Jeho pracovním oděvem je frak a smoking, tisíce lidí již naučil elegantním pohybům na parketu i pravidlům etikety, které se sám snaží za všech okolností dodržovat. Dvaapadesátiletý Jan Fíla se živí jako taneční mistr, vede kurzy pro mládež a dospělé v řadě jihočeských měst.

Zájem o toto povolání se u rodáka z Vimperka poprvé probudil během vlastních tanečních. „Vychodil jsem je u pana Břetislava Oplta v Praze. To byl takový nesmírně příjemný a společenský pán v letech. Nikdy jsem sice neměl pocit, že bych byl zvlášť talentovaný, ale protože kolem jeho osoby byla úžasná atmosféra, zaujalo mě to,“ vzpomíná Fíla. Dalším impulzem podle něj bylo setkání s mistrovou, která na účastníky kurzu pokřikovala jako paní ve střelnici, a tehdy si řekl, že by chtěl pořádat taneční sám a dělat je úplně jinak.

Vystudoval tedy konzervatoř v Českých Budějovicích, začal učit a stále si doplňoval vzdělání. V roce 2000 pak otevřel vlastní taneční školu. Nyní vyučuje všechny tance, které jeho žáci využijí na plesech a při dalších společenských příležitostech, to znamená standardní, latinskoamerické, ale i různé tance k pobavení, jako je například salsa. Nejtěžší je podle něj zvládnout ty, v nichž se střídají rytmy. „Docela obtížný už je třeba slowfoxtrot. Je nádherný, ale aby ho člověk prožil, musí mu rozumět a mít velkou praxi,“ připomíná.

Značný rozdíl je v tom, jestli taneční mistr učí mladší nebo starší zájemce. Po 25. roku života se totiž výrazně omezuje pohybový rozsah člověka a možnost jeho rozvíjení. „Se šestnáctiletými se dá volně pracovat. Mezi lidmi, kterým je přes třicet, se už najdou jak velmi šikovní , tak ti, kteří mají s každým krokem velké problémy. Jsem ale přesvědčen, že jde všechno. Když přijde šedesátiletý, tak najdu způsob, jak ho tanec naučit,“ komentuje Fíla.

Mnohdy se ale také setkává s lidmi, kteří jsou již předem negativní a tvrdí, že taneční kroky nejsou nic pro ně. „Lidé s takovým názorem si sami předem tvoří bariéru, kvůli níž se jim pak skutečně nedaří. Je to ale zbytečné. Tančit dokáže každý. Ani já nejsem nijak zvlášť nadaný, často jsem měl z tělocviku dvojku, takže to opravdu není rozhodující,“ dodává.

Během uplynulých let si Fíla povšiml, že se výrazně mění vztah lidí k tanci. Především vzrostl zájem mezi dospělými. Na vesnických kurzech, kam dříve chodily jen dva páry, jich má taneční mistr najednou každý rok dvanáct. Absolventi se navíc stále vracejí a chtějí si procvičovat sestavy.

Opačná situace je mezi mladšími. Do tanečních již nechodí kolektivně celé třídy gymnazistů, vždy se najdou tací, kteří odmítnou. Podle Fíly by se však kurzů měli zúčastnit všichni. Kromě tanečních kroků si tu totiž osvojí i společenské návyky a pravidla. „Není to jen o sedmnácti tancích, daleko důležitější je s tím spojená etiketa. Už v 19. století vodily maminky děti do tanečních právě proto, aby poznaly, co je vhodné a co ne, které hranice se smí a které již nesmí překročit,“ říká Fíla.

Druhým rokem vede také kurzy pro mentálně postižené z českobudějovického centra Empatie. Pro ně si musí připravovat odlišné metody výuky a cítí i více zodpovědnosti, výsledek mu to ale vynahradí. „Když lekce skončí a víte, že se bavili, je to obrovské zadostiučinění. Oni navíc dávají najevo radost tím, že vás obejmou,“ popisuje.

Fíla vyučuje každý den, v sezoně se domů vrací obvykle až kolem půlnoci. Práce tanečního mistra přitom podle něj není tak fyzicky náročná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Spíše musí jako každý jiný učitel hodně přemýšlet, pracovat s hlasem a také mít v pořádku průdušky. Neustálé vdechování prachu z parket a sálů jim totiž příliš nesvědčí.

Fílovým velkým snem je zapojit České Budějovice do projektu, při kterém v jednu chvíli obyvatelé evropských měst tančí čtverylku na veřejných prostranstvích. „Představa, že by náměstí tančilo třeba dvě stě párů najednou, je úžasná,“ zdůrazňuje.

Jihočeský taneční mistr má již tisíce absolventů. Přiznává, že si sice obvykle nepamatuje jejich jména, ale když je potká na ulici a oni se na něj usmějí, jistě ví, že chodili k němu do kurzů.

Řemeslo zatím Fíla na hřebík rozhodně pověsit nehodlá a sám chce tančit, dokud to jen půjde. „Rád bych následoval kolegu Jirku Dohnala, který v plné síle vyučoval ještě ve svých sedmdesáti letech,“ uzavírá.