Ještě předtím, než uvedla organizátorka Martina Papežová Jana Krause za přednáškový pult, odpověděl tento malý velký muž na otázky redaktorce Deníku.

O čem jste přijel studentům přednášet?

Mluvit se studenty je důležité, protože oni jsou budoucí elita, nebo by tedy měli být. Tak se mi zdá dobré jim říct, co si tak člověk myslí, co by té elitě náleželo, podle mého názoru tedy.

A co by tedy elitě náleželo?

Vše, co se ve společnosti děje je vizitkou elity. A v poslední době je to spíše tristní. Prostí lidé jsou prostí, ti se toho tak neúčastní, ti jsou spíš odsouzení k důsledkům toho, co i pro ně dokáže elita připravit. Typicky české je, že se elity vytahují, že jsou elitami. Ale k tomu, aby měli důvod se vytahovat mají daleko a mají mezery například ve vzdělání. A to je dobře vidět například kde? V médiích. Tam je úroveň vzdělání dobře viditelná. I když je pravda, že se to zlepšuje. A to globálně, nejen v Česku.

Co konkrétně studenti potřebují k tomu, aby se stali ne tou domnělou, ale skutečnou elitou?

Základem je vzdělání a jeho kvalita. I když vzdělání můžete říkat čemu chcete, třeba i elementární gramotnosti. Kvalitní vzdělání je myslím hlavní problém naší země na příštích 30 let.

Mohou to sami studenti nějak ovlivnit?

Je dobré, když jsou si včas vědomí v čem problém vzdělání je. Na přednášku jsem si pro ně připravil několik konkrétních příkladů a i kdybych se v tom plet, tak budu rád, když o tom alespoň začnou přemýšlet. To jak jste vzdělaná, je váš hlavní kapitál. Ne tak to, jakou univerzitu jste absolvovala, ale vzdělání, které máte. Můžete se blbě vzdělat na kvalitní univerzitě nebo kvalitně vzdělat na blbé, i to je možné, i když těžší. To je stará historie, že vzdělání je jediný kapitál, který si berete s sebou a v Česku to platí dvojnásob.

Co jste studoval vy a jak jste studoval?

Nic právě. Já jsem se studiu vyhýbal, protože bych byl zajatec prolhaných teorií. Nešel bych studovat exaktní vědy, ale nějaký humanitní obor. Práva v bezprávním státě? Filosofii v době marxismu-leninismu? Považoval jsem za důležité se toho neúčastnit vůbec. Nikdy jsem nechodil do práce, nikdy jsem nebyl zaměstnaný, nikdy nebyl školený, nikdy jsem neabsolvoval procedury kolektivního umravňování a velmi se mi to vyplatilo. Našel jsem si sám cestu ke kompjůtrům v době, kdy se mi všichni vysmívali. Než jsem v devadesátých letech díky počítačům vyděl několik prvních milionů. Pak jsem se smál já. Rád jsem ale sledoval studium svého nejmladšího syna na trochu jiné škole a měl jsem radost, že on se dozvídal ve třinácti letech to, co já jsem objevoval v padesáti.