VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Spoléhám na auto plné jeptišek

České Budějovice - Kam se poděla dívka, jejíž snímekozdobil vydání Jihočeské pravdy v pátek 17. listopadu 1989?

3.12.2009
SDÍLEJ:

Titulka Jihočeské pravdy ze 17. listopadu 1989Foto: Reprofoto: Deník

Před dvaceti lety, v pátek 17. listopadu 1989, vyšla Jihočeská pravda se snímkem dívky se šípky na titulní stránce deníku. Kdo je onou dívkou na snímku Pavla Soukupa? Co se s ní později stalo, jaké byly její osudy po převratu? Co dělá dnes a jak vzpomíná na tehdejší události? I tahle dívka patří do našeho seriálu k letošnímu výročí listopadu 1989.

Dívkou se šípky na titulu byla tehdy devatenáctiletá Alena Paťhová z Velešína, spolupracovnice redakce, která později vystudovala fakultu žurnalistiky v Praze, vdala se a nyní žije s manželem Andym a se čtyřmi dětmi v Anglii. A jak Alena Gerrardová, dříve Paťhová, vzpomíná na rok 1989 a na ty další?

Symbol podzimu

U toho vozu socialismu, který jsme všichni tenkrát pomáhali tlačit, jsem já byla to úplně poslední kolo. Bylo mi devatenáct a měla jsem úplně jasno v tom, co chci v životě dělat.

„Psát, zářit a psát,“ napsala jsem si do deníčku. Ve své naivitě a tvrdohlavosti -náctiletých jsem šla neomylně za svým cílem, aniž bych si uvědomila, že žiju v Československu uprostřed 80. let.

Redakce Jihočeské pravdy po mně nadšeně sáhla, dnes je mi jasné, že zástupce šéfredaktora obdivoval mou krátkou sukni spíše než výstřižky mých článků ze střední školy. Fotka „Dívka s šípky“ vznikla narychlo, když fotograf Soukup zjistil, že nemá titulní fotku do zítřejšího čísla.

„Stačí nějaký symbol podzimu“, poradil mu někdo, „stejně se nikde nic důležitého neděje.“

A nebylo nic jednoduššího než vyfotit Alenku u keře před redakcí. Jak řekl kolega Koubek: Mladá holka je hezká, i když na ni hodíte pytel.“
Z doby v redakci Jihočeské pravdy před revolucí si pamatuji, že nejvíce to žilo v kanceláři u sporťáků. Mí kolegové byli vesměs fajn a mezi nimi mnoho pozoruhodných osobností, které jsem obdivovala.

Celkově bych redakci přirovnala k partě dětí, které vyhlížejí z oken zaprášeného vlaku a čekají, kdy bude nějaká sranda…

A noviny se nakonec vždycky něčím rudým zaplnily. Když pak ta sranda znenadání konečně přišla, k mému užasu se nikdo nesmál.

Většina náhle vypadala strašně unaveně. Že komunistické éře v našich novinách úplně odzvonilo, jsem pochopila vlastně až když jsem zahlédla tehdejšího šéfredaktora, jak v neděli odpoledne zamyšleně vyklízí svou kancelář a do auta si nakládá svůj tchýnin jazyk.

Ale co se to vlastně děje a kdo je ten Havel? To mi mnoho lidí v tehdejších Budějcích nedokázalo vysvětlit. Se svou kolegyní Alenkou jsme odpověď hledaly v místních vysokých školách, kde se stávkovalo, ale brzy nám došlo, že Praha je to pravé centrum, kde se děje revoluce.

S brašnou v ruce

Měla jsem to štěstí, že jsem tehdy chodila se studentem pražské medicíny, který mi poskytl nejen svou kolej k (ilegálnímu) bydlení, ale hlavně nesmírně důležitou lékařskou brašnu s červeným křížem.

Vybavená touto brašnou jsem vyklouzla z jakéhokoliv davu, který policejní jednotky držely za provazem, a předstírajíce lékařskou asistenci, jsem se mohla volně pohybovat mezi tribunami na Václaváku, na Letné, ale také na studentských kolejích.

Tam to na mě dolehlo. Ať tenhle radostný chaos se snem o svobodě skončí jakkoli, nikdo nikdy nevezme těmhle klukům a holkám vesměs stejně starým jako já, převážně z komunistických rodin, kteří nejedli, nespali a množíce letáky, byli už jen pár posledních krůčků od absolutního kolapsu té socialistické káry, kterou už nikdo z nich nechtěl tlačit.

Nejkrásnější Silvestr mého života byl tenkrát, kdy se rodil čerstvě svobodný rok 1990. Tančila jsem tehdy radostí celou noc ve zpívajícím davu na Václavském náměstí, o půlnoci líbajíce každého, kdo ještě chodil. A když jsem se ráno brodila po kotníky ve střepech směrem k Hlavnímu nádraží, bylo mi jasné, že tahle svoboda je tu pro mě, můj dar a nezbývalo mi než s Karlem Krylem pokorně říct: Děkuji.

A protože bylo najednou málo těch, co neměli máslo na hlavě, povýšila jsem v Jihočendě na samostatnou redaktorku a podílela se na tvorbě stránky pro mladé. Mně osobně přidělili dvě donedávna „tabu“ témata: náboženský život regionu a hnutí Junák.

Ačkoliv jsem nevěděla zhola nic o jednom či o druhém, přijala jsem nový úkol s nadšením, které mi dovolilo psát o těchto tématech velmi naivně, ale také upřímně a nezaujatě.

Postupně se přede mnou z podzemí vynořoval svět plný svérázných osobností, fascinujících chrámů a rituálů. Vše bylo pro mě nové a mé nadšení pro nově objevený skauting a křestanství se plně odráželo v četných reportážích z doby těsně po revoluci. Tehdy mnohé skautské oddíly vyšly z ilegality, katolické řády otevřely své brány mladým a jeden sofistikovaný muž s kouzelným úsměvem a nevídaným šarmem byl vysvěcen na českobudějovického biskupa.

Lítost i pokoj

Jedna z mých reportáží mě přivedla do Štěkně na duchovní cvičení dívek. Skupina děvčat z křesťanských rodin se tu sešla na prázdninový týden v modlitbách, přednáškách a mlčení.

Strávila jsem s nimi celý den a ani se mi nechtělo odjet. Najednou mi přišlo líto, že jako reportérka jsem vlastně neustálý „outsider“. Mám vidět vše, co se děje, s odstupem, a nesmím být toho součástí. Ve vlaku na cestě do redakce, plná podivného pokoje, se mi v hlavě zmítalo mnoho neurčitých otázek o Bohu.

Ta nejneodbytnější z nich zněla asi takhle: Jak může Bůh (jestliže existuje), který je kdesi na nebesích, zároveň mít osobní vztah s každou z těch dívek, s tím mladým knězem a se všemi řádovými sestrami? Jsou všichni úplně zmatení, vymýšlejí si, anebo mluví pravdu? A jestliže mluví pravdu, je tedy tento Bůh osobně přístupný každému, kdo o něho stojí?

Auto plné jeptišek

Už nevím, jestli profesionální zájem či osobní zvědavost zapříčinila to, že jsem zatoužila stát se na týden jednou z křesťanských dívek a přihlásila se na duchovní cvičení v Lomci u Vodňan.

Cestou na Lomec mi ujel autobus, a když jsem v lijáku ztracená kdesi na okraji města chtěla všechno vzdát, narazila jsem na opuštěnou telefonní budku.

Dám těm řádovým sestrám ještě jednu šanci? To, že jsem se neotočila na podpatku, ale nechala se naložit do auta plného jeptišek, byl asi osud. Stejně jako to, že jsem každé ráno pak vstávala ve čtyři a klečela o ostatními, i když jsem vlastně vůbec nevěděla, která bije.

Vlídný kněz Slávek si mě po pár dnech pozval na kobereček: „Aleno, co tady děláš? To je, jako by ses vydala do Rakous a neuměla německy!“

A tak jsem musela s pravdou ven a vymluvila se na svou novinářskou zvědavost. K jeho ctnosti musím podotknout, že na mě nekřičel ani mě nevyhodil, jen se shovívavě usmíval a na konci pobytu mi věnoval upomínku s osobním věnováním: „Pane, ať vidím!“

Ať nade mnou páter Slávek kroutil hlavou, jak chtěl, něco nenávratného se stalo na tom lomeckém kopci.

Bylo to jakoby někdo rozsvítil v pokoji, kde dosud byla tma. Jako kdybych našla zdroj radosti někde hluboko v sobě. Jako kdyby mi někdo dal povolení být sama sebou. Náhle jakoby skončila samota dospívání a otevřela se mi neznámá cesta.

Ohromil by mě strach, kdyby tu zároveň nebyla nabídka nesmírného přátelství a lásky, které, byla jsem si jista, mi byly dány darem na dobu absolutně neurčitou.

Toho horkého léta, když jsem se vrátila z plzeňské Porty se škaredým úpalem, čekal na mě dopis se zprávou, kterou jsem už dávno oželela, ale tady to bylo černé na bílém: nabídka ke studiu na pražské fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy.

Tak napotřetí to konečně vyšlo.

Cesta do Bavor

Bylo mi dvacet a rok 1990 byl bezkonkurenčně ten nejlepší i nejhorší pro studium žurnalistiky. Stará komunistická skripta zmizela přes noc kdovíkam a prázdné police v knihovnách byly jen bolestně pomalu nahrazovány novou literaturou. V knihovnách i prodejnách knih jsme neustále slyšeli: Nemáme!, což bylo velmi frustrující.

Na druhou stranu nám ale byla dána spousta svobody v myšlení i v projevu. Na fakultě si podávali dveře noví přednášející, fascinující osobnosti, mnozí ještě před pár měsíci topili v pražských kotelnách.

Nikdy nezapomenu, jak jsme se jako studenti sblížili s Karlem Krylem, Tomášem Halíkem, Václavem Klausem (jehož staršího syna si posléze vzala za muže kamarádka Kamila) a s mnoha dalšími.

Zoufalý nedostatek vhodné literatury znamenal, že jsme byli nuceni číst v angličtině a němčině. Ale jak zvládnout světový jazyk na tak vysoké úrovni?

Odpověď přišla téměř současně s výsledky mé bakalářské práce. Kardinál Vlk si vzpomněl na svou krajanku s novinářskými ambicemi a nabídl mi roční stipendium na Katolické univerzitě v bavorském Eichstättu.

K mé obrovské ostudě musím přiznat, že jsem ji měla sto chutí odmítnout. Opustit Prahu, kde to žilo, přátele ve studenstkém kostele, práci v Katolickém týdeníku a sobotní vysílání z křesťanského světa na Radiožurnálu? Tohle všechno byl můj život. A teď mám všeho nechat a jet? Vzpomínám si, že v nočním autobuse do Mnichova jsem se pokoušela o modlitbu, ale vyšlo ze mě pouze naštvané: „Ty víš, že jet nechci, ale přece tu teď sedím, jen kvůli tomu, že Ty to chceš. Tvá vůle ať se stane.“

Eichstätt není možné si nezamilovat hned na první pohled. Dodnes je pro mě to ideální místo, město měst, kde bych klidně mohla žít: malé, ale soběstačné univerzitní město, položené do údolí kolem říčky Altmühle.

Eichstätt má svou vlastní katedrálu, milého biskupa, trh na náměstí, italskou zmrzlinu a útulnou studentskou hospodu, kde čepují výborné pšeničné pivo.

Nádherná univerzitní knihovna připomíná zaoceánskou loď a velkorysé vedení univerzity zaručuje vysoce kosmopolitní studentskou komunitu. Dominantou města je Willibaldův hrad shlížející do údolí, kde se tradičně těží kámen protkaný fosiliemi. Místní klášter má svou vlastní světici a studánku s uzdravující vodou.

Vzpomínám na nekonečné procházky kolem řeky a v podzimních eichstättských lesích, léto na plovárně a hlavně na milé bavorské domorodce s nemožným přízvukem, kteří popíjejí u májky stejně jako my v jižních Čechách a přiznávají, že by nechtěli žít nikde jinde na světě.

Vysílání s bříškem

Díky studiu v Eichstättu mám dobré přátele po celém světě: Koreji, Nigérii, Kolumbii, Ekvádoru, Brazílii, Španělsku, Polsku, Turecku a Itálii. Se svým nejlepším přítelem z Eichstättu, Andym z Anglie, jsem se rozhodla zůstat napořád.

Na konci našeho ročního pobytu v Německu jsme se zasnoubili a po dalších dvou letech známosti na dálku, kdy jsme oba dokončovali studia na rozdílných koncích Evropy, jsme konečně slavili svatbu.

A co dál? Andy a já. Oba čerství absolventi, bez místa a bez domova. Azyl jsme našli ve formě pokoje s výhledem do parku na předměstí Londýna. Andy si přibral postgraduální studium psychologie a mně se podařilo sehnat práci v české sekci BBC World service.

Musím se ale přiznat, že mé srdce v tom nebylo. Od té doby, co jsem poznala Andyho, mou největší touhou bylo založit rodinu, mít svůj dům, zahradu, psa a kočku a hlavně miminko. A tak, když jsem se k týdennímu vysílání dostavovala s rapidně rostoucím bříškem, bylo mi najednou jasné, že toho bude na mě možná moc.

Sbalili jsme tedy s Andym kufry a namířili si to na náš vysněný anglický venkov, kde jsme si pronajali dům se zahradou. Za pár týdnů poté se nám narodil syn Joe. Pak následovala Matilda, po ní malá Aneshka a nejmladší Benedict má dnes rok a půl.

Svetr vonící dřevem

A jaký je život té dívky s šípky po dvaceti letech?

Dům nám praská ve švech, ze zahrady je hřiště, parkoviště a farma. Andy, který se vždycky děsil sedavého zaměstnání v kanceláři u počítače, založil svou vlastní truhlářskou firmu.

Prsty má zatím všechny a svetr mu voní dřevem. Co víc si můžu přát? Jsem jako královna na svém maličkém panství, mé děti jsou mí přátelé, moje rodina, můj svět.

Jižní Čechy jsou má láska a bude se mi stýskat až do konce mých dnů. Když to na mě přijde, musím se vyplakat a vypsat. Přátelství a lásku, kterou mi Bůh tenkrát nabídl výměnou za vyznání víry, nosím stále v sobě jako světlo.

A když mi prší a chce se mi to vzdát, jako před dvaceti lety, čekám, že mě naloží auto plné jeptišek a Karel Kryl zazpívá to své: „Děkuji“.

Autor: Radek Gális

3.12.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Purkarec zaplavili voraři. Spolek "Vltavan" oslavil 115. výročí své existence. Letos se rozhodli k výročí nestavět vor, ale zrekonstruovat kapličku svatého Jana Nepomuka, patrona všech plavců.
21

OBRAZEM: 115. výročí spolku "Vltavan"

Baráčníci z Boršova letos pozvali na dožínky 16 povozů s koňmi. Ty se sem sjeli z celých jižních Čech a vyšperkovali tak tradiční vesnickou slavnost.
30

OBRAZEM: Staročeské dožínky v Boršově

OBRAZEM: Mladošovice slaví 650 let i štěstí při bouřce

Mladošovice - Mladošovice slaví velké výročí, na které se sjíždí místní rodáci.

AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE

Noční bouřka se prohnala jihem Čech, zastavila i vlaky

Jižní Čechy - Bouřka, která se prohnala zemí, neušetřila ani jižní Čechy.

Tehdy tam palci zamačkávali bubliny horkého asfaltu

Jaroslavice – Na místě, kde kdysi stála vesnice Jaroslavice, je nyní Hněvkovická přehrada. V sobotu se na loučce u přehrady setkají rodáci této zatopené vesnice a zavzpomínají na staré časy.

Povodně 2002: Poslední oběť zemřela tři týdny po velké vodě

Jižní Čechy – Povodňový vzpomínkový seriál dnes končíme příběhem Marty a Vlastimila Weberových.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení