina z nich pak zahynula. Mnoho nechybělo, a i Václav Vondrák mohl seskočit do obsazeného protektorátu. „Řízením osudu jsem si ale při třetím seskoku z letadla zlomil nohu. Těsně nad zemí jsem chytil boční vítr, ten mě silně rozhoupal a potom se mnou švihl o zem. Pravá noha to nevydržela. S potížemi jsem sbalil padák a kamarád mě odnesl na zádech na ošetřovnu.“

Václava Vondráka tedy čekal jiný bojový úkol.
„Naše brigáda končila výcvik a reorganizovala se na tankovou jednotku. Stal jsem se velitelem tanku. V srpnu 1944 jsme byli přepraveni do Normandie. Při vylodění jsem měl z věže tanku dobrý přehled a zmocňovala se mě hluboká úcta před těmi, kteří zde přistáli počátkem června jako první. Maršál Montgomery, kterému naše brigáda byla podřízena, zamítl žádost našeho velení o zařazení československé jednotky do prvního sledu. Zdůvodnil to tím, že jsme malá jednotka a nemáme z čeho doplňovat ztráty.“

Počátkem října se tanková brigáda přesunula k obklíčenému přístavu Dunkerque ve Francii. „Převzali jsme od britských a kanadských jednotek obléhání města a přístavu. Francouzům velmi záleželo na tom, aby byl přístav ušetřen, a proto jej spojenci obklíčili a ochránili před bombardováním.“
Při jednom z útoků byl Václav Vondrák zraněn. Zpátky ho propustili po vánočních svátcích. „Dostal jsem nový tank, vylepšený Cromwell, který měl silnější pancíř, mohutnější kanón ráže 88 mm a vyrovnal se německému Tigeru,“ vzpomínal Václav Vondrák.

Sladký domov

Konec války prožila posádka tanku u Dunkerque. „Když Němci podepsali kapitulaci, naše brigáda se připravovala domů. Velitelé tanků si nechali na svůj tank napsat jméno manželky nebo snoubenky. Zdálo se mi to ale nespravedlivé vůči ostatním členům posádky a tak na náš tank jsem nechal napsat: Home sweet home. S tímto heslem o sladkém domově jsme pak za pár dní projížděli rozjásanou Prahou. Diváci zasypávali náš tank květinami, které jsem jim opět vracel. V tom nadšení nikdo z nás netušil, že za pouhé tři roky sladký domov zhořkne a pro mnohé z nás se stane dokonce nepřátelský,“ doplnil Václav Vondrák.

„Po dlouhých šesti letech jsem se konečně objal se všemi drahými a bylo to nádherné,“ končil vzpomínání na válečná léta plukovník Václav Vondrák.

Při příležitosti vylodění spojenců v Normandii v roce 2004 převzal Václav Vondrák z rukou francouzského prezidenta nejvyšší francouzské státní vyznamenání - Rytíř čestné legie.