Již více než třicet jihočeských obcí se pyšní znakem, který Milan Daněk navrhl a nakreslil pastelkami za kuchyňským stolem ve svém bytě v Českých Budějovicích. Heraldiku, neboli pomocnou historickou vědu, která popisuje a zpracovává znaky a erby, přitom nikdy nestudoval a je ve všech směrech samoukem.

Erby šlechtických rodů nicméně jednapadesátiletému Daňkovi učarovaly již v dětství. „S rodiči jsme často jezdili po hradech a zámcích a tam je heraldika hodně vidět. Znaky navíc hrály všemi barvami, takže mě jako dítě velmi přitahovaly,“ vzpomíná. Když později dostal knihu České erby, začal odtud šlechtické symboly horlivě překreslovat. „Vyzdobil jsem jimi jednu celou místnost na naší chalupě,“ dodává.

Postupně tak poznával pravidla a zákonitosti heraldiky. Při náročném překreslování pochopil, že je to jediná historická věda, která vyžaduje, aby byl člověk zdatným kreslířem, a také stálým studentem knih o šlechticích a jejich erbech. „Tenkrát, za minulého režimu, jich moc nebylo. Naštěstí českobudějovická vědecká knihovna měla některé publikace ještě z doby před rokem 1948 a z těch jsem se hodně naučil,“ říká.

Dlouhou dobu však Daňka ani nenapadlo, že by mohl opustit pouhé překreslování a sám symboly navrhovat. Vše se změnilo, když jej před dvanácti lety oslovil starosta jedné obce a požádal jej, aby jim vytvořil obecní znak. „Překvapilo mě to a váhal jsem, protože komunální heraldiku jsem původně vůbec dělat nechtěl. Pak jsem ale zjistil, že to není mrtvá věda, že se pořád vyvíjí a dokud nebudou mít všechny obce svůj znak, bude co dělat. A i potom se nejspíš znaky budou neustále upravovat,“ vysvětluje.

Nabídku tedy přijal a od té doby navrhl znak již pro více než třicet obcí, převážně na Českobudějovicku. Než však může zastupitelům předat hotový návrh, předchází tomu zhruba týden intenzivní práce. „Jako první si musím vzít nějaké knihy, které pojednávají o historii obce, když je třeba, zajdu i do archivu a zjistím například, kdo byl původním majitelem vesnice. Z jeho erbu se totiž dá vycházet,“ popisuje Daněk. Dalším zdrojem inspirace je mu pohled na mapu, do znaku může zakomponovat, jestli se obec nachází u řeky, v kraji rybníků nebo třeba na osamělém místě. Když má Daněk dostatek informací, sepíše seznam všech prvků, které by mohl v návrhu použít, a začne dělat náčrtky.

Obecní znak by podle něj měl být především jednoduchý a výstižný. Například do znaku Borku proto navrhl tři borové šišky, které symbolizují, že vznikl z katastru tří obcí. Všemyslický znak zase napovídá, že se poblíž vesnice stékají dvě řeky, znak Vidova zdobí rožmberská růže, protože právě rod Rožmberků se zasloužil o rozkvět této obce.

Za jeden ze svých nejpodařenějších výtvorů považuje Daněk návrh, který vytvořil pro Nákří. „Je tam heraldické ztvárnění lilie, tedy znak původních majitelů obce a barevně je to výrazné, ale zároveň jednoduché,“ vysvětluje.

Občas se ale Daňkovi stane, že po letech se svým dílem tak spokojený není. To se týká například zlivského znaku, v jehož dolní části je černá fabrika na červeném pozadí. „To bylo navržené v době, kdy byla heraldika v útlumu a kdyby obec chtěla, rád bych ho nyní předělal,“ komentuje. Barevná kombinace navíc podle něj znamená porušení základního heraldického pravidla, které hlásá, že barvy se smí pokládat pouze na kov, nikoli na další barvu. „Kovy jsou dva, zlato a stříbro znázorněné žlutou a bílou. Barvy jsou všechno ostatní a jestliže položím barvu na barvu, třeba červenou na černou, je to špatně. Správně by byla například červená na bílé,“ doplňuje.

Výjimkou také není to, že se navržený znak nelíbí samotným představitelům obce. I zde totiž platí, že každému vyhovuje něco jiného. „Asi největší práci mi dal znak Mydlovar. Bylo tam mnoho možností, co do něj zahrnout, a nakonec jsem měl 26 návrhů,“ vypráví Daněk.

Nejnáročnější je podle Daňka kreslit do znaků postavy, naopak růže již může tvořit téměř poslepu. V jihočeských znacích se totiž objevují velmi často. Za velkou výhodu své práce pak považuje to, že může tvořit doma u stolu a potřebuje pouze knihy, brýle a pastelky roztíratelné vodou. Dokonce ani rodina nemá velkých námitek proti tomu, když je po většinu času zahloubaný v heraldických symbolech. „Když byla dcera mladší, tak za mnou pořád chodila a chtěla mi něco vybarvovat,“ vzpomíná.

V posledních letech začali lidé po heraldicích chtít také znaky osobní. Ani ty není tak těžké navrhnout. „Potřebuji znát pouze jméno a příjmení zájemce, jeho povolání, koníčky a případně bydliště nebo místo narození. Z toho už se to dá dát dohromady,“ popisuje Daněk, například do znaku stíhacího pilota proto umístil tři letadélka. Vytvořil si také znak vlastní, na němž je z pochopitelných důvodů daněk.

Heraldiku rozhodně Milan Daněk v následujících letech nehodlá opustit, naopak by chtěl svou živnost trochu rozšířit. „V příštím roce budu v Českých Budějovicích zakládat heraldickou kancelář Jihočeský herold,“ uzavírá.